Fakulta slaví kulaté výročí, letos v září jí bude už 70 let. Přinášíme další díl ankety, ve které přeje Matfyzu k narozeninám sedm desítek osobností z řad vědců, učitelů, studentů a absolventů.
Co byste popřála fakultě k 70. výročí jejího založení?
Asi nebudu originální, popřála bych jí vše, co se v takových případech přeje. Ať si udrží svůj vysoký standard, a pokud možno ho ještě zvýší. Ať jsou zaměstnanci MFF UK spokojeni se svou prací a podmínkami, které na fakultě mají. A ať má fakulta i nadále rozumné vedení, které ji bude směrovat k ještě vyšší kvalitě a úspěchům.
Jak byste charakterizovala současnou MFF UK několika slovy?
Náročná a zároveň úspěšná v rámci UK i Česka.
Poradíte jí klíč k úspěchu do budoucna?
Nenechat se ukolébat doposud získanými úspěchy, podpořit mladé badatele, významně rozšířit spolupráci se zahraničím, např. zajištěním přijímání zahraničních mladých vědců a organizací stáží našich mladých vědců v zahraničí.
Vzpomínáte si na nějakou velkou osobní či pracovní výzvu spojenou s Matfyzem?
Celá doba studia představovala velkou výzvu. Pamatuji si, jak jsem přišla na Matfyz a starší kamarádky nás, holky z prvního ročníku, strašily: „Po druhém roce tady z vás zůstane jen několik. Budete rády, když přežijete analýzu v druhém ročníku.“ Ukázalo se, že měly pravdu. Po tom druhém ročníku už mi ale připadalo studium zajímavější a asi i díky tomu lehčí. V té době také přišla léta 1967–68 a my jsme se plně zapojily do studentského života. Pamatuji si nejenom na majáles v roce 1968, kdy jsme se po průvodu Prahou shromáždili na místě dnešní fakulty v Troji a volili krále majálesu. Na to, jak jsme dychtivě četli na koleji každé nové číslo Literárních listů, ale potom i na to rozčarování ze srpna 1968 a frustraci z následujících měsíců. Zúčastnila jsem se stávky 18.–21. listopadu 1968 v budovách v Karlíně a na Malé Straně. Přišli s námi diskutovat čelní představitelé kultury, např. Václav Havel, Ludvík Vaculík a řada herců. Na lavicích v posluchárnách na Malé Straně jsme dokonce dvakrát přespali. Všechno to sice tehdy skončilo špatně, ale nedá se říci, že bych na to vzpomínala nerada.
Kde vidíte své místo v pomyslné dosavadní autobiografii Matfyzu?
Můj život je tak či onak spojen s fakultou už 57 let. Má první léta na Matfyzu byla poznamenaná touhou úspěšně dostudovat, což mi v té době vůbec nepřipadalo lehké. Poté jsem byla hrdá na to, že jsem si vybrala tak náročný obor a že když se mě lidé ptají, co jsem vystudovala a co dělám, že se diví: „Matematicko-fyzikální fakulta? Jaderná fyzika? A to všechno jako žena?“ Tehdy jsem se ale musela hodně snažit, abych mohla na fakultě zůstat pracovat. Pomohli mi v tom dva významní profesoři, Václav Petržílka a Ivan Úlehla. Myslím si, že nebýt jich, nemohla bych na fakultě v těch obtížných letech normalizace zůstat. Získání pozice na fakultě bylo ale také vázáno na to, že strávím nejméně tři roky ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů v Dubně v tehdejším SSSR. Moc se mi tam nechtělo, hluboké zklamání z roku 1968 bylo ještě příliš čerstvé. Nakonec se ale ukázalo, že to byla nesmírně užitečná zkušenost, a dodnes si myslím, že každý mladý vědec by měl vyjet na zkušenou do zahraničí. Velmi jsem také ocenila, že MFF UK spolu s Fyzikálním ústavem navázaly spolupráci s laboratoří DESY v Hamburku. Zasloužil se o to tehdy hlavně prof. Jiří Formánek. Bylo to v roce 1987, v době, kdy to nebylo ještě zdaleka tak snadné jako později. Já tam pak strávila mnoho let prací na úspěšném mezinárodním experimentu zkoumajícím elektron-protonové interakce na urychlovači HERA. V neposlední řadě jsem byla ráda, že pracuji na fakultě, protože jsem díky tomu mohla být v častém kontaktu se studenty. Práce s nimi mě nesmírně bavila a poté, co jsem odešla do Grantové agentury ČR, mi také dost chybí.
