Před více než 40 lety přijel na studijní pobyt do Československa a už tu zůstal natrvalo. Studium a přátelství s disidenty ho ovlivnily natolik, že se do rodného Vietnamu nemohl vrátit. Pham Huu Uyen vystudoval na Matfyzu informační technologie a po revoluci v Praze založil softwarovou firmu. Aktivně podporuje principy občanské společnosti a řadu let hájí zájmy vietnamské komunity v Radě vlády pro národnostní menšiny.
Co vás v 80. letech přivedlo do Prahy?
Měl jsem dobrý prospěch na gymnáziu a dostal jsem nabídku studovat v zahraničí. Vietnam měl poměrně dobře propracovaný systém péče o nadané studenty, jehož součástí byly dohody s dalšími socialistickými zeměmi o vysílání vietnamských studentů na zahraniční partnerské univerzity. Studium v zahraničí ale mohl absolvovat jen zlomek uchazečů, myslím, že v našem ročníku to bylo něco kolem tisícovky. Většina mířila do Sovětského svazu, ale poměrně dost jich odjelo i do Československa.
Toužil jste po studiu v zahraničí?
Každý chtěl do zahraničí. Vietnam byl krátce po dvou válkách a potýkal se s mnoha problémy. I když jsme měli velmi omezené informace, věděli jsme, že životní úroveň a podmínky v Evropě jsou mnohem lepší než ve Vietnamu, takže jsme byli rádi, že můžeme odjet. Těšili jsme se, co zažijeme. Akorát jsme dopředu nevěděli, do které země půjdeme.
Československo tedy nebyla vaše volba?
Dostal jsem seznam zemí, kam je možné vyjet, ale konkrétní destinaci jsem si vybrat nemohl, tu nám přidělili na základě výsledků zkoušek. Já jsem byl dobrý na matematiku, už na základní škole jsem se účastnil matematických soutěží a na gymnáziu jsem chodil do matematické třídy, takže mě vybrali, abych šel do Prahy na Matfyz. Po pravdě musím říct, že jsem byl zpočátku trochu zklamaný, protože se mnou nešel nikdo z mých kamarádů. Až později jsem si uvědomil, že to bylo ohromné štěstí.
Co jste o Československu věděl?
Propaganda ve Vietnamu vyzdvihovala Sovětský svaz a NDR, to byly „top“ země, kam se dalo vyjet. Ty ostatní pro mě byly velkou neznámou. Neviděl jsem vůbec žádný rozdíl mezi Československem nebo třeba Bulharskem. Rok před odjezdem jsem absolvoval jazykový kurz a tam už jsem se nějaké informace dověděl.
Když jste v 18 letech odjížděl z Vietnamu, tušil jste, že je to natrvalo?
To jsem vůbec nevěděl. Podle tehdejší mezivládní dohody se po studiu měli všichni, až na pár výjimek, vrátit do Vietnamu. Mně se po dostudování naskytla příležitost udělat si ještě aspiranturu, takže jsem na Matfyzu strávil další tři roky, celkem osm let.
Jak jste si zvykal na život v cizí zemi?
Celkem brzy jsem si našel kamarády. V prvních dvou ročnících studia nás záměrně ubytovali na kolejích společně s Čechy, abychom se naučili jazyk. S českými spolužáky jsme potom jezdili na výlety, na hory nebo jsme chodili do hospody. Překvapilo mě, jak otevřeně Češi kritizovali režim. Například v našem kroužku jsme měli spolužáka, který byl ve straně, a ostatní mu dávali dost jasně najevo, co si o tom myslí. My jsme komunismus taky „nežrali“, ale takhle otevřeně bychom si ve Vietnamu mluvit netroufli.
Studium jste zvládal dobře?
V prvním ročníku jsem se hodně pral s programováním, seděly mi spíše teoretičtější předměty jako matematická analýza nebo algebra. Chodil jsem například na přednášky z teorie vyčíslitelnosti jistého docenta Demutha. Toho se každý bál, jeho zkoušky byly sítem na studenty, mně to s ním ale moc bavilo. Přihlásil jsem se na jeho výběrový seminář, kde jsem nakonec z původních čtyř studentů zbyl sám. Docentu Demuthovi to nevadilo, s nadšením přednášel jenom pro mě. Několikrát se mi stalo, že vykládal tak zaujatě, až zapomněl, kolik je hodin, a já jsem na další přednášku přišel pozdě.
Během studia jste absolvoval praxi v legendárním Výzkumném ústavu matematických strojů (v 50. letech tam pod vedením prof. Antonína Svobody vznikl první československý počítač SAPO; pozn. red.). Tam jste se prý spřátelil s několika disidenty…
Praxi ve VÚMSu mi ve čtvrtém ročníku dohodil spolužák z Matfyzu. Vůbec jsem tenkrát netušil, do čeho jdu, a že je VÚMS líhní protistátních živlů, jak se tenkrát říkalo. Pracovalo tam spoustu lidí, kteří měli potíže s režimem. Přidělili mě ke skupině, kterou vedl signatář Charty 77 Václav Trojan. Výborně jsme si spolu rozuměli a dodnes se přátelíme. Pak tam byl například Jan Sokol, který vedl softwarovou sekci. VÚMS byl jedinečný svou atmosférou i tím, co se tam dělalo. Já jsem pracoval na překladači Pascal a tehdy jsem přišel na chuť programování. Dost času jsme taky trávili v místním baru nebo jsme četli zakázané Lidové noviny, které byly uložené v šuplících pracovních stolů. Byly to skvělé časy, rád na to období vzpomínám.
Ve VÚMSu jste byl i v době Sametové revoluce. Co se tam dělo?
Lidé z VÚMS se aktivně účastnili stávek a tiskli letáky s výzvami, které se pak rozvážely po různých koutech republiky. Tiskárny tenkrát běžely nonstop, spotřebovali jsme snad všechny papíry, které jsme tam měli.
Co vám běželo hlavou, když jste v Československu na vlastní oči viděl, jak se hroutí režim?
Prožíval jsem to velmi silně. S kamarády z koleje jsme chodili na Václavské náměstí a s úžasem sledovali, co se děje. Nečekal jsem, že něco takového v Československu zažiji. Zároveň jsem doufal, že k něčemu podobnému dojde i ve Vietnamu.
Přišlo mi neuvěřitelné, že jsme se za tak krátkou dobu mohli tolik změnit.
Kdy jste dospěl k rozhodnutí, že v Československu zůstanete?
Spolu s dalšími vietnamskými studenty jsme po revoluci založili hnutí a začali vydávat nezávislý časopis ve vietnamštině. Vietnamská komunita se tehdy stala terčem rasisticky motivovaných útoků a naším cílem bylo informovat o tom Vietnamce v jejich rodné řeči. Zároveň jsme chtěli šířit demokratické hodnoty a svobodně psát o věcech, o kterých se ve Vietnamu psát nemohlo. Tím jsme si znepřátelili vietnamskou ambasádu, která se nás snažila dostat zpátky domů. Tehdy jsem si uvědomil, že návrat do Vietnamu by byl pro mě nebezpečný. Vietnamská vláda trestala i nepatrný náznak odporu. V roce 1993 jsem proto v Česku požádal o azyl a o pět let později jsem získal občanství.
Jak jste se vyrovnával s neplánovanou emigrací?
Nějakou dobu mě to trápilo, byl jsem jediný z rodiny, kdo odešel, ale na druhou stranu zdaleka ne jediný emigrant z Vietnamu – dodnes zemi opustily asi čtyři miliony Vietnamců, zejména po válce lidé odcházeli z poraženého jižního Vietnamu. Taky jsem si uvědomoval, jak silně mě pobyt v Československu ovlivnil. Určitý zlom nastal už v době studií. Během prázdnin jsem se vracel do Vietnamu a jedno léto jsem musel absolvovat politické školení, které bylo podmínkou aspirantury. V Hanoji jsem se po pěti letech setkal s ostatními studenty, kteří absolvovali studijní pobyt v zahraničí. Školení trvalo dva týdny a mně už po pár dnech bylo jasné, že se tam sešly dva odlišné světy. Studenti, kteří byli v Sovětském svazu a NDR, zaníceně debatovali a dál vyjadřovali podporu komunistickému režimu, zatímco my z Československa, Polska a Maďarska jsme si zalezli do kouta, abychom školení nějak přečkali. Přišlo mi neuvěřitelné, že jsme se za tak krátkou dobu mohli tolik změnit.
Jaký teď máte vztah ke své rodné zemi?
Vietnam jsem dlouhou dobu považoval za svůj domov. Pak jsem měl období, kdy jsem necítil silnější pouto k žádné zemi. Dnes už můžu říct, že se vracím domů do Prahy. Narodily se tu moje děti, mám tu ženu a přátele. Vietnam navštěvuji, jak to jde.
RNDr. Pham Huu
Uyen
Pochází z rolnické rodiny z provincie nedaleko Hanoje v severním Vietnamu. V roce 1980 získal vládní stipendium a odjel studovat do Československa. Na
Matfyzu absolvoval pětileté studium kybernetiky a ve stejném oboru obhájil
také doktorský titul. Po roce 1989 vydával v Československu časopis, který
kritizoval politický režim ve Vietnamu. Pro své demokratické postoje musel
později v Česku požádat o azyl a v roce 1998 mu bylo uděleno české
občanství. V roce 1992 založil společnost KITE vyvíjející software pro
letiště a aerolinie, firmu dodnes vede. V roce 2000 stál u zrodu organizace
Van Lang podporující principy občanské společnosti ve vietnamské
komunitě. Přes deset let je zástupcem vietnamské komunity v Radě vlády pro
národností menšiny. S manželkou, která rovněž pochází z Vietnamu a vystudovala ČVUT, mají dva syny.
Mohlo by vás také zajímat:
Začínající
fyzik: Věda je vzrušující cesta
Dyslexie
mě naučila na sobě pracovat
Dobrodružství
mého života