Třetí díl seriálu Spojeni (s) Matfyzem je věnován prof. Jarmile Panevové. Co ji přivedlo na Matfyz a jak se lingvistka sžívala s programátory?
Paní profesorko, vystudovala jste na Filozofické fakultě češtinu a ruštinu, co vás přivedlo k počítačové lingvistice?
Během studií jsem zjistila, že inklinuji víc k lingvistice než k literární vědě. Ve čtvrtém ročníku jsem začala navštěvovat seminář strojového překladu, který vedli prof. Petr Sgall a doc. Pavel Novák, tou dobou odborní asistenti. Na seminář nás chodilo asi pět studentů a mně se líbilo, že naše činění mělo praktický smysl a přinášelo explicitní výsledky. Stejně zaměřená potom byla i moje diplomová práce, ze které vzešel náš společný článek s prof. Sgallem. Tím vlastně začala moje vědecká kariéra.
Jak jste se dostala na Matfyz?
Po škole jsem nejprve nastoupila jako laborantka do Oddělení strojového překladu při Katedře češtiny FF UK. Jiné místo v té době nebylo. Krátce nato se však konstituovalo Centrum numerické matematiky pod vedením prof. Nožičky a doc. Koubka, kteří byli oba nakloněni počítačové lingvistice. Centrum disponovalo lepším počítačovým vybavením, což bylo lákavé, a také nabízelo volná pracovní místa. V prosinci roku 1961 jsem do něj nastoupila jako odborná asistentka.
Které etapy svého profesního života považujete za důležité?
Na začátku jsem se věnovala syntaxi v odborných textech. Podle předepsaného scénáře jsem rozebírala texty slovo za slovem – jaký je to slovní druh, pád, jakou má funkci ve větě, sémantickou platnost… To, co se později dělalo vizuálně transparentně v Pražském závislostním korpusu, jsem vlastně zapisovala po řádcích a symbolech. Byla to mravenčí práce. Používali jsme děrovací stroje, a pokud se třeba děrné štítky ohnuly, nebyly k použití, a celá práce se znehodnotila. Ty desítky hodin se ale zúročily, protože jsem se naučila, jak strukturně chápat a popisovat jazyk. Z oblasti lingvistiky je mi syntax dodnes nejbližší.
Dále jsem se zabývala psaním pravidel pro automatické generování vět z určitého omezeného slovníku. Prof. Sgall v 60. letech navrhl jednak teoretický rámec popisu jazyka, tzv. Funkční generativní popis jazyka, a současně rámec formální z oblasti teorie automatu. Já jsem pro práci automatu napsala v lingvisticky srozumitelné podobě pravidla, která potom programátoři převáděli do programovacího jazyka PL1. Vývoj však šel pomalu, programátorů bylo málo, takže celá procedura měla zpoždění a nikdy nebyla dotažena do úplného výstupu. Po roce 1989 se navíc celé pracoviště přeorganizovalo, změnil se způsob práce a naše metody byly najednou tzv. old fashioned. Nicméně analýzu textů na děrných štítcích a pravidla pro překladové složky generování vět považuji za dva důležité mezníky pro svou práci do roku 1989. Bylo náročné vnést všechny finesy jazyka do pravidel a popsat je explicitním způsobem. Metodologicky z toho ale těžím dodnes.
Potom už začaly vznikat korpusové aplikace, a protože bylo tehdy hodně anotátorů, bylo třeba vyvinout manuál. To byla další oblast, kde jsem musela vymýšlet nová nebo různě modifikovaná řešení.
Zůstaňme ještě v prvních letech na Matfyzu. Jaké počítače jste tenkrát používali?
V prvních letech jsme na malém počítači LGP30 realizovali morfologickou analýzu češtiny. Dneska to patří spíš k primitivním úkolům, ale tehdy bylo náročné „zaprogramovat“ všechny morfologické víceznačnosti. Potom jsme měli MINSK22, což byl velký sovětský sálový počítač druhé generace, který všechny lingvistické práce vedené aplikačním zřetelem zpracovával. To byla vždycky taková důležitá etapa, když člověk mohl něco odnést na sál, kde byl počítač rozmístěn. Pokud vás tam vůbec pustili, museli jste si obléknout bílý plášť a vzít si gumové galoše. V 90. letech nastoupily osobní počítače a všechno se změnilo. Ne že bychom jako lingvisti psali vstupy rovnou do počítačů, stále jsme potřebovali programátorské práce, ale všechno už mělo takovou přímější cestu ke zpracování.
Jak jste se jako lingvisté sžívali s programátory?
Když jsme přišli na Matematicko-fyzikální fakultu, tak k nám byli někteří matematici přiděleni. Myslím, že jsme si rozuměli. Komunikace mezi námi byla vstřícná, a pokud někdo něco opravdu nechtěl dělat, tak ho nikdo nenutil.
V průběhu 70. a 80. let k nám přicházeli studenti, kteří měli zájem o jazyk či humanitní obory, ale z kádrových důvodů se nedostali na Filozofickou fakultu. Byli chytří, měli matematické myšlení i humanitní zájem, a i když jsme nemohli učit, mohli jsme s nimi sdílet to duchovní. Dnes už jsou to většinou profesoři a docenti.
Po etablování Ústavu formální a aplikované lingvistiky si studenti ve vyšších ročnících vybírali náš doktorandský seminář a dokázali skloubit lingvistický obor s informatickým. Bohužel mnoho z nich po studiích a doktorátu odešlo do zahraničí a jsou teď třeba v IBM, Googlu nebo Sunu. Měli jsme a máme velmi dobrou generaci informatiků.
Zmínila jste, že jste se toho dost naučila i díky projektům, které ve finále nepřinesly kýžený výsledek. Měla jste někdy pochybnosti o smysluplnosti své práce?
Nikdy jsem nepochybovala, že to, co v rámci lingvistiky děláme, je smysluplné a nějak užitečné. Čím jsem ale starší, tím víc si uvědomuji, že jazyk je tak svébytný objekt, že ho nelze shrnout do nějakých formálních pravidel. Člověk může udělat něco, co postihuje jádro jazyka, ale pořád tu jsou ty konečky, které nejsou zpracovatelné. A s pokračujícím věkem si člověk uvědomuje, že je těch nezpracovatelných konečků hodně.
prof. PhDr. Jarmila Panevová, DrSc. (* 1938)
Vystudovala český jazyk a ruštinu na Filozofické fakultě UK. Od roku 1961 působí na Matematicko-fyzikální fakultě UK, v letech 1990 – 2007 zde byla zástupkyní ředitele Ústavu formální a aplikované lingvistiky.
Zabývá se obecnou a počítačovou lingvistikou, současnou gramatikou češtiny, zejména pak syntaxí a sémantickou strukturou věty. Podílela se na tvorbě Pražského závislostního korpusu. V letech 1990 – 1999 předsedala Jazykovědnému sdružení ČR. Od roku 1993 je členkou Komise pro gramatickou stavbu slovanských jazyků při Mezinárodním komitétu slavistů, mezi lety 2003 – 2008 této komisi předsedala.
Pět let byla členkou Vědecké rady Akademie věd ČR a dodnes je součástí Komise pro etiku vědecké práce. U příležitosti 50letého působení na Univerzitě Karlově jí byla v roce 2011 udělena Zlatá pamětní medaile.
