Martina Kekule se profesně zabývá vzděláváním ve fyzice. Působí na Katedře didaktiky fyziky, kde připravuje budoucí učitele. Ve volném čase se věnuje umění, zejména fotografické a módní tvorbě. Nejen na Matfyzu pravidelně pořádá workshopy zaměřené na 3D fotografii.
Prozraďte mi, co jste naposledy vyfotila?
Nedávno jsem se vrátila z Mexika, kde jsem vedla workshop pro učitele fyziky zaměřený na techniku anaglyfu. Potom jsem po Mexiku trochu cestovala, což byla vhodná příležitost pro focení. Sbírala jsem materiály pro 3D fotku, takže jsem fotila například různé reliéfy. Ale ze všeho nejvíc mě v Mexiku okouzlila všudypřítomná barevnost. Mám tedy teď ve fotoaparátu zásobu různobarevné architektury. Možná z toho časem bude soubor pro výstavu…
Kdy vás oslovila fotografie?
K focení mě inspirovala maminka, která byla vášnivá amatérská fotografka a naši rodinu často zvěčňovala. Už jako malá jsem si občas něco vyfotila na kinofilm, ale intenzivněji jsem začala fotografovat až poté, co jsem si pořídila svůj první digitální fotoaparát, což bylo někdy na vysoké škole. Nutno dodat, že focení je pro mě hlavně koníček, ambice být profesionální fotografkou jsem nikdy neměla.
I tak už máte za sebou několik fotografických výstav. Nedávno jste v Malé galerii vědeckého obrazu prezentovala své Portréty v třetí dimenzi – prostorové fotografie vytvořené pomocí zmíněné stereoskopické metody zvané anaglyf. Co vás při tvorbě nejvíc inspiruje?
Baví mě hledat nevšední motivy a kompozice. Ráda se soustředím na detaily, se kterými se člověk běžně setkává, ale obvykle jim nevěnuje zvláštní pozornost. Hodně fotím během cest a to si vždy dopředu zvolím nějaké téma, které se pak snažím fotograficky zpracovat. Často také čerpám ze své profese, kdy skrze fotografii přibližuji studentům fyziku.
Vysvětlete mi prosím princip 3D fotografie, které se již nějakou dobu věnujete. Jak se dosahuje prostorového efektu?
U 3D fotografie jde o podobný princip jako při normálním vidění, kdy do mozku putují ze dvou očí dva mírně odlišné 2D obrazy. Mozek tyto obrazy, resp. rozdíl mezi nimi vyhodnocuje a skládá dohromady, čímž vzniká prostorový vjem. Obdobně je to s 3D fotografií, kde jsou základem dva mírně posunuté snímky, tzv. stereoskopický pár. Pomocí různých technik prohlížení takového páru fotek se pak dá vyvolat prostorový vjem. Nejstarší a patrně nejznámější metodou je stereoskop, což jsou brýle se dvěma oddělenými čočkami. Anaglyf zase využívá principu doplňkových barev, kdy se pomocí speciálního softwaru nebo aplikace obarví jedna fotka tyrkysovým filtrem a druhá červeným, fotky se proloží a anaglyfické brýle s barevnými filtry zajistí, že jde do každého oka jiný obrázek. Efekt prostoru se dá vyvolat i pomocí polarizačních brýlí, které můžete znát z kina IMAX, nebo také metodou lentikulárního tisku.
Vaše fotografická tvorba má tedy potenciál nejen umělecký, ale také vzdělávací. Co je pro vás osobně důležitější?
U 3D fotografie byla zpočátku mou hlavní motivací didaktika. Před lety jsme s kolegy na katedře vymýšleli projekty na popularizaci fyziky. Tehdy mě napadlo, že by bylo hezké spojit fyziku a fotografii. Fyzika nepatří mezi zrovna oblíbené předměty. Studenti často říkají, proč by se jí měli učit, když pak půjdou dělat něco úplně jiného. Jenže fyzika je všude, i v umění. Chtěla jsem tedy prostřednictvím fotky oslovit i ty, kteří nemají v oblibě počítání, a ukázat jim, že i na fyzice může být něco zajímavého. Když jsem se však do 3D fotografie ponořila hlouběji, začala jsem ji vnímat také jako možnost pro kreativní vyjádření. Začala jsem si pak více hrát například s kompozicí, která má ve 3D dost odlišná pravidla než v klasické fotografii a vyžaduje od fotografa nové dovednosti.
Vystudovala jste Matfyz. Nikdy jste neřešila dilema, jestli dělat raději vědu, nebo umění?
Takové dilema jsem měla v oblasti módy, která mě vždycky strašně bavila. Jako malá jsem si vysnila, že se stanu designérkou oděvů, jenže pak jsem na základní škole začala vyhrávat různé fyzikální i jiné soutěže a částečně pod vlivem okolí jsem svůj plán změnila na akademickou dráhu. Bez kreativity však dodnes nemůžu existovat. Naštěstí ve vědě je kreativita také potřeba, takže i moje současná profese mi umožnuje tento můj talent uplatnit. Obě oblasti, věda i umění, navíc mají mnoho společného a mohou se vzájemně inspirovat. Mně osobně by se líbila větší spolupráce a propojenost a menší uzavřenost ve svých světech.
RNDr. Martina Kekule,
Ph.D.
Pracuje na Katedře didaktiky fyziky MFF UK, kde se v současné době kromě
výuky budoucích učitelů fyziky zabývá také výzkumem metodou oční
kamery (eyetrackingem). Příležitostně fotografuje a vytváří autorské
oděvy. Publikovala učebnici Jak na anaglyf aneb vytvořte si vlastní 3D
fotky a obrázky a realizovala několik společných i samostatných
výstav, například v Americkém centru v Praze, v Malé galerii vědeckého
obrazu na MFF UK nebo v Galerii Roxy/NoD.
Mohlo by vás také zajímat:
Sára
Tkadlecová: Jsem vodní živel
Tereza
Jeřábková: Vesmír je moje laboratoř
Teoretická
fyzička: Dělat vědu má smysl