Sedm desítek osobností z řad vědců, učitelů, studentů a absolventů přeje Matfyzu k 70. výročí založení.
Co byste popřál fakultě k 70. výročí jejího založení?
Na mých sedmdesátinách před deseti lety nám v posluchárně T1 v Troji zpíval a vyprávěl spisovatel, herec, písničkář, absolvent ČVUT a „dálkově“ také filozofie na UK Jan Vodňanský. Měl jsem štěstí, že jsem Jana znal už od dob 14. JSŠ, tehdy v 50. letech proslulé „píkárny“ na náměstí Míru. Neinteragovali jsme příliš často, chodil do třídy o rok výše. Ještě před rokem 1989 jsem ho pozval na fakultní diskusní klub, občas jsme se pak setkávali a povídali. Bohužel nedávno se objevila absurdní zpráva o jeho skonu na covid, když na něho v nemocnici nezbylo lůžko s ventilátorem. Přál bych tedy fakultě patrně nejznámějšími Honzovými „králičími“ verši: Nechť Matfyzu i nadále „skvěle dupou králíci!“
[Pro ty, kdo se ptají víc:
„Ptáš se, jak mi dupou králíci:
skvěle – pojď si poslechnout,
sevřeně v trojstupu obcházejí chalupu,
smělý úsměv na líci – tak mi dupou králíci!
Ptáš se, jak mi dupou králíci:
skvěle – pojď si poslechnout,
stejný krok, stejný vous, každý láskou by tě kous',
v očích žár a pevný cíl – tak mi dupou králíci!
Jejich uši možná tuší více, nežli ti oči napoví,
formaci svou neporuší, no zkrátka už jsou takoví,
zoceleni jsou i v duši, ve své duši králičí,
bubny zní a srdce buší, kroky duní v jehličí,
kupředu levá a zpátky ani krok!“
Poslední verš se před listopadem 1989 nemohl uvádět a byl nahrazován například slovy „jen pro ten dnešní den stojí za to žít“...]
Jak byste charakterizoval současnou MFF UK několika slovy?
Nadhled, otevřenost, smysl pro rigoróznost („epsilon a delta“), pro plodnou diskusi, smysl pro humor a recesi.
Poradíte jí klíč k úspěchu do budoucna?
Inspirovat studenty co nejdříve k tvořivé práci. Dodávám k tomu své vlastní zaříkadlo: vůle – soustředění – rychlost. Nicméně jiná moudrost také praví, že člověk má být jako ponorka s více kajutami. Když se vám některá zatopí, nesou vás ty další. Zájem o jiné obory, knihy, umění, cestování i po domovině, do lesů, vod a strání. A samozřejmě interakce s lidmi…
Fakulta by snad měla nabízet také více možností studentských aktivit, organizovat například turistické a sportovní „kroužky“ pro studenty všech oborů. Od našeho absolutoria v roce 1964 přetrvávají dlouholetá přátelství, ba i manželství.
Vzpomínáte si na nějakou velkou osobní či pracovní výzvu spojenou s Matfyzem?
Výzvou pro mne bylo pozvání od nositele Nobelovy ceny C. Andersona k celoročnímu pobytu do skupiny Kipa Thorna na Caltechu. Po mnoha peripetiích v době začínající normalizace se mi podařilo v roce 1970 odjet, ale jen na půl roku a bez rodiny. Začínat s přednášením a bádáním v teorii gravitace a relativistické astrofyzice po návratu bylo další výzvou.
Kde vidíte své místo v pomyslné dosavadní autobiografii Matfyzu?
Dalo by se říci, že jsem do Československa „přivezl“ černé díry. Tehdy mnohými považovanými za exotiku, dnes, zvláště po detekci gravitačních vln a jejich srážek, jsou studovány v bezpočtu teoretických a observačních prací. Se svými studenty jsem po návratu z Caltechu začal řešit i další problémy teorie gravitace, relativistické astrofyziky a kosmologie, a tak se vyvinula škola relativistické fyziky a astrofyziky. Nejprve její jádro na Matfyzu, brzo pak i mimo něj. Moji první studenti v tom dodnes pokračují a do větších hloubek pronikají s vlastními studenty. A tak mohu trochu otřepanou a neskromně znějící frází říct, že mám řadu vědeckých „vnuků“ na Matfyzu, na ústavech akademie, na Slezské univerzitě v Opavě i v zahraničí (nejen v Bratislavě).
