Druhý díl série rozhovorů s osobnostmi, jež spojily život s vědou a Matfyzem, patří světoznámému matematikovi prof. Jaroslavu Kurzweilovi.
Pane profesore, studoval jste v letech 1945 – 1949 matematiku a fyziku na Přírodovědecké fakultě. Jak na svá studia vzpomínáte? Kdo na vás tehdy nejvíce zapůsobil?
Tehdy po válce bylo hodně studentů, ale profesorů a docentů málo. Ti, co nás učili, však byli moc dobří. Eduard Čech, to byl pravdu geniální matematik, který se vehementně snažil, abychom u nás měli hodnotný matematický výzkum, uznávaný ve světě. Vojtěch Jarník mistrovsky ovládal matematickou analýzu a dosáhl vynikajících výsledků v teorii čísel. Byl to takový typ aktivního člověka. Cítil třeba, že je potřeba napsat učebnice, tak to udělal, v tom byl jedinečný. Ale musím vzpomenout i ostatních, kteří nás učili: Vladimír Kořínek, Vladimír Knichal, Josef Novák, Miroslav Katětov. Nejvíce mne ale ovlivnil prof. Wladyslaw Orlicz z Poznaně, to bylo ovšem až v postgraduálním studiu.
Čím vás tak ovlivnil?
Víte, do vědy je potřeba uvádět individuálně, ale to jde pouze tehdy, když má profesor nebo docent jen omezený počet studentů. To byl tenkrát problém. Ale byly snahy poslat některé mladé matematiky v rámci postgraduálního studia do Polska, aby se vzdělali tam. A z těch mnoha návrhů to tenkrát vyšlo na mne. Prof. Orlicz mne uvedl do zcela nové problematiky, ve které jsem uspěl, a podařilo se mi z toho publikovat několik článků. Strávil jsem tam sice jen několik měsíců od jara do léta 1953, ale mělo to pro mne velký význam.
Později jste se začal věnovat diferenciálním rovnicím. Jak jste se k tomuto tématu dostal?
Když se vedení Matematického ústavu ujímal v roce 1954 Vladimír Knichal, měl představu, že by jedním z hlavních témat matematického výzkumu měly být právě diferenciální rovnice. Vybídl mne, já jsem výzvu přijal, ale tím jsem se odklonil od toho, co jsem dělal v Polsku. Musel jsem se soustředit na to, co jsem tehdy neuměl vůbec. A tak jsem se k tomu dostal, nebylo to žádné volání.
Upřednostňoval jste jako vědec samostatné bádání, nebo jste preferoval týmovou práci?
Když jsem byl v roce 1956 v Moskvě, viděl jsem tam, jak probíhá seminář na nejvyšší matematické úrovni, jak se tam předkládají problémy, návrhy řešení a diskutuje se o tom. Takže když jsem se vrátil do Prahy, snažil jsem se něco podobného, v podstatně menším měřítku, zorganizovat. Cítil jsem, že je nutné dávat lidi dohromady. Takže jsem měl partu, která se mnou dělala diferenciální rovnice. Ono je moc dobré, když si lidi povídají o tom, co by se mělo ještě zodpovědět.
Šest let jste vedl Matematický ústav Akademie věd. Nastaly během vašeho působení nějaké zásadní změny v každodennosti ústavu?
Tenkrát jsem cítil, že ústav a lidé potřebují vydechnout. To je také někdy potřeba. Čili jsem se snažil se jim do toho moc neplést a nechal je hlavně dělat, co umí a chtějí. Víte, úkolování v matematice je těžké, to je všechno strašně jemné.
Jak se v matematice stane, že vás najednou napadne něco, co nikoho před vámi?
To je náhoda, které v životě přikládám velkou důležitost – jak míchá našimi osudy. Ale jak se říká, štěstí přeje připraveným. Musíte nad problémem hloubat ze všech stran. Proč to najednou přijde, to je otázkou. Asi je to od Pánaboha. Já bych to přirovnal ke skoku o tyči. Když chcete přeskočit, musí vám to všechno najednou klapnout.
Věříte v Boha?
Řekl bych, že věřím v desatero. Když lidé dokážou desatero dodržovat, zejména nepromluvíš křivého svědectví, tak se jim žije mnohem lépe. Nepřijmout desatero je chyba.
Lze se podle vás matematickému myšlení naučit?
Podle mého názoru dává smysl vyučovat slovní úlohy. Od jednoduchých pro ty, kterým to nejde, po složité pro ty, kterým to jde. Protože slovní úloha představí žákovi nějakou konkrétní situaci a on z toho musí vytáhnout matematické jádro, spočítat to a odpovědět. A potom je důležitá také geometrie pro prostorovou představivost.
Jak byste doplnil větu: „Matematika je…“?
Když jsem dostal Českou hlavu, řekli mi, že mám něco stručně říct o matematice. Tak jsem řekl, že v matematice není důležité, kdo nějakou větu pověděl, ale zda ta věta platí. A o tom, jestli ta věta platí, rozhoduje to, zda to umíme matematicky dokázat. A co platilo včera, platí i dnes. A tenkrát, když se v politice věci tak měnily, to byl dost zřetelný nenapadnutelný protest a mělo to velký ohlas.
prof. RNDr. Jaroslav Kurzweil, DrSc. (* 7. 5. 1926)
Světově uznávaný matematik, specialista na kvalitativní teorii diferenciálních rovnic a zakladatel nové teorie integrálu, tzv. Henstock-Kurzweilův integrál.
Vystudoval matematiku a fyziku na Přírodovědecké fakultě (1945 – 1949). Krátce působil na Strojní fakultě ČVUT (1949 – 1951), od roku 1951 pak v Ústředním ústavu matematickém, později Matematickém ústavu AV ČR, který v letech 1990 – 1996 vedl. Dlouhá léta přednášel základní kurz diferenciálních rovnic na MFF UK (1964 – 2000).
Byl předsedou akreditační komise vlády ČR (1990 – 2000), předsedou Jednoty českých matematiků a fyziků (1998 – 2002), zakládajícím členem Učené společnosti. Za svou kariéru získal řadu ocenění: Státní cenu Klementa Gottwalda (1964), stříbrnou medaili Bernarda Bolzana od ČSAV (1981), medaili Za zásluhy o vědu od ČSAV (1996), státní vyznamenání Za zásluhy od prezidenta ČR (1996) a Národní cenu Česká hlava (2006). Je držitelem čestného doktorátu Masarykovy univerzity v Brně a Západočeské univerzity v Plzni.
