Po škole pracoval jako programátor v IT firmě, pak s kamarády založil vlastní podnik na vývoj mobilních aplikací. Právě tehdy si Michal Šrajer uvědomil, že úspěch firmy závisí především na lidech. A tak se před více než deseti lety začal starat o jejich blaho.
„V práci strávíme 80 tisíc hodin a to, jak se v ní cítíme, ovlivňuje i zbylou část našeho života. Proto jsem si dal za cíl hledat cesty, jak přispět k transformaci firem u nás,“ říká absolvent Matfyzu a první český Chief Happpiness Officer Michal Šrajer. V Praze už osmým rokem pořádá mezinárodní konferenci Happiness@Work, školí manažery i ředitele firem a radí zástupcům společností, jak vybudovat firemní kulturu.
Dočetla jsem se v jednom článku, že happiness manager je personalista, psycholog a terapeut v jednom, který musí i ve vypjatých chvílích udržet ve firmě dobrou náladu. Je to pravda?
Existuje spousta definic happiness managera, já o sobě říkám, že jsem Chief Happiness Officer (CHO) a dodávám, že jde o strategickou pozici v rámci firmy. Rozhodně to však není o tom udržovat ve firmě dobrou náladu za každou cenu. Lidé si často myslí, že happiness manager je někdo, kdo nechá kanceláře vymalovat na zeleno a nakoupí banány, ale to bývá až to poslední, co může dělat, podstata této pozice je daleko hlubší. Z mého pohledu je to strategická role, jejímž úkolem je přispívat k tomu, aby lidem bylo v práci dobře.
Jak se z programátora stane první Chief Happiness Officer v Česku?
Po škole jsem krátce pracoval v IT firmě, pak jsme si s kamarády založili vlastní firmu a začali jsme se jako první v Česku věnovat ve velkém vývoji aplikací pro chytré telefony. Právě tehdy jsem si uvědomil, že fungující IT firma není jenom o programování, ale především o lidech, kteří v ní pracují. Po vzoru svého kamaráda z Dánska jsem se pasoval do role CHO a začal jsem zjišťovat, jak se dá firma řídit. Postupně jsme vybudovali společnost, která byla hodně transparentní a otevřená, kde se zaměstnanci podíleli na rozhodování o důležitých věcech, včetně například toho, že si vzájemně mezi sebou určovali platy. Byl to takový malý experiment, kdy jsme zkoušeli, co funguje a co ne.
Po šesti letech nás koupil Avast, kde jsem v tom pokračoval. Snažil jsem se umožnit lidem, aby si mohli v rámci firmy na různých úrovních budovat přátelské vztahy. V praxi to vypadalo například tak, že jsme jim poskytli nástroje, které jim umožnily se propojovat a vzájemně si jejich prostřednictvím nabízet školení v jakékoli oblasti, která je zajímala a bavila. Těch nápadů bylo daleko víc, spousta z nich se neujala, ale některé ano.
Po odchodu z Avastu jste rok cestoval po světě a čerpal inspiraci při návštěvách různých firem. Co jste se dověděl? Jak jsme na tom v porovnání se světem v přístupu k práci?
Zjistil jsem, že na tom u nás nejsme vůbec špatně, ale máme před sebou ještě dlouhou cestu. Hodně inspirativní v tomto směru jsou severské země, jako je Dánsko a Švédsko, a pak taky třeba Nizozemsko. Když si Dánové vybírají práci, jedním z důležitých parametrů pro ně je, jak bude práce propojená s jejich zbytkem života. Nedělí život na ten pracovní a „mimopracovní“. A to je správně. V práci strávíme až 80 tisíc hodin a to, jak se v ní cítíme, ovlivňuje i zbylou část našeho života. Proto jsem si dal po návratu do Česka za cíl hledat cesty, jak bych mohl přispět k transformaci firem u nás.
Posunula se od té doby nějak česká společnost?
Emoce v práci byly u nás ještě před nějakými deseti lety tabu, to se pomalu začíná měnit. Na našich konferencích, které jsme začali pořádat před osmi lety, vídám stále více otevřených lídrů, kteří přicházejí diskutovat o tom, jak mít pozitivní dopad na život zaměstnanců nebo jak navrhnout systém mezd, který bude transparentní a srozumitelný.
Jaké firmy si k vám nejčastěji chodí pro radu?
Zpočátku to byly především technologické a IT firmy, což bylo dáno částečně tím, že z tohoto světa profesně pocházím. Tyto firmy jsou navíc často otevřenější a bývají napřed nejen v technologiích, ale také v tom, jak fungují. Jsou ochotny experimentovat s tím, čemu se dnes říká svoboda v práci, decentralizace nebo holakracie. Postupem času se k nim přidávají další. Rád zmiňuji společnost Sonnentor z Čejkovic na jižní Moravě, která se specializuje na výrobu bio čajů a koření, a velmi se jí daří nejen na trhu, ale také v tom být takzvaně lidskou firmou.
Co dělá lidi šťastné v práci?
Daniel Pink zmiňuje ve své knize Drive tři věci, které nás k práci motivují. Je to autonomie, možnost učit se nové věci a smysl. Výzkumy ukazují, že vnější motivace, jako jsou odměny a bonusy, dlouhodobě nefungují, zvlášť v dnešní době, kdy se většina z nás živí hlavou. Člověk potřebuje především vidět smysl v tom, co dělá, potřebuje mít prostor, cítit se, že je na správném místě, a také mít možnost vložit do práce kus sebe.
Není štěstí spíš o osobním přístupu a vnitřním nastavení mysli, než o vnějších podmínkách, které nám někdo poskytne?
Rozhodně ano. A to je vlastně dobrá zpráva, protože nemusíme čekat na to, až nás někdo udělá šťastnějšími. Všechno začíná v nás samotných a pokud se sami nerozhodneme, že něco změníme, tak se nikam nepohneme.
Jak se vy sám udržujete v psychické pohodě a bráníte se vyhoření?
Mám štěstí, že mám pestrou práci a několik různorodých projektů, kterým se věnuji. Ale především se snažím sám na sebe aplikovat to, co radím ostatním. Základem je budování pozitivních návyků, které jsou nezbytné pro to, pokud chceme nějaké reálné změny dosáhnout. Mezi moje návyky patří třeba ranní meditace, pravidelné otužování nebo zájem o to, jak se stravuji.
Předpokladem pro to, abychom mohli získat práci, která nás bude naplňovat, je také vzdělání. Proč jste se rozhodl studovat informatiku, a ne třeba psychologii?
Vždycky jsem měl blízko k matematice a informatice. Už na základní škole jsem zkoušel programovat, pak jsem chodil na matematické gymnázium v Bílovci, odkud vedla přirozená cesta na Matfyz. Říká se, že matfyzákem se člověk nestává, ale rodí, a to u mě nejspíš platí.
Co vám studium na Matfyzu dalo?
To hlavní, z čeho dodnes těžím, je schopnost kriticky myslet, dojít ke kořenu problému a extrahovat. Dnes při své práci kombinuji různé přístupy a informace a ty pak aplikuji při řešení dalších typů problémů. Poslední dobou zjišťuji, že zajímavé věci se rodí právě na pomezí různých světů, jako je třeba právě informatika a pozitivní psychologie. Výrazně se to ukazuje v dnešním digitálním světě. Digitalizace a umělá inteligence je něco, co nás bude ovlivňovat čím dál víc a s čím se budeme muset naučit žít.
Částečně se teď vracíte ke svým kořenům. Ukazujete lidem možnosti virtuální reality.
Nedávno jsme s kamarády založili novou firmu, kde pro zákazníky vyvíjíme virtuální světy, ve kterých mohou pořádat svá firemní setkání, ať už to jsou pracovní veletrhy, setkání zaměstnanců nebo třeba vánoční večírky. Virtuální prostředí maže rozdíly mezi lidmi, kteří se jeho prostřednictvím mohou neomezeně setkávat na jednom místě. To vidím jako dobré řešení nejen pro současnou pandemickou situaci, ale i do budoucna.
Osobní kontakt ale nelze nahradit…
Nahradit ne, ale jsou případy, kdy je virtuální setkávání smysluplnější. Představte si velkou mezinárodní firmu, která několikrát ročně pořádá firemní setkání, na které se sjíždí tisícovka zaměstnanců z celého světa. To není výhodné ani ekonomicky, ani z hlediska dopadu na životní prostředí. Navíc technologie jdou rychle kupředu a přibývají zařízení, která už dokážou snímat výrazy tváře, takže se na dálku mohou přenášet také emoce.
Jak podle vás bude vypadat budoucnost práce?
Hierarchická organizace zřejmě není tou poslední vývojovou fází lidské spolupráce. Podle Frederica Lalouxe, autora knihy Budoucnost organizací, přecházíme právě teď na další evoluční stupeň, kdy začínáme být schopni budovat organizace, které nejsou hierarchické a kde se lidé dokážou domluvit, aniž by nad sebou měli šéfa a kupu manažerů, kteří jim budou říkat, co mají dělat. Stačit jim k tomu budou společné hodnoty a dodržování principů, které si stanovili.
| Michal Šrajer |
|---|
Vystudoval informatiku a softwarové inženýrství na MFF UK. Šest let působil jako Chief Happiness Officer ve firmě Inmite, kterou založil v roce 2008 společně se svými dvěma kamarády a z které se poté stalo jedno z nejúspěšnějších mobilních vývojářských studií u nás. Pozici CHO zastával také dva roky ve společnosti Avast, která jeho firmu v roce 2014 odkoupila. O rok později založil projekt Happiness@Work. Ten dodnes vede a pod jeho hlavičkou pořádá v Praze konference a školení. Je zároveň spolumajitelem firmy Confer-O-Matic, která vyvíjí a spravuje platformu pro 3D virtuální setkávání, spoluzakladatelem projektů Workshop Box a XR Leaders, a také členem podnikatelské sítě Red Button.
Mohlo by vás také zajímat:
David
Nesvorný: Na začátku byla tenká knížka o astronomii
Petr
Baudiš: Na úspěch není žádný tajný recept
Učíme stroje
fyziku