Další díl seriálu Spojeni (s) Matfyzem představuje mezinárodně uznávaného matematika a zanícence pro vědu prof. Ivana Netuku.
Váš otec byl stejně jako vy respektovaným učitelem. Byla u vás matematika v rodinné tradici?
Matematika kolem naší rodiny vždy byla, ale já sám jsem žádné směrování v tomto smyslu nepociťoval. Rodiče byli toho názoru, že si každý musí svou vlastní životní dráhu vybrat sám, zvolit si to, co bude dělat rád, v čem se bude cítit dobře. Dávali najevo, že do učení nás nutit nebudou, záleží jen a jen na nás, zda budeme chtít něčeho dosáhnout. Na rodiče velmi rád a s láskou vzpomínám, hodně mě inspirovali osobním příkladem, pracovně i lidsky.
Otec byl respektovaným učitelem, mimořádně zodpovědný, snažil se žáky hodně naučit, aby měli solidní základy. Protože v matematice, když nepochopíte základy, tak přestanete rozumět další látce a začnete matematiku nenávidět. Ačkoli patřil k náročným a přísným učitelům, při setkáních s jeho bývalými žáky jsem po léta slýchával chválu. Říkávali „učitel Netuka byl pes, ale naučil“.
A tatínek zase říkal - a tehdy v padesátých a šedesátých letech to mělo i zřejmý podtext související s politickou atmosférou - „co máš v hlavě, to ti nikdo nemůže vzít“. Člověk se mohl znelíbit a padnout, ale o to, co umíte, vás nikdo nepřipraví. Tak postupně uzrávala moje touha po vzdělávání.
Proč jste se vy nakonec rozhodl pro matematiku?
Matematika se mi líbila proto, že tam přesně víte, o čem mluvíte - máme definice, pojmy, důkazy, vyjadřujeme se ve výrocích, kvantifikátorech. Logická struktura matematiky je poklad. Navíc, matematika nebyla a není poznamenaná žádnou ideologií. Tvrzení v matematice buďto je, nebo není pravdivé. Také se mi zdálo příznivé, že si v matematice nemusíte tolik věcí zapamatovat, vždyť si přece můžete všechno odvodit. Ale zrovna tuto tezi jsem později musel revidovat… Ano, dá se říci, že jsem podlehl kráse matematiky. Je to lovestory na celý život.
Jak se vám podařilo skloubit rodinný život a vědeckou kariéru?
Samozřejmě tíha domácnosti a péče o děti spočívala z větší poloviny na manželce a také, když děti byly menší, na prarodičích, kteří nám hodně pomáhali. Našim klukům nemohlo uniknout, že moje práce nese znaky určité řehole, která se třeba obecně nevyskytuje u tatínků jejich kamarádů. Naštěstí i v rodině mé ženy bylo stejné naladění směrem k důležitosti studia, vzdělávání. Když naše děti byly malé a neuměly ještě správně mluvit, říkaly, že jsem „zanítěnec“, chtěly tak vyjádřit, že jsem zanícený pro matematiku.
Učitelské povolání pro vás znamená poslání. Jak vnímáte vztah pedagog a žák?
Když máte možnost být po celý život mezi mladými lidmi, je to privilegium, určitý druh odměny. Vztah učitel - žák má v matematice specifickou povahu. Když student řekne, že na tabuli učitel udělal chybu, pak ta chyba tam buďto je, nebo není. Žádný spád řeči, žádná verbální gymnastika, spekulativní pseudoargumentace, relativizování či odkaz na pravdu autorit to nespraví. V tom je matematika vzácná květina.
Jak vzpomínáte na své první roky na Matfyzu?
Tak studium, to byla krásná doba. Když jsem po maturitě přišel do Prahy, první dva roky jsme studovali společně matematiku a fyziku. Teprve pak se student mohl rozhodnout. Vcelku velmi brzy u mě na celé čáře zvítězila matematika. Jistě k tomu přispěli i výborní učitelé. My jsme byli například posledním ročníkem, kterému po celé první dvouletí přednášel matematickou analýzu pan profesor Vojtěch Jarník, vynikající vědec a jeden z mála československých matematiků, kteří se těšili značnému renomé i v zahraničí. Byl to přednášející par excellence, moc jsme se na jeho přednášky těšívali. Opravdu nezapomenutelné. Mou touhu vydat se k matematické analýze profesor Jarník ještě posílil. Taková specializace na fakultě existovala a byla tehdy považována za elitní.
Působil jste ve Francii a v dalších zemích. Je matematika univerzální napříč státy i ve smyslu přístupu a přemýšlení o ní?
Jdete správným směrem. Na matematice je krásné to, že je invariantní na geografické poloze. A také to, že na ni nemá vliv státní zřízení, oficiální ideologie a momentální politické ovzduší. Můžete přijet do Francie, USA, Anglie, Japonska, do Číny, do Austrálie, prostě kamkoli, a základní pojmy jsou všude tytéž, hned všichni vědí, o čem se mluví, lidé si rozumí, prostor pro vzájemné neporozumění je takřka nulový. Porovnejte s jinými oblastmi…
Je pravda, že může být v různých zemích odlišný převažující důraz na určité partie matematiky. Tak například matematická analýza, kterou se zabývám, má ve Francii silnou abstraktní příchuť, zatímco třeba ve Švédsku se matematici drží konkrétnějších témat blíže klasické analýze. Důležité je, že jsou všude shodně akceptovaná kritéria pravdivosti, metody logického uvažování. A v současné době je pro komunikaci v matematice, a vlastně ve vědě vůbec, zásadní, že angličtina, naše lingua franca, se stala univerzálním dorozumívacím prostředkem.
Na Matfyzu jste se vypracoval skutečně vysoko.
Vysoko? To je vždycky relativní, ale dobře. Když jsem byl proděkanem a děkanem, tak jsem utlumil cestování, řady věcí jsem se dobrovolně vzdal. Není třeba rekapitulovat to, co se v letech 1993 – 2005 na fakultě podařilo. Když se ohlédnu zpět, mám z řady věcí radost. Ve výuce i ve vědě si fakulta vede skvěle. Postupně se nám i dalšímu vedení podařilo fakultu v mnoha směrech zmodernizovat a dostat ji na úroveň zahraničních univerzit. Řada objektů podstoupila rekonstrukci, například malostranská budova je dnes skutečným skvostem, podařilo se postavit i nová zařízení fakulty. Ale to by bylo na dlouhou separátní diskusi.
Zažil jste na fakultě složitá, nepříjemná nebo i kritická období při vašem působení v managementu?
Fakulta je složitý organismus, tehdy jsme měli takřka 700 zaměstnanců a přes dva tisíce studentů. Přirozeně určité složitější situace nastávají vždy, děkani jsou pochopitelně pod tlakem té či oné skupiny, samozřejmě je to tak všude, nejen na naší fakultě. Takové ty lokální bouře ve sklenici vody, které mohou v ten daný moment být nepříjemné, časem odezní, člověk na ně pod dalšími událostmi většinou zapomene.
Skutečně krizové období však přišlo v srpnu 2002. Ničivá povodeň těžce zasáhla dvě budovy fakulty - budovu fyziky v Troji a budovu matematiky v Karlíně. Tam hladina vody u vchodu do budovy dosahovala výše 190 cm nad chodník, škody byly pro fakultu vyčísleny na takřka 200 miliónů. Bolestivé bylo obzvlášť zničení velké části matematické knihovny.
Pocítili jsme ohromnou solidaritu, naši kamarádi, kolegové z Čech i ze zahraničí se ptali, jak nám mohou pomoci. Dostali jsme mnoho knih i časopisů, od knihoven, z pozůstalostí, od starších profesorů. Vydavatelství vědeckých publikací nám posílala objemné knižní dary, něco tak úžasného jsem nezažil. Bylo to náročné období. Knihovnu jsme vybudovali, vybavili a 4. října 2004 slavnostně otevřeli v prvním patře karlínské budovy.
Když jsme v týdnech po povodni prožívali složité období, děkan Fakulty sociálních věd mě utěšoval slovy „teď máš těžké chvíle, ale je známo, my to známe z ekonomie, že se takové situace typicky po čase převrátí v pozitivní a příznivý vývoj“. Připomínal analogii s kreativní destrukcí, termínem známým z ekonomie, jehož autorem je významný rakouský ekonom Josef Schumpeter, rodák z moravské Třešti. Měl pravdu.
prof. RNDr. Ivan Netuka, DrSc. (* 7. července 1944)
Na MFF UK vystudoval obor aplikovaná matematika a od roku 1967 zde působí jako pedagog. Fakultu v minulosti také vedl, v letech 1996-1999 zastával funkci proděkana pro vědeckou činnost a zahraniční styky, v období 1999-2005 byl děkanem a poté následujících šest let ředitelem Matematického ústavu UK. Řadí se mezi mezinárodně uznávané odborníky v oblasti matematické analýzy, je předním představitelem pražské školy teorie potenciálu a autorem významných prací z tohoto oboru. Zabývá se také historií matematiky. Absolvoval řadu zahraničních pobytů, například ve Francii na Université Paris VI nebo jako hostující profesor na Universität Erlangen-Nürnberg. Za svou práci získal řadu ocenění, např. je nositelem francouzského vyznamenání Řád akademických palem, držitelem rakouského Čestného kříže za vědu a umění 1. třídy a také laureátem Zlaté pamětní medaile Univerzity Karlovy. Je členem několika vědeckých rad a komisí, dlouhodobě spolupracuje s AV ČR.
