Walther Gerlach patří mezi nejvýznamnější přírodovědce 20. století. Společně s fyzikem Ottou Sternem jako první změřil nenulový magnetický moment atomu. Úspěšný vědec byl však zároveň i vlivným německým funkcionářem. Jaký byl život člověka, který zaujímal vůdčí postavení na poli německé vědy jak před rokem 1945, tak i po něm?
Narodil se v roce 1889 do měšťanské rodiny žijící v oblasti Rheinhessenu v povodí Rýna. Walther Gerlach studoval na humanistickém gymnáziu a pro další studium si vybral matematiku a filozofii na univerzitě v Tübingen. Filozofie se však brzy vzdal a svou vědeckou kariéru zasvětil pouze fyzice. Gerlachovo doktorské studium přerušila první světová válka a i přesto, že byl několikrát nasazen jako technický důstojník, se mu v roce 1916 podařilo obhájit disertační práci zabývající se měřením záření na základě Stefan-Boltzmannova zákona.
Doktorát vynesl sedmadvacetiletého Gerlacha do čela fyzikálního výzkumu a po ukončení studia získal pozici asistenta na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem. Mladý Gerlach se začal zabývat kvantovou fyzikou a záhy dosáhl vědeckého průlomu, díky němuž se již v začátcích své vědecké kariéry proslavil nejen v Německu, ale i v mezinárodní vědecké komunitě. V rámci experimentu, kterému se věnoval v letech 1921–1922 se mu podařilo odhalit kvantově-mechanickou povahu elektronů.
Stern-Gerlachův experiment se stříbrem
V experimentu, na kterém Gerlach spolupracoval s fyzikem Ottou Sternem, byla použita pec, v níž se stříbro zahřívalo na teplotu 1000 °C. Svazek neutrálních atomů, který z pece unikal, byl nasměrován do nehomogenního magnetického pole a dále dopadal na skleněnou desku. Celá aparatura byla umístěna ve vakuu. Zatímco se předpokládalo, že magnetický moment atomů stříbra je roven nule a na skleněné desce bude vidět pouze spojitá čára, Gerlach se Sternem pozorovali její rozštěpení v důsledku kvantování momentu hybnosti elektronu.
Za přelomové výsledky Stern-Gerlachova experimentu obdržel Otto Stern v roce 1943 Nobelovu cenu za fyziku. V té době již žil v emigraci v USA. Walther Gerlach jako občan třetí říše nesměl z nařízení Adolfa Hitlera Nobelovu cenu převzít, a tak byla udělena pouze Sternovi.
Po publikaci výsledků Stern-Gerlachova experimentu patřil Gerlach k elitě německých fyziků. Vrátil se na univerzitu v Tübingen, kde se v roce 1925 ujal řízení katedry fyziky a o čtyři roky později přešel na mnichovskou univerzitu, kde řídil katedru experimentální fyziky. Počet studentů jeho katedry rychle rostl a s ním i výzkumná činnost zabývající se širokým spektrem fyzikálních problémů. Gerlachův tým i on sám navázal řadu mezinárodních spoluprací s vědci z Anglie, Francie, USA či Ruska.
Mezi Gerlachovými kolegy, ale i mezi jeho přáteli bychom v té době našli mnoho židů, kteří od roku 1933 začali v Německu čelit masivnímu útlaku. Sám Gerlach se před rokem 1933 nikdy neangažoval ve stranické politice, byl odpůrcem národně-socialistické strany a také k převzetí moci se stavěl kriticky. Ze své pozice vedoucího katedry se několikrát postavil požadavkům národních socialistů, aby uchránil vědeckou integritu svého ústavu. Dokonce veřejně kritizoval politické aktivity, apely a pochody, které neustále přerušovaly práci jeho podřízených a kolegů, a vystupoval ostře proti tzv. árijské fyzice. Veškeré své projevy nesouhlasu však Gerlach omezil jen na vědeckou a univerzitní sféru. V zahraničí vystupoval jako loajální občan třetí říše.
Popíral, že by úroveň fyziky v Německu po roce 1933 klesala nebo byla jinak negativně ovlivněna odchodem židovských kolegů. Přitom jen do roku 1938 bylo v nacistickém Německu propuštěno téměř 30 % univerzitních pedagogických pracovníků a asi pětina všech řádných profesorů. Obrovská vlna propouštění se však obešla bez větších protestů. K tehdejší univerzitní protižidovské atmosféře přispíval i akční antisemitismus studentstva, které organizovalo kampaně proti židovským profesorům.
Mezitím se na začátku války na německých univerzitách zintenzivnil aplikovaný zbrojní výzkum, na kterém se podílel i prof. Gerlach. V roce 1943 byl za výzkum vojenských aplikací vyznamenán Válečným křížem za zásluhy a zároveň i jmenován vedoucím fyzikálního oddělení Říšské rady pro výzkum, centrální plánovací a alokační instituce, která slaďovala státní a univerzitní výzkum s požadavky válečného úsilí. Ještě téhož roku byl Gerlach jmenován i do pozice zmocněnce říšského maršála pro jadernou fyziku, a stal se tak vedoucím německého uranového projektu, v jehož rámci mělo být technicky využito jaderné štěpení objevené v roce 1938. Tím se Gerlach zařadil mezi nejvlivnější přírodovědce v nacistickém Německu.
Nepředložené důkazy a kariéra v poválečném Německu
Po válce svou spolupráci s nacistickým režimem a wehrmachtem zdůvodňoval ochranou vědců před vojenskou službou a udržováním vědecké infrastruktury. Invaze amerických vojsk Gerlacha zastihla v mnichovském fyzikálním ústavu. Následně, po skončení války, byl od června 1945 do ledna 1946 spolu s dalšími devíti německými jadernými fyziky internován na venkovském sídle Farm Hall nedaleko Cambridge. Vědci zde byli vyslýcháni a po celou dobu tajně odposloucháváni. Když se fyzici 6. srpna 1945 dozvěděli o výbuchu americké jaderné bomby, nechtěli zpočátku zprávě věřit. Walther Gerlach, který měl posledních 18 měsíců války na starosti německý uranový projekt, byl ohromen, odešel do své ložnice a s hlasitým vzlykáním se nervově zhroutil. Prý nevěřil, že by bomba mohla být vyrobena tak rychle.
V rámci denacifikačního řízení byl prof. Gerlach zařazen mezi neškodné osoby. Obviněn byl pouze z toho, že se aktivně podílel na přípravě války školením fyziků pracujících v průmyslu a přednášením v zahraničí posiloval pověst nacistické vlády. To však svědčí pouze o nedostatečných informacích, které měla denacifikační komise k dispozici. Gerlachův podíl na organizaci válečného výzkumu ani jeho účast v uranovém projektu nebyla komisí posuzována pravděpodobně proto, že důkazy o této převážně utajované činnosti prof. Gerlacha nebyly během slyšení předloženy.
Po propuštění z internace Walther Gerlach nejprve nesměl opustit britskou zónu, a tak se ujal řízení fyzikálního ústavu v Bonnu. Na mnichovskou univerzitu se směl vrátit až v roce 1948. Mezitím vzniklo na univerzitní a vědecké scéně něco, co by se bez nadsázky dalo označit za Gerlachův kult. Počet výzev a žádostí o to, aby Gerlach převzal nejdůležitější funkce v oblasti fyziky a organizace výzkumu neustále rostl. Po návratu do Mnichova se prof. Gerlach stal rektorem Univerzity Ludwiga Maxmiliana a zastával mnoho dalších funkcí v německých nejen fyzikálních společnostech. Je obdivuhodné, že se mu podařilo získat významnou pozici ve veřejném životě poválečného Německa jen pět let poté, co stál v čele fyzikálního výzkumu třetí říše.
V závěru života byl spíše veřejným intelektuálem než vědeckým funkcionářem. Prosazoval idey univerzitního systému a vědy, které se stavěly proti každé tendenci státních zásahů a přivlastňování akademického prostředí. Gerlach kritizoval tzv. amerikanizaci německých univerzit, prosazoval, aby měřítkem úspěchu výzkumu nebyl jeho ekonomický přínos. Loboval za autonomii univerzit a potlačení byrokracie. Ve veřejném prostoru hovořil a psal o prospěšném civilním využití jaderné fyziky a již v roce 1950 se vyslovil pro zastavení testů jaderných bomb. Byl také jedním z osmnácti německých vědců, kteří podepsali tzv. Göttingenskou deklaraci proti jadernému zbrojení Bundeswehru. Gerlach odmítal rétoriku studené války a stýkal se s kolegy ze zemí východního bloku.
Walther Gerlach zemřel v roce 1979. Byl jedním z otců vědeckých organizací Spolkové republiky Německo, významný univerzitní profesor a veřejný intelektuál. Představy o tom, že celý život prosazoval stejné hodnoty a prožil bez úhony století plné zvratů jsou však mylné. Prof. Gerlach byl bezesporu velký vědec, kterého však nelze obdivovat za jeho zapojení v nejvyšších mocenských strukturách nacistického Německa. Obdiv si zaslouží za to, jakým způsobem se mu podařilo složité období překonat a najít své místo i v poválečném době.
Mohlo by vás také zajímat:
Deset
nejlepších fyzikálních objevů roku 2022
Osmdesáté
narozeniny prvního jaderného reaktoru
Průkopnice
rentgenografie Adéla Kochanovská