Výjimeční a inspirativní učitelé fyziky a informatiky převezmou na konci října Ceny Albertus. Do třetího ročníku bylo nominováno 30 pedagogů působících na gymnáziích, základních a středních školách po celé ČR. Sedm z nich porota vybrala mezi finalisty.
Třetí osobností ze sedmičlenné skupiny finalistů, které vám na matfyz.cz představujeme, je dr. Miroslav Panoš, učitel z Gymnázia J. Vrchlického v Klatovech.
„Seznámili jsme se v době, kdy jsem já byla ještě studentkou na střední škole a Míra, již coby vysokoškolák, působil jako instruktor na letním fyzikálním soustředění v Bělčicích. Už tehdy bylo jasné, že Míra bude Pan učitel s velkým P – zapálený pro fyziku, a hlavně pro předávání nadšení i znalostí ostatním.“ – Kateřina Vágnerová (kolegyně, Gymnázium J. Vrchlického v Klatovech)
Na jaký fyzikální zážitek nikdy nezapomenete?
Těch je bohužel moc! Problém je, že jakmile mám nějaký prožitek aspoň trochu emočně podbarven, už jej nikdy nedokáži dostat z hlavy. A každý učitel moc dobře ví, že české školství je skutečně jeden velký emoční „fičák“. Ale určitě mám rád všechny ty spontánní fyzikální akce, které se občas podnikají s nadšenými studenty nebo nadanými dětmi z kroužku. Baví mě ten společný zápal, který nezhatí ani fakt, že se to zpravidla koná o víkendech nebo prázdninách a že to občas stojí nemalé úsilí. I když občas zkoumáme něco už dávno změřené nebo něco, co je vlastně tak trochu pitomost, má to pro mě vždy punc jedinečnosti. Snad to něco dává i těm dětem.
Ale nemusí jít vždy jen o fyzikální aktivity. Svým způsobem nezapomenutelným zážitkem byla kupříkladu třída, která po celou dobu svého studia pravidelně skládala na předvánoční hodinu fyzikální koledy. A věřte, že písně jako „Narodil se fyzik pán“ nebo „Jak jsi krásný, ty fyziko“ byly skutečně hitparádové pecky! Mám rád, když studenti jen tak pro zábavu a s inteligentní nadsázkou dokáží udělat cokoliv nad rámec svých povinností. Hned mám pocit, že škola není jen to rádoby seriózní (m)učení.
Jak vaši praxi ovlivnila pandemie a distanční výuka?
Zcela fatálně. O „učitelování“ a výuce se raději bavit nebudu. Snad jen zmíním, že se v té době naše vzdálená laboratoř stala celosvětově známou a jedním z mála smysluplných způsobů, jak měřit při výuce aspoň trochu reálné fyzikální experimenty. Je to stále zvláštní pocit, když vidíte, jak někdo v Klatovech na stole ovládá experiment třeba z Indie.
Já si mimo jiného v té době dokázal, že kromě starosti o nepřetržitý provoz vzdálené laboratoře a svého plného a skutečně odučeného online úvazku ještě zvládnu natočit skoro padesát výukových videí během šedesáti dní. To je buď na zápis do knihy rekordů v Pelhřimově, nebo na hospitalizaci v blázinci v Dobřanech. Ani jednoho jsem ale nakonec nedosáhl.
Kde čerpáte inspiraci pro svou praxi?
Všude. Třeba na letošním ročníku Science on Stage ukazovali, jak se šíří oheň v řadě sirek, což mě inspirovalo ke stavbě výukového modelu řízené a neřízené řetězové jaderné reakce. Měl by to být takový „sirkový reaktor“. Nebo když jsem při sekání zahrady udělal kupku trávy, ve které se díky zapaření opravdu enormně zvýšila teplota, hned tu byl nápad na experiment. Nedávno mi kamarád ukázal zajímavý akustický jev, kterého si všiml při mícháním kávy. Jako zvoník stále uvažuji o nějaké dynamické metodě určení hmotnosti zvonů, aniž by se musely sundat ze závěsu. Na příští tábor nadaných dětí zkouším vyrobit model oka z melounu, abychom vědecky využili i čas svačiny. A to je pořád něco. Vlastně skoro každý den je něčím inspirativní.
Mimochodem, je ohromně zábavné, jak lidstvo chce letět na Měsíc nebo Mars a přitom neumí uspokojivě vysvětlit řadu obyčejných jevů. Třeba jako je Mpembův jev nebo zrovna ten mechanismus zapaření mokré trávy. Na druhou stranu to jsou právě ta místa, kde si mohou nadšenci pro fyziku stále „zablbnout“. Je třeba se dívat kolem sebe a vidět je. A je skvělé, že tu stále jsou. Myslím nejen ty jevy, ale hlavně ty fyzikální nadšence. Hlavním úkolem nás učitelů je akorát ty nadšence neodradit!
Čím jiným byste byl, pokud byste se nestal učitelem?
Upřímně řečeno nevím. Muselo by to být něco, kde bych mohl využít svou hravost a cit pro názornou elementarizaci a prezentaci nějaké technické problematiky, zkušenosti s tvorbou výukové grafiky, animací nebo video filmů. Něco, kde bych mohl pracovat ve stále mladém kolektivu s inteligentními lidmi, od kterých se – i když to při své ješitnosti velmi nerad přiznávám – stále učím něco nového. A pochopitelně něco, kde bych si mohl trochu zaprogramovat, příležitostně využít znalosti z elektroniky i manuální zručnost léty vycizelovanou výrobou a opravami školních pomůcek.
Dřív jsem snad ani o jiné profesi nepřemýšlel. Ale poslední dobou, zejména při čtení různých pokrokových článků o školství nebo při vstřebání „vox populi“ v podobě lidových komentářů pod takovými články, si už tak úplně svou volbou jistý nejsem. Opravdu nevím, zda jednou budu do důchodu odcházet z pozice učitele. Tedy, pokud vůbec se mi poštěstí, abych do nějakého důchodu jednou odcházel.
