„Každý student, který se učí matematiku, narazí dříve nebo později na místo, kde pro něj matematika bude už příliš abstraktní a komplikovaná. Uměním učitele je tuto bariéru najít a po malých krůčcích ji posouvat dál,“ říká Michaela Weiserová, učitelka matematiky a nastupující ředitelka The Royal Mathematical School při Christ’s Hospital, největší a nejstarší „charitativní“ škole ve Velké Británii.
Co vás přivedlo na britské ostrovy?
Do Británie jsem původně jela, abych se naučila anglicky. Po promocích na Matfyzu jsem nějaký čas učila na českých školách, ale po několika letech jsem musela z finančních důvodů ze školství odejít. Začala jsem pracovat pro jedno nakladatelství v Praze, kde byla pro další kariérní postup nutná angličtina. Protože jsem anglický jazyk do té doby nedělala, přihlásila jsem se na 14denní kurz ve Velké Británii. Tam jsem se dozvěděla, že Británii trápí nedostatek učitelů matematiky a že pokud bych se naučila jazyk, mohla bych tam najít uplatnění a vrátit se ke své původní profesi.
Zpátky do Čech jste se tedy už nevrátila?
Tak rychlé to samozřejmě nebylo. Trvalo něco přes rok, než se mi podařilo všechno zařídit a do Británie odjet, a potom další tři roky, než jsem mohla začít učit. Nejsem talent na jazyky, jen anglické číslovky jsem se učila asi měsíc. První roky jsem dělala pomocnici v domácnosti u jedné britské rodiny a u toho jsem navštěvovala jazykové kurzy a brala soukromé hodiny angličtiny. Potom jsem si udělala tříměsíční obnovovací kurz pro učitele a v roce 2009 nastoupila na svou první školu v Británii.
Teď už jste v Británii skoro 16 let a za tu dobu jste prošla několika školami. Před rokem jste zakotvila na Christ’s Hospital v Sussexu. To je poměrně unikátní vzdělávací zařízení…
Christ’s Hospital je internátní střední škola, která byla založena roku 1552 jako první charitativní škola ve Velké Británii. Je to zároveň jediná škola v Británii, která má pod sebou Royal Mathematical School zřízenou královským dekretem roku 1653. V podstatě až do 20. století sloužila matematická škola k výchově budoucích námořníků. Studenti se tu kromě matematiky učili také zeměpis nebo astronomii a po studiích museli absolvovat sedmiletou praxi na lodi. S touto školou je spojena řada slavných jmen, patronát nad ní měl Isaac Newton, řada absolventů byla členem flotily admirála Nelsona...
Pro koho je Královská matematická škola určena dnes?
Dnes se tu učí matematiku studenti Christ’s Hospital. Dalo by se říct, že jsme vlastně takové matematické oddělení v rámci školy. Christ’s Hospital má v současnosti okolo devíti stovek studentů ve věku od 11 do 19 let. Řada z nich je z ciziny, například z Číny, Singapuru, ale i z Německa. Největší část však tvoří studenti ze znevýhodněných rodin z východního Londýna, kde Christ’s Hospital až do roku 1902 sídlila. Tito studenti u nás studují bezplatně, anebo mají snížené školné. Škola je tedy určena především pro studenty, kteří jsou z prostředí, kde by za normálních okolností neměli šanci získat kvalitní vzdělání. Protože jde o prestižní zařízení, většina je ke studiu velmi motivovaná a dále pokračuje na univerzity nebo vyšší odborné školy.
Na matematice je nejkrásnější právě to objevování, když na začátku nevíte, jak to udělat, chvíli se s tím trápíte, ale na konci úlohu spočtete. To je potom ta pravá euforie a to, co lidi na matematice přitahuje.
Jak jsou na tom mladí Britové v matematice? Jak oblíbená u nich matematika je?
Matematika je v Británii povinná do 16 let. Mezi mladšími studenty je řada těch, kteří matematiku nemají rádi, ale starší studenti si matematiku často volí jako zaměření, protože se díky tomu mohou pak snáz dostat na univerzitu. Matematika je brána jako těžší předmět a univerzity často u některých oborů, jako je medicína nebo inženýrství, upřednostňují či vyžadují studenty s matematickým zaměřením. Na naší škole si tedy skoro tři čtvrtiny studentů volí matematické zaměření.
Vyučuje se v Británii matematika jinak, než na co jsme zvyklí na českých školách?
Matematika se vyučuje podobně jako v České republice, to znamená, že se postupuje od jednoduššího ke složitému. Rozdíl je v tom, že se studenti učí v oddělených skupinách, takzvaných „setech“, do kterých jsou rozděleni podle toho, jak jim matematika jde. Díky tomu můžeme studenty daleko lépe motivovat a poskytovat jim příležitost k tomu, aby se zlepšovali. Nadanější studenti se rozvíjejí rychleji, zatímco ti slabší nejsou tak frustrovaní, jelikož se neporovnávají s nejlepšími.
Jak to v praxi funguje?
Studenti se ve všech skupinách učí stejnou látku, ale liší se obtížnost úloh, které jim učitel zadává. Například uplynulý školní rok jsem učila ty nejlepší, a tak jsem jim občas donesla příklady z matematické olympiády. Když neustále víte, co a jak, tak se z počítání stává nuda. Na matematice je nejkrásnější právě to objevování, když na začátku nevíte, jak to udělat, chvíli se s tím trápíte, ale na konci úlohu spočtete. To je potom ta pravá euforie a to, co lidi na matematice přitahuje. Vždyť i nejlepšími matematiky bývají většinou ti, kterým nezáleží na tom, za jak dlouho něco spočítají, ale kteří si užívají ten proces, že tam dojdou.
Jak jinak ještě motivujete studenty? Máte nějaký osvědčený trik, jak je pro matematiku nadchnout?
Žádný speciální trik nemám. Myslím si, že je to z velké části o osobnosti učitele. Pokud učitel miluje to, co dělá, studenti to vycítí. Já jsem vlastně nikdy moc nepřemýšlela o tom, jak učit, aby to studenty bavilo. A ani nejsem typ učitele, který by chtěl, aby se studenti při jeho hodinách jenom bavili. Matematika není pořád jenom zábava, řadu věcí se musíte naučit zpaměti nebo si je opakovaným procvičováním zautomatizovat. Takže studenty motivuji hlavně tím, že jim v hodinách ukazuji, že dokážou víc, než si zpočátku mysleli.
Je pro vás větší výzvou a radostí učit nadané studenty, nebo ty slabší?
Ráda učím obě skupiny. Pracovat s nadanými je radost, ale největších změn se dá dosáhnout u těch slabších. Když na začátku dostanete 11letého studenta, který si vůbec nevěří a nemá žádnou motivaci, a on si v 16 letech zvolí matematické zaměření, a nakonec jde na univerzitu studovat inženýrství, tak to vnímám jako velké zadostiučinění. A to je taky to, co mě u kantořiny drží – že můžete někoho pozitivně ovlivnit, změnit jeho náhled a v konečném důsledku i život. Každý student, který se učí matematiku, narazí dříve nebo později na místo, kde pro něj matematika bude už příliš abstraktní a komplikovaná. Uměním učitele je tuto bariéru najít a po malých krůčcích ji posouvat dál.
Co vás nasměrovalo k učitelské profesi?
Já jsem poměrně dlouho nevěděla, že budu učit. Vždycky mě bavila matematika – odmala jsem dělala matematické olympiády a jezdila na matematické tábory. Když mi bylo 15 let a rozhodovala jsem se, co budu studovat, váhala jsem mezi matematikou a designem. Matematika vyhrála, ale až do třetího ročníku na vysoké škole jsem neuvažovala o tom, že bych se učitelkou skutečně stala. Pak jsem absolvovala svou první praxi a všechno se změnilo – zjistila jsem, že učení miluji.
Jakkoli je učitelství důležité a náročné povolání, část společnosti se na něj dívá svrchu. Známý bonmot „Kdo umí, umí, kdo neumí, učí“ někteří berou jako fakt. Nemrzí vás to?
Také v Británii se to říká a když se to tak vezme, je to vlastně pravda. Například já bych nemohla dělat vědu, jednak by mě to nebavilo a jednak bych v tom nebyla dost dobrá. To ale neznamená, že nemůžu vzdělávat mladé lidi, kteří se těmi vědci možná jednou stanou. Učitel je z mého pohledu někdo, kdo má především navigovat – ukazovat směr a otevírat dveře, v tom spočívá jeho úloha. A to taky není jednoduché, poznala jsem několik skvělých matematiků, kteří však jako pedagogové nestáli za nic.
Učitel taky patří mezi profese nejvíce ohrožené syndromem vyhoření. Máte již bohatou pedagogickou praxi, jak se proti vyhoření bráníte?
Změnou školy. Vyhoření podle mě znamená, že už škole nemáte co nabídnout, že se nikam neposouváte, a zároveň že škola už nedává nic vám. Jen velmi málo učitelů vydrží na jednom místě 20 nebo 30 let, alespoň v Británii, kde učitelé mezi školami často přechází. V momentě, kdy zjistíte, jak škola funguje, máte tendenci zpohodlnět a ztrácet motivaci. Nejspíš i proto jsem nikdy na žádné škole v Česku ani ve Velké Británii nebyla více než šest let.
Impulsem může být i nová pozice. Od září se ujímáte vedení Royal Mathematical School. Jak se na svou novou roli těšíte? Nebude se vám stýskat po učení?
Učit budu stále, i když méně, bez toho bych nemohla být. Ale máte pravdu, těším se na nové podněty a energii, kterou mi to přinese.
Mohlo by vás také zajímat:
Martina
Kekule: Baví mě propojovat vědu a umění
Informatikáři,
spojme se!
Miroslava
Lorencová: Když je nejhůř, tak píšu