Poslední rok znamenal pro Miroslavu Lorencovou několik důležitých změn. Úspěšně odmaturovala na náchodském gymnáziu, dostala se na vysněnou vysokou školu a v době covidu navíc napsala svou knižní prvotinu. Jde o soubor povídek o studiu na Matfyzu. „Nezdá se to, ale i při distanční výuce člověk zažije spoustu legrace,“ říká autorka knihy Budoucí úča aneb Převážně nevážně o studiu v době covidu.
Co vás přimělo vzít tužku do ruky a začít psát o „studiu v době covidu“?
K psaní mám blízko už od mala. Je to můj způsob, jak utéct od reality a zbavit se špatné nálady. Když loni na jaře vypukla pandemie covidu, každý se s touto nezvyklou situací vyrovnával po svém. Mě nejdřív napadlo, že začnu cvičit jógu, ale záhy jsem si uvědomila, že psaní mi vyhovuje přeci jenom víc. Čekal mě první rok na Matfyzu, takže bylo jasné, že o témata nebude nouze.
Vzpomenete si, o čem byla úplně první povídka, kterou jste napsala?
První povídka se jmenovala „Proč zrovna ty?!“. V knížce je hned na začátku. Napsala jsem ji po dlouhém rozhovoru s mým velmi dobrým kamarádem, který nechápal, proč se zrovna já, pisálek, hrnu na Matfyz. Povzdechla jsem si, že tuhle debatu už jsme přeci vedli mnohokrát a že svou odpověď snad pro příště raději sepíšu. Až se mě někdo zeptá, prostě mu podám papír s odpovědí. Kamarád se na mě podíval a zeptal se, co mi v tom brání. Nebránilo mi nic, tak jsem to nakonec opravdu sepsala.
Říká se, že první rok na Matfyzu bývá ten nejnáročnější. Jaký byl z vašeho pohledu?
Nebýt distanční výuky, tak bych si ho moc užila. Studium je samozřejmě náročné – konec konců, kdybych chtěla snadnou školu, šla bych jinam – ale neměnila bych. Už takhle se mi povedlo poznat spoustu skvělých lidí a dost jsem se toho naučila. Alespoň si to myslím. Dál mě žene představa, jak skvělé to bude příští rok, až se všichni potkáme naživo.
Jak se studuje v době covidu?
Je to vyčerpávající. Nemám ráda dlouhé sezení u počítače, takže pro mě byl celý tento rok dost náročný. Ale jsem ráda i za takovou zkušenost. Vyzkoušeli jsme si něco nového a alespoň si příští rok budeme víc vážit toho, jak krásně normální to všechno je. A kromě toho jsme se taky dost nasmáli. Nezdá se to, ale i při distanční výuce člověk zažije spoustu legrace.
Přesto jste prý měla několikrát chuť se na studium vykašlat. Co vás podrželo?
Spousta věcí a hlavně lidí. Jednak to byla představa, že když to teď všechno vzdám, nikdy nezjistím, jaké to vlastně je prezenčně, což by mě opravdu mrzelo. Pak tu byli kamarádi a kolegové z korespondenčního semináře Výfuk, který spoluorganizuji. Je to skvělá parta lidí, kteří si navzájem pomáhají a podrží se. Podporu jsem měla také od spolužáků a vyučujících. A když bylo úplně nejhůř, tak jsem psala. A to zabírá vždycky.
Studujete obor Učitelství matematiky a fyziky. Přitom zrovna tyhle předměty údajně ve škole nepatřily mezi vaše nejoblíbenější. Kdy se to změnilo?
Myslím, že v prvním ročníku na gymnáziu. Měla jsem prostě štěstí. Najednou jsem se ocitla v prostředí, kde nám uměli ukázat, že fyzika nemusí být nuda. Tak jsem si ji postupně oblíbila. Na fyzice se mi líbí, že se – na rozdíl od mnoha jiných věcí v životě – vždycky řídí jasnými pravidly a také to, že když se správně podá, může být pro žáky úžasná a zajímavá.
Čím vás oslovil Matfyz?
Možná bych měla zmínit excelentně vybavené laboratoře a vysoké standardy, ale pravda je, že ačkoliv tohle všechno na Matfyzu máme, mě uchvátilo něco úplně jiného. Ze všeho nejdřív jsem si zamilovala atmosféru, která na fakultě je. Je to fantastické prostředí, kde působí spousta skvělých lidí, kteří zbožňují svou práci a dělají ji, jak nejlépe umí. Zároveň se tu počítá s tím, že člověk není neomylný. Chyba se bere jako příležitost ke zlepšení. Už když jsem se na škole ocitla poprvé, bylo mi naprosto jasné, že tohle je prostředí, kde chci studovat.
O svých zážitcích z Matfyzu jste nejprve psala na Facebooku. Kdy vás napadlo, že by z textů mohla vzniknout kniha?
Samotnou by mě to nenapadlo. Ani jsem neplánovala, že budu příběhy sdílet na Facebooku. Psala jsem více méně pro sebe do šuplíku. Pak mi jedna dobrá duše poradila, ať ty povídky zkusím hodit na internet, aby se pobavili i jiní. A ten samý člověk mi pak dal odkaz na nakladatelství Pointa. Psaní je mou vášní už dlouho. Když jsem dostala pár pozitivních zpětných vazeb a lidé mi říkali, že jsem je svými povídkami dokázala rozesmát nebo jim zlepšit den, řekla jsem si, že to zkusím.
Na knihu běží crowdfundingová kampaň. Pokud se vám podaří vybrat potřebnou částku, na co se čtenáři mohou těšit? Nakolik reálné jsou zážitky, o kterých píšete?
Ano, sbírka stále běží a zatím to jde poměrně dobře. V knížce je třicet povídek a fejetonů. Všechny příběhy reálné nejsou, ale hodně se jich stalo. Buď přímo mně, anebo mým přátelům. Obvykle jsou to příběhy, které mě něčím pobavily natolik, že jsem se je rozhodla „poslat dál“. To ale nic nemění na faktu, že to není kronika, deníček, ani nic podobného. Je to prostě sbírka příběhů pro zasmání.
Kniha nevychází pod vaším jménem. Proč?
Zvykla jsem si psát jako Martina Abrahámová. Mám ten pseudonym velmi ráda. A teď mám konečně možnost ho někde používat, tak proč to neudělat. Navíc je to svým způsobem pro mě pohodlnější. Jako budoucí učitelka bych měla vystupovat přece jen trochu jinak, než když mám chvíli pro sebe a píšu.
Co byste chtěla skrze Budoucí úču předat čtenářům? Co si z vaší knihy mohou odnést?
Mým hlavním cílem bylo vytvořit něco oddechového, u čeho se čtenář zasměje. Něco k čemu by si člověk sedl po náročném dni, nalil si dobré pití a jen tak relaxoval u povídek, které pohladí po duši. Třeba si díky knize někteří čtenáři uvědomí, že všechno, co za ten rok prožili, nebyl jenom smutek a deprese. Někdy to vlastně bylo hrozně fajn. A o tom jsem se snažila psát.
Vydání knihy Miroslavy Lorencové alias Martiny Abrahámové můžete podpořit do 3. června 10 hod. na stránkách vydavatelství Pointa.
Mohlo by vás také zajímat:
Matfyz
je i pro holky. Tak proč jich máme pořád málo?
Prázdniny s korespondenčním seminářem Výfuk
Vítěz
České hlavičky: Astronomie je srdcovka