V životě musela překonat nejednu překážku, přesto se nevzdala a zůstala věrná svým morálním zásadám. Rakouská fyzička Lise Meitnerová se podílela na jednom z nejvýznamnějších objevů všech dob – procesu štěpení atomového jádra.
Lise Meitnerová se narodila 17. listopadu 1878 jako třetí dítě do rodiny vídeňského advokáta. Celkem měla sedm sourozenců, a ačkoliv vyrůstala ve šťastné rodině, sama zůstala celý život svobodná a bez dětí. Rodina Meitnerů měla židovské kořeny, ale všechny děti byly vychovávány v protestanské víře, ke které se také Lise hlásila. Svůj židovský původ však nikdy nezapírala, a právě to v jejím životě způsobilo po téměř 60 letech zásadní obrat.
Odmala ji přitahovaly matematika a fyzika. Jako dívka se ale studiu přírodních věd v rakouské monarchii věnovat nemohla, a tak výroční vysvědčení z třetího ročníku měšťanské školy mělo být její poslední. Plány mladé Lise ale byly jiné. V soukromých kurzech se učí maturitní látku a chce složit tzv. externí maturitu, která jí umožní zapsat se na vysokou školu. Zároveň skládá i zkoušky z francouzštiny. Díky nim se může živit jako učitelka v případě, že by její sen o vědecké kariéře nevyšel. Lise je ovšem pilnou a svědomitou studentkou, a tak se v roce 1901 stává první ženskou posluchačkou na přírodovědecké fakultě vídeňské univerzity.
S objevem radioaktivity začínají ve vědeckých kruzích poprvé zaznívat pochybnosti o tom, jestli je atom skutečně poslední nedělitelnou jednotkou hmoty. Jeden z výrazných hlasů, které tyto pochybnosti vyslovují, patří profesoru Ludwigovi Boltzmannovi. Lise navštěvuje jeho přednášky a v roce 1905, ovlivněna jeho myšlenkami, úspěšně zakončuje studia. Nadšená v atmosféře idealismu Vídně počátku 20. století se rozhodne, že svůj život zasvětí fyzice, kterou vidí jakožto „boj za poslední pravdu“.
Profesorkou v Berlíně
V roce 1907 odjíždí již jako doktorka Meitnerová do Berlína, kde díky svolení Maxe Plancka může navštěvovat přednášky na místní univerzitě. Zatímco získává teoretické znalosti, chce se zároveň zdokonalit i ve fyzice experimentální, proto začne pracovat v laboratoři spolu s chemikem Otto Hahnem. Jako žena ovšem není v berlínském chemickém ústavu vítána – v suterénu je pro ni zřízena separátní laboratoř s vlastním vchodem. Její pracovní pozice je navíc celou dobu neplacená a Lise žije z peněz, které jí posílá otec.
I přesto, že počáteční podmínky jejího berlínského pobytu nejsou jednoduché, dokáže se plně věnovat vědecké práci. Již v prvním roce spolupráce uveřejní dvojice Hahn-Meitnerová tři vědecké články, jeden z nich se věnuje prvku aktiniu C jako produktu radioaktivního rozpadu. Jejich společný objev nového prvku č. 91 – protaktinia, které vstupuje do reakce, jejímž produktem je právě zmiňované aktinium – publikovali v roce 1918.
Později, když se Hahn stává vedoucím oddělení radioaktivity v nově zbudovaném Ústavu císaře Viléma pro chemii, získává Lise alespoň postavení hosta a malé stipendium. Až v roce 1913 je zaměstnaná jako plnohodnotný vědecký pracovník. O pět let později získává vlastní fyzikální sekci a v roce 1926, jako první žena v Německu, titul řádné profesorky fyziky berlínské univerzity.
Exilová léta a objev jaderné reakce
Zatímco Lise žila ve svém světě vědy a výzkumu, politická situace v Evropě spěla k válečnému konfliktu. Fyzička doufala, že k přežití nacistického německého režimu jí bude stačit soustředěná vědecká práce, politická neangažovanost, co největší izolace od německé společnosti a vyhýbání se střetům se státní mocí. Do roku 1938 jí její rakouské občanství zaručovalo relativní bezpečnost, což ale po obsazení Rakouska již neplatilo. Do vynuceného exilu odcházela ilegálně, nepřipravená a doslova v hodině dvanácté. Nejprve emigrovala do Holandska, na pozvání Nielse Bohra pak odešla do Kodaně a později do Švédska.
Hahn s chemikem Fritzem Strassmannem zatím v Berlíně zkoumali další reakci uranu, při které jako produkty vznikaly silně radioaktivní prvky. Lise se s Otto Hahnem tajně setkala v Kodani a během diskuse mu navrhla, aby v laboratoři provedl další kontrolní experimenty. O měsíc později obdržela, již do Stockholmu, překvapivé výsledky – nový prvek měl chemické vlastnosti totožné s baryem. Společně se svým synovcem Otto Frischem navrhla Lise Meitnerová vysvětlení pozorovaných jevů jako výsledek nové jaderné reakce – štěpení atomového jádra uranu neutrony. Článek o objevu jaderného štěpení publikovali Hahn se Strassmannem v časopisu Die Naturwissenschaften a Meitnerová s Frischem své teoretické objasnění pozorovaných jevů popsali v článku, který vyšel v časopisu Nature.
Exilová léta ale pro Lise nebyla šťastným obdobím, zůstala ve Stockholmu izolovaná od svých přátel i vědeckého světa a nemohla dál seriózně pracovat. Nečekaný obrat v jejím životě přinesl 6. srpen 1945, kdy byla svržena atomová bomba na Hirošimu. Z Lise Meitnerové se přes noc stala „matka atomové bomby“. I když se snažila světu vysvětlit, že o výrobě smrtící zbraně neměla tušení, její teoretické znalosti a fakt, že němečtí ani američtí vědci se k otázkám nemohli vyjadřovat, jí přinesl velký mediální prostor.
Její náhlá popularita vyústila v nabídku, aby se po dobu zimního semestru roku 1946 stala hostující profesorkou na Katolické univerzitě ve Washingtonu. V USA se jí dostalo bouřlivého přijetí a velkého zájmu novinářů. Americké novinářky jí dokonce zvolily „ženou roku 1946“, zatímco stejného roku obdržel Otto Hahn Nobelovu cenu za chemii s odůvodněním „za objev jaderného štěpení těžkých atomových jader“. Podíl Lise Meitnerové na objevu nebyl nobelovskou komisí nikdy oceněn.
Po návratu ze Spojených států se Lise vrátila chuť do života. Také její pracovní postavení na švédské Královské akademii inženýrských věd se zlepšilo. Po zbytek svého života se věnovala boji za kontrolu zbrojení a posílení pozice žen ve vědě. Patřila k vědeckým internacionalistům a byla přesvědčená, že věda překračuje veškerou politiku a může být nejlepším prostředkem k porozumění mezi národy. Lise Meitnerová zemřela 27. října roku 1968 v Cambridge.
Mohlo by vás také zajímat: