I když dnes působí na jedné z nejslavnějších univerzit světa, britském Oxfordu, na svou alma mater nedá ani po letech dopustit. „To, co Matfyz a Oxford spojuje, jsou skvělí vědci,“ říká teoretický informatik Stanislav Živný, jemuž se nedávno jako jednomu z mála Čechů podařilo získat už podruhé prestižní grant ERC.
Stanislav Živný vystudoval na Matfyzu teoretickou informatiku. Po ročním studijním pobytu na univerzitě v Amsterodamu a půlroční stáži ve finském Turku nastoupil jako doktorand na Oxford University, kde v roce 2010 obhájil disertační práci. Má za sebou několik kratších působení v Microsoft Research v Cambridge, na univerzitách ve Warwicku, v Bonnu a americkém Berkeley. Od roku 2017 je profesorem informatiky na Jesus College v Oxfordu. Věnuje se algoritmům a výpočetní složitosti, zejména programování s omezujícími podmínkami. V roce 2017 získal na svůj výzkum startovací grant Evropské výzkumné rady (ERC Starting Grant), letos na něj navázal pětiletým konsolidačním grantem (ERC Consolidator Grant).
Jaký jste byl student?
Byl jsem takový běžný student. Studium mi šlo a nikdy jsem s ním neměl problémy, i když jsem ho občas trošku zanedbával kvůli volejbalu.
Hrál jste na Matfyzu volejbal?
Matfyzáci mají volejbal v oblibě a já jsem k němu během studia přirozeně taky trochu přičichl, i když musím přiznat, jsem v něm nebyl nijak zvlášť dobrý. Na studia rád vzpomínám, byla to báječná léta. Pocházím z malé vesnice v jižních Čechách a pamatuji se, že jsem se hrozně těšil, až udělám maturitu a půjdu na Matfyz. Myslím, že bylo vždycky jasné, že jsem matfyzák.
Bavila vás matematika?
Matematika mě bavila odmala a na střední škole jsem se začal zajímat také o informatiku, především tu teoretickou. Bavilo mě navrhovat efektivní algoritmy a zkoumat, proč fungují. Matfyz byl proto pro mě jasná volba.
Kromě toho, že jste se naučil hrát volejbal, co vám Matfyz ještě dal?
Potkal jsem během studia báječné lidi, kteří byli stejně jako já zapálení do matematiky a informatiky. Naučil jsem se, jak přemýšlet o problémech, a získal jsem spoustu znalostí. V posledních dvou letech magisterského studia jsem absolvoval celou řadu specializovaných kurzů, které se jinde nevyučovaly. Hodně jsem se toho naučil, což mi pak pomohlo, když jsem dělal doktorát.
Teprve v Amsterodamu jsem si uvědomil, že studiem v cizině člověk nezíská jen nové znalosti, ale především důležité životní zkušenosti.
Doktorské studium jste absolvoval na Oxfordu. Jak vás vůbec napadlo, že půjdete studovat jednu z nejprestižnějších univerzit světa?
O tom rozhodla náhoda. Po Matfyzu jsem si nebyl jistý, jestli chci dál studovat. Pak jsem si řekl, že si prodloužím mládí, a rok jsem strávil v Amsterodamu. V zahraničí se mi zalíbilo. Teprve v Amsterodamu jsem si uvědomil, že studiem v cizině člověk nezíská jen nové znalosti, ale především důležité životní zkušenosti. Po návratu z Holandska jsem se rozhodl, že si doktorát udělám venku. Chtěl jsem do Spojených Států, ale jeden můj kamarád, který byl tou dobou v Cambridge, mi poradil, ať studuji v Anglii, že tam doktorát trvá kratší dobu, jen tři roky. Začal jsem tedy pátrat, jaké jsou možnosti, a našel jsem v podstatě jen jednoho profesora, který dělal něco, co mi připadalo zajímavé. Ten člověk byl z Oxfordu, a proto jsem si tam podal přihlášku.
Oxford je synonymem pro kvalitu a prestiž v oblasti vědy a vzdělávání, současně se o něm někdy říká, že je hodně elitářský. Je to pravda, anebo jde o pověru?
Konkrétně mohu mluvit pouze o katedře informatiky, na které působím a která je v tomto směru dost výjimečná. Naše katedra je hodně internacionální a otevřená, působí u nás dost cizinců. Na druhou stranu je však pravda, že jsou na Oxfordu katedry, kde pracují výhradně jenom Britové a absolventi této univerzity.
Jací jsou studenti Oxfordu?
Myslím si, že ti nejlepší studenti jsou všude na světě stejní. Co ale odlišuje studenty Oxfordu od jiných, je jejich drajv a ambicióznost. Abyste se na Oxford dostali, musíte toho opravdu hodně udělat a měli byste s tím začít hodně dopředu – pracovat na svých publikacích, podat si přihlášku, sehnat si doporučující dopisy, udělat si jazykovou zkoušku…
Je Oxford hodně konkurenční prostředí?
Velmi konkurenční! A to je zároveň jedna z věcí, která se mi na něm nelíbí. Lidé tu jsou hodně soutěživí. Zároveň jsou ale taky velmi dobří v tom, co dělají.
Čím je ještě tato univerzita výjimečná?
Skutečně výjimečné v celosvětovém měřítku jsou oxfordské koleje. Každý student i akademický pracovník na nějakou kolej patří. Jde v podstatě o akademickou komunitou, kde se setkávají lidé z různých oborů, což je velmi obohacující. Každý den chodím na kolej obědvat a vždycky se těším, s kým si tam popovídám.
Oxford má dlouhou tradici, stejně jako Univerzita Karlova. Je ještě něco dalšího, co tyto dvě školy podle vás spojuje?
Na obou školách působí skvělí vědci. Na Matfyzu znám spoustu vynikajících lidí. Minimálně jde o dvě nejlepší školy ve svých zemích.
Jak hodnotíte českou vědu?
Podle mě je na tom česká věda dobře. Je pravda, že člověk vždycky slyší víc o úspěších než o tom dalším. V oblasti teoretické informatiky je v Česku velice úspěšný třeba Libor Barto z katedry algebry nebo Michal Koucký z informatiky. A jsou tam další, kteří dokázali získat ERC grant.
Dokážete říct, co české vědě chybí?
Když jsem se o ERC grantech bavil s vědci z České republiky, uvědomil jsem si jednu věc. Tady na Oxfordu máme v této záležitosti opravdu velkou podporu. Máme hodně úspěšných žádostí, což je částečně dáno tím, že nám je k dispozici celý tým lidí, kteří nám radí s administrativou nebo s finanční částí grantové přihlášky, což nesouvisí s vědou, ale pro přihlášku je to důležité. Myslím si, že čeští vědci takovou podporu nemají, a proto je to pro ně o dost těžší.
Věda mě prostě baví. Když najdu volný čas, tak se k ní vždycky vrátím, jsem do ní zkrátka zažraný.
Zastavme se na chvíli u vašeho ERC projektu. Výzkumy podpořené granty Evropské výzkumné rady mají přinášet významné vědecké průlomy či posuny v poznání. Čeho byste chtěl konkrétně dosáhnout vy?
Chtěl bych objasnit otázky kolem CSP (Constraint Satisfaction Problems, česky programování s omezujícími podmínkami). Zjednodušeně řečeno nám jde o to najít hranici mezi problémy, které jsou řešitelné efektivně a které ne, a porozumět, jaké matematické struktury souvisí s efektivní řešitelností. Klasickým problémem, který zůstává už přes 50 let stále otevřený, je problém barvení grafu více barvami, než je nutné (Approximate Graph Colouring). To je problém, kde je dán neorientovaný graf, u kterého je slíbeno, že je třeba tříobarvitelný, tzn. že se každému jeho vrcholu dá přiřadit jedna ze tří barev tak, že sousední vrcholy mají různé barvy. Cílem je najít obarvení deseti barvami, což by mohl být jednodušší úkol než jen se třemi barvami.
Dalo by se to nějak laicky přiblížit?
Představte si skupinu žáků, které chcete rozdělit do tří tříd tak, aby v jedné třídě nebyly děti, které se spolu nekamarádí. To je výpočetně velmi těžký úkol, tzv. NP-úplný, pro který nemáme efektivní algoritmus (a ani nepředpokládáme, že existuje). Jedním z cílů mého grantu je vysvětlit, zda je možné rozdělit děti do, řekněme, deseti tříd, pokud je slíbeno, že rozdělení do tří tříd existuje (ale my ho neznáme, jen víme, že existuje).
Co vás na tom fascinuje?
Baví mě objasňovat základní otázky a baví mě veškerá matematika kolem. Jde o základní výzkum, který posouvá naše poznání dopředu. Přímé praktické aplikace to žádné nemá, což však osobně neberu jako handicap. Důležitý je pro mě i sociální aspekt, který matematika má.
V Británii žijete už skoro 16 let, myslíte, že se někdy vrátíte do České republiky?
Docela často o tom přemýšlím, ale není to tak jednoduché. Moje manželka pochází z Asie, není akademička a nemluví česky, život v České republice by proto byl pro ni komplikovanější. Vždycky si dělám legraci, že kdybych měl manželku z východní Evropy, tak už jsem dávno zpátky. Zatím jsme se tedy k odchodu neodhodlali a nejsem si jistý, jestli k tomu někdy dojde.
Čemu se ještě rád věnujete kromě vědy?
Na další aktivity už mi moc energie nezbývá. Mám dvě děti, takže se věnuji jim, a to mi kromě vědy zabírá celkem dost času. Je třeba říct, že věda mě prostě baví. Když najdu volný čas, tak se k ní vždycky vrátím, jsem do ní zkrátka zažraný.
Mohlo by vás také zajímat:
Michal
Šrajer: Chci, aby lidem bylo v práci dobře
David
Nesvorný: Na začátku byla tenká knížka o astronomii
Petr
Baudiš: Na úspěch není žádný tajný recept