Spojeni (s) Matfyzem: Pavel Lukáč

Spojeni (s) Matfyzem: Pavel Lukáč

Fakulta / rozhovor

Uznávaný fyzik a bývalý děkan fakulty prof. Pavel Lukáč je s Matfyzem spojen už déle než šedesát let.

Pocházíte z někdejší Podkarpatské Rusi. Jak jste se dostal do Prahy na Matfyz?

Narodil jsem se nedaleko Užhorodu ve vesnici Nový Klenovec, kde maminka učila a otec byl evangelickým farářem. Když došlo k obsazení a rozdělení Československa, to mi byly tři roky, přestěhovali jsme se do vesnice Ábelová v okrese Lučenec. Maminka tehdy nesměla učit, protože měla vystudovaný český učitelský ústav a slovenská vláda jí to neumožnila. V roce 1948 jsme se přestěhovali do Komárna, kde jsem vychodil gymnázium. Poté jsem nastoupil na Přírodovědeckou fakultu do Bratislavy, ale hned po roce jsem požádal o přijetí na Matfyz, kde jsem v roce 1958 absolvoval.

Proč jste se rozhodl přejít z Bratislavy do Prahy?

Byl jsem přesvědčen, že pražská fakulta má vyšší úroveň. Zároveň jsem chtěl studovat fyziku pevných látek, případně jadernou fyziku, která v Bratislavě nebyla. I když jsme měli v prvním ročníku na Slovensku výborné učitele a hodně jsem se naučil, táhlo mne to do Prahy. Možná naštěstí jsem se nedostal na jadernou fyziku a vystudoval fyziku pevných látek. Na Matfyzu působím od roku 1958; pokud počítám i roky studia, je to už 64 let.

Co znamenal Matfyz ve vašem životě?

Větší část mého života. Teď jsem sice v důchodu, ale pořád jsem tady na částečný úvazek. Těší mne, že mladí lidé na fakultě jsou nejen zvídaví, ale také velmi pilní. Mají výborné nápady a já mám radost, když s nimi diskutuji a mohu jim k tomu něco sdělit, protože přece jen mám mnohé zkušenosti a znalosti, které oni teprve nabývají. Takže se doplňujeme.

Jako pedagog působíte dlouhá léta, jsou dnešní studenti v něčem jiní?

Naprostá většina jsou zanícení a zapálení tak, že pracují, i když nemusí. Pro většinu z nás je práce koníčkem. Někdo rád hraje šachy, jiný je zapálený pro fyziku.

Kdy jste v sobě ten zápal pocítil vy?

Už jako dítě a student jsem dobře ovládal matematiku. Na gymnáziu jsem zvládal to, co se učilo v matematice v prvním ročníku na vysoké škole. Shodou okolností tehdy jeden pan profesor na gymnáziu studoval dálkově na přírodovědecké fakultě a já jsem mu tenkrát tu matematiku vysvětloval. A samozřejmě jsem hodně četl populárně-naučné publikace o fyzice a matematice. Rodiče mne v tom podporovali.

Čím vás zaujala zrovna fyzika pevných látek? Věděl jste od začátku, že chcete jít cestou experimentální fyziky?

Rozhodoval jsem se mezi matematikou a fyzikou. Zvítězila fyzika. V té době zažívala fyzika pevných látek bouřlivý rozvoj, přinášela zajímavé objevy, které bylo možné rychle aplikovat.

Jak vzpomínáte na léta na Matfyzu?

Já jsem tady začal od píky a zažil toho hodně. Přístrojové vybavení bylo skromné, většinou vyrobené ve fakultních dílnách. Nebyly počítače. Shodou okolností jsem ještě jako mladík dostal stipendium a strávil 14 měsíců v Ústavu fyziky kovů na univerzitě v Göttingenu. Přístrojové vybavení bylo v Německu přece jen lepší než u nás. V ústavu jsem trávil dny i noci a udělal nejvíce experimentální práce ve svém životě. Výsledky se staly součástí řady publikací, monografií i učebnic. V Německu jsem získal kontakty na profesory i na mladé kolegy, s nimiž mne pak pojilo celoživotní přátelství. Doktorandi, kteří v mé éře pracovali na svých disertacích, se později stali profesory na univerzitách, a to nejen v Německu.

Měl jste někdy pochybnosti o vědecké práci?

Jistěže jsem měl pochybnosti, jestli postupuji dobře. Nebo když jsem něco napsal do mezinárodního časopisu a vrátili mi to, tak jsem se musel nad sebou zamyslet a pochybovat, zda mám pravdu já, nebo recenzent. Důležité však je snažit se o konkrétní výsledek a zjistit, co je špatně, nebo si své tvrzení obhájit.

Máte nějaký oblíbený citát, který vás v životě inspiruje?

Heslem pro moji každodenní činnost je Nulla dies sine linea, tedy ani dne bez řádku, tvorby, práce... Heslem pro řídicí činnost pak: Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.

Co považujete za svůj největší životní úspěch?

Když si na mne vzpomenou studenti, to považuji za svůj úspěch. Když se ke mně někdo hlásí, že jsem ho učil nebo cepoval, a pak se dozvím, že je dnes třeba profesorem na univerzitě nebo na gymnáziu.

Jak se podle vás pozná špičkový vědec?

Musí mít originální myšlenky a musí je umět realizovat. Měl by publikovat a vytvořit pracovní tým, který zahrnuje i mladé lidi. Špičkový vědec nejenže umí formulovat své myšlenky a má uznávané a citované publikace, ale také inspiruje ostatní - vychovává studenty a další vědce.


prof. RNDr. Pavel Lukáč, DrSc., dr. h. c. (* 22. července 1935)

Vystudoval fyziku pevných látek na MFF UK. V roce 1981 byl jmenován profesorem fyziky, o dva roky později získal titul doktora věd. Od roku 1998 je držitelem čestného doktorátu Žilinské univerzity. Na MFF UK působí déle než šest desítek let, v letech 1985 - 1990 byl jejím děkanem. V současnosti působí na Katedře fyziky materiálů. V průběhu své kariéry se zabýval mj. komplexním studiem mechanických a fyzikálních vlastností kovových materiálů, zpevnění a odpevnění během deformace nebo tepelnou vodivostí. Je zakladatelem tradice mezinárodních konferencí ISPMA (International Symposia on Physics of Materials), členem několika vědeckých společností a redakčních rad odborných periodik. Za svou práci získal řadu ocenění, např. Cenu ministra školství a zlatou medaili za nejlepší vysokoškolskou učebnici (1994), Vědeckou cenu Alexandra von Humboldta (1995) nebo Zlatou plaketu Aurela Stodoly SAV (2013).

Další články k tématu

Tento článek jsme automaticky naimportovali z předchozího redakčního systému. Pokud se v něm něco pokazilo, dejte nám prosím vědět.