Další díl seriálu představuje uznávaného fyzika a také obdivovatele básníka Otokara Březiny. Jak vzpomíná profesor Jiří Bičák na studia v 60. letech a co jej vůbec přivedlo k vědě?
Kdybyste se měl představit někomu, kdo vás vůbec nezná, co byste mu o sobě řekl?
Teoretický fyzik, kterého zvláště zajímá teorie gravitace, obecná relativita, kosmologie a věci, které jsou mezi nebem a zemí. Člověk, který má rád rodinu i společnost, obojímu se věnuje méně, než by chtěl. Radost mu přinášejí i hudba, literatura a výtvarné umění. A stále více příroda, zvláště stromy.
Jaké jste měl dětství?
Měl jsem nezapomenutelně hezké dětství v Praze a Posázaví díky rodičům, strýčkovi a tetě. Rodina mojí matky pocházela z Nové Říše na Moravě. Traduje se, že moji babičku učil básník Otokar Březina. Ten mě obklopoval od dětství. Pro většinu lidí byl nesrozumitelný a pro mne jako dítě taky, když jsem ho recitoval. Přitahoval mě však už tehdy jakýmisi „tajemnými dálkami“…
Jací byli vaši rodiče? Jak vás připravili na život?
Vynikající byli tím, že mě nepřipravovali. Moji rodiče pocházeli ze skromných poměrů, ale oba měli dar silného charakteru. Každý trochu jiného. Pevného. Tatínek velmi toužil po vzdělání, ale vlivem první světové války a vzhledem k rodinné situaci vyšší vzdělání nezískal. Proto mu na mém vzdělání velmi záleželo. Vždy měl z mých úspěchů ve škole velikou radost a rád se tím pochlubil, což maminka vždycky dokázala nějak vhodně shodit, takže se to navzájem pěkně kompenzovalo.
Když jste šel do světa, směrovali vás rodiče nějak?
Podporovali mě v tom, co jsem chtěl. Jako kluk jsem miloval zvířata a cestování, četl jsem verneovky, chtěl jsem být cestovatelem. Strýček měl mnoho knih vydávaných Evropským literárním klubem, kde vycházel například John Archibald Cronin, anglický lékař, který psal knihy mj. o lékařích. Chtěl jsem být lékařem a „zachraňovat“ lidstvo. Jednou byl tatínek v nemocnici na relativně banální operaci a tam byl pán, který překládal technickou a vědeckou literaturu. Říkal mi, když tě zajímá lékařství, dělej raději vědeckou medicínu, ne jenom praktické lékařství.
Takže to vás přivedlo k matematice?
Trochu asi ano, ale myslím, že mě zvláště ovlivnily jiné tři věci. V druhé půli 50. let jsem na gymplu, v tzv. „Pieckárně“, hrával na kytaru a housle se Sputniky v jejich začátcích. To byla skupina, která u nás jako první začala s rokenrolem. Na piano tam velice pěkně hrál pozdější chemik Karel Hlavatý, hráli jsme spolu i klasiku. Také jsme řešili matematickou olympiádu, ta mě bavila a kupodivu mi začala i dobře vycházet. Ne, že bych vyhrál, patřil jsem ale vždy mezi takzvané úspěšné řešitele a nakonec v celostátním kole jsem byl mezi vítězi, jak byli označováni všichni z první dvacítky řešitelů.
V té době také fungoval systém tzv. lidových univerzit. Pamatuji si, jak mě svou atmosférou ovlivňovalo univerzitní prostředí. Skoro každý večer všedního dne jsem byl na nějaké přednášce - buď dole pod Karlovem nebo na Karlově či na jaderné fakultě, kde různí profesoři přednášeli pro veřejnost. Třeba o anorganické chemii na Albertově nebo o přístrojích detekujících centimetrové vlny na FJFI a také o „čisté“ matematice na Karlově. Rodiče to jenom vítali. A konečně mě také ovlivnila Einsteinova knížka „Jak vidím svět“. Připadalo mi, že je to právě teoretická fyzika, která klade ty nejhlubší otázky o světě kolem.
Jak vzpomínáte na dobu svých studií?
Na Matfyzu jsem měl řadu kamarádů, byli to lidé se smyslem pro humor, konvenovali jsme si, hodně jsme sportovali a jezdili do přírody. Život na Matfyzu byl přirozeně méně ovlivňován režimem než třeba na právech či na filozofii. Organizovali jsme diskusní klub, první beseda byla o západní filozofii, jiná s Josefem Škvoreckým o americké literatuře. Ale když jsem v roce 1963, po zavraždění J. F. Kennedyho, navštívil americké velvyslanectví a začal organizovat besedu s tiskovým atašé, narazil jsem. Stranická organizace mi naznačila, že bych nemusel dostudovat. Samozřejmě i na Matfyzu byli tehdy lidé, kteří mi nevyhovovali.
Jaké jste měl v životě ambice a jak jste spokojen s jejich naplněním?
Člověk by měl žít rozumně podle vlastního svědomí a mít radost z toho, co dělá, zvlášť když se něco povede a je to překvapivý, hezký výsledek. Takové ryzí uspokojení může, myslím, přinést bezprostředně jen tvůrčí práce. A takové okamžiky jsem opravdu díky vědě zažil a jsem za ně osudu vděčný.
Hodně času trávíte v cizině. Když srovnáte českou vědu s tou zahraniční, co by se u nás dalo zlepšit?
Vždycky je co zlepšovat. V řadě věcí u nás dochází ke změnám. Například interakce učitele a studenta, ta se stává „anglosasky“ neformálnější.
Co byste vzkázal budoucím absolventům Matfyzu?
Líbí se mi myšlenka Johna Archibalda Wheelera, že nejdůležitějším nástrojem teoretika je koš. Musíte stále dokola zkoušet vytvořit něco originálního, nového a bezrozporného. Musíte mít odvahu riskovat. Přitom se to často zpočátku nevede a jen vyhazujete papíry. Koš je důležitý, dneska to zastane počítač. Pro vědu je důležitá odvaha, síla a soustředěnost. „Jediná moudrost je soustředění, jediné zlo je tříštění,“ říká R. W. Emerson.
Prof. RNDr. Jiří Bičák, DrSc., dr. h. c. (* 7. ledna 1942)
Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Od roku 1964 působí na Ústavu teoretické fyziky (ÚTF), který v letech 1986-2003 vedl. Zabývá se obecnou teorií relativity, relativistickou astrofyzikou a kosmologií. Věnuje se také historii a filozofii fyziky 20. století. Na ÚTF v 70. letech založil skupinu zabývající se obecnou teorií relativity a jejím využitím v astrofyzice a kosmologii. Je zakládajícím členem Učené společnosti ČR, v letech 2014–2016 byl jejím předsedou. Získal několik mezinárodních ocenění, například Humboldtovu cenu (2006) či tituly „Fellow“ několika zahraničních vědeckých společností, naposledy Společnosti pro obecnou relativitu a gravitaci (2019). Je také držitelem několika domácích ocenění, například Ceny Neuron za přínos světové vědě (2014) nebo Nušlovy ceny udělované Českou astronomickou společností (2017). V roce 2007 po něm byla pojmenována planetka 55844 Bičák.
