Sedm desítek osobností z řad vědců, učitelů, studentů a absolventů přeje Matfyzu k 70. výročí založení.
Co byste popřál fakultě k 70. výročí jejího založení?
Samozřejmě všechno nejlepší, to znamená výborné studenty, vynikající absolventy, kteří na svou alma mater nezapomínají, a samozřejmě co nejvíce úspěchů ve vědecké práci. Za těmito úspěchy přijdou i peníze, kterých není nikdy dost. Mnohé by se jistě dalo zlepšit i ve spolupráci mezi obory. Matematici, fyzici a informatici si musí uvědomit, že skutečná dobrá věda je jen jedna a že se všichni navzájem potřebují.
Jak byste charakterizoval současnou MFF UK sedmi slovy?
Mně jich stačí šest, resp. pět: Dobrá škola s ještě lepší perspektivou.
Poradíte jí klíč k úspěchu do budoucna?
Každou školu dělají její úspěšní studenti a absolventi. V relativně dávné minulosti nebyla o dobré studenty nouze, platové podmínky absolventů všech vysokých škol byly v zásadě stejné a absolvovat Matfyz představovalo pro mladé lidi výzvu. Nakonec i já jsem šel na Matfyz, abych si dokázal, že „na to mám“. Nyní se před mladými lidmi otevřely zcela nové možnosti a tato motivace už nemá dřívější sílu. Nábor studentů v zahraničí je v současné době nezbytnost, ale v obrovské konkurenci univerzit z celého světa pro ně určitě nejsme na předním místě. Myslím, že studenty musíme hledat především u nás doma. K tomu je třeba napřít veškeré možné úsilí. Součástí tohoto úsilí jsou ale i vynikající vědecké výsledky, o kterých se píše, proto je nutné podporovat veškerý perspektivní výzkum. Před lety byl „tahákem“ kosmický výzkum, nyní je to asi spíše ekologie a environmentální problematika, ale i zde mají naše vědy své místo.
Vzpomínáte si na nějakou velkou osobní či pracovní výzvu spojenou s Matfyzem?
Těch výzev bylo postupně mnoho. Začalo to zkouškami z matematické analýzy, která byla pro mne jako absolventa průmyslovky zpočátku příliš abstraktní. Další výzvy byly spojeny s léty 1968/69 a předsednictvím Pražského studentského parlamentu, což je dnes již zapomenutá epizoda studentského hnutí. Poté následovala normalizace, která byla spojena s řadou pracovních výzev, z osobního hlediska pak s balancováním intenzity odmítání pobídek k členství v KSČ a možností pokračovat v práci, která mne bavila. Po roce 1989 byla asi největší výzvou snaha o reformu systému financování vysokých škol, která mne přivedla až do funkce místopředsedy Vysokoškolského odborového svazu. Na Matfyzu mne obdobná snaha dovedla nakonec do funkce děkana a těší mne, že reformy, které jsme tehdy zavedli, se využívají dodnes nejen na Matfyzu, ale i na jiných fakultách v ČR.
Kde vidíte své místo v pomyslné dosavadní autobiografii Matfyzu?
Skutečnost, že jsem na fakultě již více než 50 let, asi mluví sama za sebe. S fakultou jsou spojeny všechny významné události v osobním životě – s manželkou jsem se seznámil na studiích a obě děti postupně studovaly Matfyz. Prošel jsem všemi profesními úrovněmi, od technika přes vědeckého pracovníka až po profesora, působil jsem v akademickém senátu, byl jsem vedoucím katedry a nakonec i ve vedení fakulty. Nejvíce mne ale těší, že studenti, které jsem vedl, působí na zahraničních univerzitách a institucích, jako je NASA, nebo jsou úspěšnými podnikateli.
