Další díl seriálu Spojeni (s) Matfyzem představuje matematika s česko‑slovenskými kořeny a odborníka na didaktiku profesora Milana Hejného.
Pojďme na úvod krátce probrat vaše kořeny. Jak vzpomínáte na svou rodinu?
Já bych začal babičkou, která byla šlechtična. Dostal jsem jméno po jejím bratrovi Milanovi Ivánkovi. Babička brzy ovdověla, byla to však sebevědomá žena.
Často v ostatních rozhovorech mluvíte o vašem otci. Zdá se, že jde o další klíčovou postavu ve vašem životě.
Otec mě hodně ovlivnil. V roce 1929 odešel na výzvu Masaryka na Slovensko, kde bylo potřeba budovat školství. V době rozpadu Rakouska-Uherska byla na Slovensku pouze tři gymnázia, žádná vysoká škola. Odešlo tam kvantum kvalitních učitelů, z nichž někteří se později stali akademiky. Otec studoval ekonomii, ale více se mu líbila kantořina, tak tam odešel učit na obchodní akademii. Podepsal kontrakt na tři roky, zamiloval se do mámy a už tam zůstal celý život.
Ověřoval si na vás otec své učitelské teorie?
Byl jsem pro něj takový lakmusový papírek, na kterém si zkoušel to, co si o pedagogice vymyslel. Základem jeho myšlenky bylo, že nadhodnocujeme oblast kognitivní a nedoceňujeme oblast sociální a emotivní. Školství je nutno tímto směrem posunout. Když se podíváte, co se ve školství děje, jak přibývá home schoolingu, rodin, co vzdělávají děti doma, tak člověk vidí, že ta vize, kterou měl, je dobrá.
Člověk se učí celý život. Co jste se vy díky vašim dětem, vnoučatům a pravnoučatům naučil?
V podstatě se stále učím o tom, jak vypadá vývoj dítěte. Čas od dcery k vnučce, tam jsem se hodně vzdělal, třeba v interakcích. Otec říkal, že milovat dítě znamená rozumět mu. To, že mu rozumíte, znamená, že s vámi hledá kontakt. Všechny základní myšlenky a principy, kudy na to jít, mám od táty. Byl geniální, akorát žil ve špatné době na špatném místě.
Jak se vám povedlo skloubit rodinný život a kariéru?
Ze začátku to bylo špatné, dcera na to doplatila. U syna to bylo výrazně lepší. Při jeho výchově jsem aplikoval stejné vzorce chování, jaké aplikoval můj otec u mně. Jelikož byl táta zdatný také v matematice, učil mě i matematiku, ale přes sémantiku. Jeho teorii jsem poté dál rozvíjel a dnes je základem našich učebnic.
Jak vzpomínáte na Matfyz?
Studovat jsem začal v roce 1954, skončil v roce 1959. Studium mě bavilo, ale nebyl jsem moc úspěšný. Dodnes vzpomínám na lidi, jako byl docent Karel Havlíček, který propojoval matematiku s kulturou a dělal to moc dobře. Mám ho v úctě jako nejlepšího mého učitele z Matfyzu.
Kam směřovaly vaše kroky po Matfyzu?
Začal jsem učit na ZŠ Košická, kde jsem vedl žáky od páté do osmé třídy. Plně jsem tomu propadl. Můj táta zemřel o prázdninách, když byli moji žáci po pátém ročníku. V pátém ročníku ještě přišel párkrát na mou hodinu a leccos jsem se od něj dověděl. Se třídou jsem poté jezdil na prázdninové tábory. Jmenovalo se to tábory mladých matematiků a bylo to pod hlavičkou svazu mládeže. Tyhle tábory hodně pomáhaly v tom, abychom z dětí nevychovávali primadony, děcka, která si o sobě myslí, že jsou bůhvíco. V oblasti matematiky byli lepší, ale pak si zahráli kopanou, při které dostali „nabančíno“, a už se to srovnalo a byli zase mezi sebou kamarádi.
Od dětí jsem se tomu hodně naučil, jeden běh jsem odučil až do osmého ročníku, a když jsem skončil, měl jsem moře materiálu. Tak jsme s týmem lidí začali sepisovat naše zkušenosti a vytvořili jsme „žlutou knihu“. Je to „Teoria vyučovania matematiky 2“. Dělali jsme ji dlouho, pět nebo šest let. Když vyšla, rozebrala se a musela vyjít podruhé. To už jsem v mezičase učil druhý běh, který jsem však bohužel nemohl dokončit, protože přišla sametová revoluce a profesor Kováč mě požádal, abych šel dělat náměstka na ministerstvo školství. Přestože jsem zprvu nechtěl, nabídku jsem přijal. Náměstka jsem dělal jeden a půl roku, během té doby jsem nemohl učit. Naštěstí mě pak zachránil kolega z vysoké školy Jožka Brody, díky kterému jsem dostal pozvání na Concordia University.
Jaké máte koníčky? Co děláte, když nepracujete?
Ráno si zahraji karty, abych rozproudil mysl. Mám rád hudbu a ta mi pomáhá vědecky pracovat. Když jsem například psal diplomovou práci, byl jsem na koncertu Césara Francka d moll. V jeho largu se mi najednou všechno začalo skládat dohromady a já zjistil, že mi muzika pomáhá. Později jsem si všiml, že nejlépe na mne působí Bach a jeho fugy, zejména d moll.
