V roce 1903 oznámil francouzský fyzik René Blondlot objev nového druhu elektromagnetického záření. Ze záření N se záhy stal fenomén, do kterého vkládala naději řada uznávaných vědců. Rozruch vygradoval o rok později, kdy se ukázalo, že záření N ve skutečnosti neexistuje.
Objev rentgenového záření v roce 1895 spustil vlnu výzkumů, jejichž cílem bylo nejen detailněji prozkoumat vlastnosti samotných paprsků X, ale také objevit další druhy záření. René Blodlot patři mezi ty, kteří na tomto poli chtěli uspět. Profesor fyziky na univerzitě v Nancy, člen francouzské akademie věd a ve své době uznávaný vědec změřil v roce 1891 jako první rychlost šíření radiových vln. Věnoval se také experimentům s nově objeveným rentgenovým zářením.
V rámci jednoho ze svých pokusů, při kterém měnil polarizaci rentgenového záření, Blondlot objevil – jak se sám domníval – zcela nový druh paprsků. Svůj výzkum popsal v článku, který na jaře roku 1903 vyšel v časopise Comptes Rendus, vědeckém periodiku dodnes vydávaném francouzskou akademií věd. Blondlot označil nově objevený druh elektromagnetického záření písmenem N odkazujícím na místo objevu i fyzikovo rodné město Nancy.
Objev záření N se brzy stal senzací a pro Francouze také otázkou národní hrdosti. Zatímco Němci měli díky Wilhelmu Conradu Röntgenovi své rentgenové paprsky, Francouzi se pyšnili zářením N. Pozorování však bylo i za použití tehdy nejmodernější techniky velmi náročné. Sám Blondlot ve svém článku uvádí, že záření N je téměř nedetekovatelné. K detekcím používal během svých pokusů různé druhy přístrojů. Na počátku využíval malou elektrickou jiskru, která při dopadu záření měnila svůj jas. Později světélkující jiskru nahradil obrazovkami s fosforeskujícím povlakem.
Záření N bylo definováno jako forma světla. Experimenty ukázaly, že je polarizovatelné, jde odrážet a lámat. Během několika měsíců od vydání prvního Blondlotova článku potvrdily existenci záření desítky dalších vědců. Je třeba zmínit, že většina z nich byli Francouzi hrdí na to, že mají své národní elektromagnetické záření. Vyšly také stovky vědeckých článků včetně 26, jejichž autorem byl sám Blondlot. V nich se čtenář mohl například dočíst, že záření N prochází dřevem a kovy, ale odstíní jej voda. Že zdrojem záření je nejen Slunce, ale i plynové hořáky a kovy. Nebo naopak, že záření N není emitováno dřevem a že jako jeho úložiště může sloužit cihla.
Vědecká komunita také začala přemýšlet o možnostech budoucího využití. Profesor lékařské fyziky na univerzitě v Nancy Augustin Charpentier publikoval, že záření N je emitováno králíky, žábami, ale také lidským mozkem, svaly a nervy. Na základě toho pak předpovídal jeho budoucí využití pro zobrazování vnitřních orgánů. Fyzik Jean Becquerel, syn nobelisty Henriho Becquerela, zase objevil možnost přenosu záření kovovým vodičem. I to skýtalo další možné aplikace.
Zatímco část vědecké komunity neustále publikovala články o vlastnostech a využití téměř zázračného elektromagnetického záření, mnoho dalších vědců zjistilo, že nejsou schopni experimenty dokazující existenci záření reprodukovat. Blondlot a další zastánci argumentovali nedostatečnou citlivostí použitých aparatur – dle Blondlota bylo záření N na samé hranici detekovatelnosti. Fyzikální komunita se tak rozdělila na dva tábory, z nichž jeden o existenci záření nepochyboval, zatímco tomu druhému se jev nikdy nepodařilo zaznamenat.
Mezi ty „neúspěšné“ experimentátory patřil i fyzik Robert Wood z Univerzity Johnse Hopkinse. Ten svoji vědeckou kariéru zasvětil optice – zabýval se spektroskopií, fosforescencí, difrakcí a zkoumal vlastnosti UV záření. V létě roku 1904 odjel do Francie, aby tam Blondlotovy experimenty prověřil. Blondlot a jeho asistenti připravili pro Wooda několik demonstračních pokusů. V jednom z nich rozkládali záření N do spektra pomocí hliníkového hranolu a spektrum poté detekovali jako mírné zvýšení jasu na některých místech fosforeskujícího pruhu. Woodovi se však téměř nepozorovatelné změny jasu nezdály být dostatečným důkazem.
Blondlotův tým prováděl veškeré experimenty ve ztemnělé místnosti. Toho Wood využil a nikým nepozorován odstranil z aparatury klíčový hliníkový hranol, na kterém docházelo k rozkladu spektra. Poté požádal Blondlota, aby experiment zopakoval. Blondlot, aniž by věděl, že hranol byl odstraněn, trval nadále na tom, že pozoruje rozklad spektra záření N. To byl pro Wooda jeden z klíčových důkazů o neexistenci záření N. Zhlédnutí několika dalších experimentů jen potvrdilo jeho podezření, že si Blondlot i ostatní jeho kolegové záření N pouze „představují“.
V časopisu Nature vyšla 29. září 1904 zpráva Roberta Wooda z jeho návštěvy Blondlotových laboratoří. „Po strávení více než tří hodin pozorováním různých experimentů jsem nejen nenašel žádné pozorování, které by naznačovalo existenci záření N, ale odešel jsem s velmi pevným přesvědčením, že několik experimentátorů, kteří dosáhli pozitivních výsledků, bylo nějakým způsobem uvedeno v omyl,“ napsal Wood ve své zprávě. Zajímavostí je, že Blondlota v článku nejmenoval, i když je jasné, že ve Francii navštívil právě jeho laboratoř.
Woodův článek v Nature jako by probral fyzikální komunitu ze sna: během několika měsíců již téměř nikdo v existenci záření N nevěřil. Otázka byla považována za vyřešenou. Sám René Blondlot však svou chybu nikdy nepřiznal. V existenci záření N věřil i nadále a na výzkumu pracoval ještě mnoho let poté, co to ostatní již dávno vzdali. Příběh záření N, objevu, který oklamal mnoho uznávaných vědců, by však neměl být zapomenut. Slouží jako varování a příklad, jak snadné je oklamat sám sebe a přinášet důkazy o jevu, který ve skutečnosti neexistuje.
Mohlo by vás také zajímat:
Nobelova
cena za fyziku 2024
Medailista
IOAA: Jižní obloha mě ohromila
Sedmdesát
let výzkumu v CERN