Mileva Marićová patřila k první generaci žen, kterým bylo umožněno studovat na vysoké škole. Na curyšskou polytechniku se tato nenápadná a hloubavá dívka srbského původu zapsala v roce 1896. I když své studium nikdy nedokončila a její jméno donedávna široká veřejnost neznala, přesto se tato žena zásadním způsobem zapsala do historie fyziky 20. století. Mileva Marićová byla spolužačkou a první ženou Alberta Einsteina.
Mileva, dcera Miloše a Marije Marićových, se narodila 19. prosince 1875 v srbské Kaći na území Rakouska-Uherska. Už jako malá se od svých vrstevníků odlišovala. Měla bujnou fantazii, dobrý pozorovací talent a toužila po poznání. Ačkoliv její rodina mluvila srbsky, velmi brzy se naučila číst také německy. Kromě toho ještě hrála na klavír a s neuvěřitelnou lehkostí řešila matematické úlohy. Otec její neobyčejné nadání rozpoznal a Milevě umožnil, aby svůj talent dále rozvíjela.
Miloš Marić chtěl své dceři dopřát vzdělání, na které sám v mládí nemohl dosáhnout. Mileva proto nejprve studovala na gymnáziu v Šabaci, pak na vyšším gymnáziu v Záhřebu. Později se její studijní cesta ubrala za hranice Rakouska-Uherska do švýcarského Bernu, kde složila maturitní zkoušku na lékařské škole. Původně se chtěla stát lékařkou, a proto se v letním semestru roku 1896 zapsala na lékařskou fakultu curyšské univerzity. Přirozené vlohy a láska k matematice však brzy převládly. Ještě na podzim téhož roku složila Mileva vyrovnávací zkoušky z matematiky a geometrie nutné ke studiu matematiky a fyziky na curyšské polytechnice ETH.
Nadějná studentka
Na polytechnice studovala jako jediná dívka v ročníku a jedním z jejích spolužáků byl i Albert Einstein. Syn německého obchodníka byl poněkud roztržitý a také méně cílevědomý než srbská studentka. Oba si již od dětství kladli stejné otázky, na které nyní při studiu velkých fyziků hledali odpovědi společně. V mnohém však byli úplnými opaky. Zatímco Albert postrádal matematickou intuici, aby rozpoznal zásadní věci od méně či více zbytných vědomostí, Mileva studovala matematiku systematicky, usilovně a do hloubky. Právě její vůle a touha po poznání udávala směr jejich společnému studiu a později i životu.
Albert dokončil studium na ETH závěrečnou zkouškou v roce 1900, ale Mileva bohužel úspěšná nebyla. Zkoušku nutnou k udělení diplomu se jí nepodařilo složit ani o rok později, a studium na ETH tak nikdy nedokončila. V roce 1903 přijala po zralé úvaze Albertovu nabídku k sňatku a její život se začal ubírat jiným směrem – stala se ženou v domácnosti. Einsteinovi spolu bydleli ve švýcarském Bernu, kde Albert, díky svému spolužákovi Grossmanovi, získal zaměstnání na patentovém úřadě. A právě v následujících letech nastalo nejplodnější období Einsteinovy vědecké kariéry.
O soužití s Milevou Einstein často říkával: „My tvoříme jednotu.“ Mileva nebyla spolutvůrkyní jeho nápadů, ale probírala se jimi a po večerech s ním diskutovala. Její cílevědomost dokázala udat správný směr myšlenkám geniálního Alberta a díky svému matematickému nadání Mileva později formulovala jeho představy o rozšíření kvantové teorie Maxe Plancka a o speciální teorii relativity. V roce 1905 vyšlo Albertu Einsteinovi v renomovaném vědeckém časopise Annalen der Physik pět prací, na kterých spolupracoval se svou manželkou a které mu brzy přinesly světovou proslulost.
Život pro druhé
Einstein byl v roce 1909 jmenován mimořádným profesorem na univerzitě v Curychu, kam se spolu s Milevou a jejich dvěma syny z Bernu přestěhoval. Návrat do města, kde se před lety potkali, ale nebyl na dlouho. Brzy následovalo další stěhování, tentokrát do Prahy, kde Einstein získal místo v německé části univerzity. Zprvu šťastné manželství Milevy a Alberta se právě v Praze začalo rozpadat. Milevě se v české metropoli nelíbilo, chyběli jí její švýcarští přátelé. Navázat nové kontakty v cizím prostředí pro ni nebylo snadné. Navíc se jako Slovanka a zároveň manželka německého židovského profesora ocitla mezi dvěma proudy. Trhliny, které vznikly během pražského pobytu ve vztahu Milevy a Alberta, se nepodařilo zacelit ani po návratu do Curychu, a tak bylo manželství Einsteinových 14. února 1919 rozvedeno pro „přirozený nesoulad“.
V roce 1921 získal Albert Einstein Nobelovu cenu za fyziku. Toto prestižní ocenění vědecké práce je každoročně udělováno Královskou švédskou akademií věd za zásadní objev, který přinese lidstvu co největší užitek. Formulace ocenění zněla „za zásluhy na poli teoretické fyziky, zvláště za teorii fotoelektrického jevu.“ Svou nobelovskou přednášku však Einstein věnoval tématu, které osobně považoval ve své práci za nejdůležitější, a to teorii relativity. Finanční odměnu, která k Nobelově ceně náleží, pak věnoval v plné výši Milevě. Možná tím chtěl své bývalé ženě přiznat zásluhy na vzniku této zásadní fyzikální teorie. Jak velký byl Milevin podíl na Einsteinově životním díle, se ale dnes už můžeme jen domnívat.
Po rozvodu s Einsteinem žila Mileva i nadále v Curychu a do rodného Srbska jezdila jen na prázdniny navštěvovat svou rodinu. Peněz se jí ale zpočátku nedostávalo, a tak musela dávat soukromé lekce matematiky a hry na klavír. Později, když od Einsteina obdržela finanční odměnu za Nobelovu cenu, zakoupila dva domy v Curychu a v jednom z nich žila až do své smrti v roce 1948. Mileva nikdy nemluvila o sobě a stejně tak neměla ráda, když o ní mluvili jiní. Pro své nejbližší přátele byla vlídnou a současně záhadnou ženou. Žila svůj život pro druhé, nejprve pro svého manžela a později pro své syny.
Mohlo by vás také zajímat: