Už řadu let patří mezi fakultní mentory Ladislav Novák. Absolvent Matfyzu a šéf cloudového vývoje ve společnosti Jablotron otevírá studentům dveře do praxe a předává jim své zkušenosti. Sám přitom jako student musel zdolat několik překážek.
Kamenem úrazu pro něj byla, stejně jako pro mnoho dalších studentů, „matalýza“, tedy matematická analýza. I tu nakonec zvládl, když se mu podařilo najít společnou řeč s profesorem Romanem Bartákem, o němž Ladislav Novák s úsměvem říká: „Ten to ze mě dostal.“ Díky pevné vůli a odhodlání se posléze vypracoval až do současné vedoucí pozice ve firmě Jablotron, která se specializuje na zabezpečovací techniku.
Jak se stalo, že jste se ocitl na MFF UK?
Byla to jediná škola, která mě přijala. Mám sice maturitu jen ze střední strojírenské školy, ale měli jsme skvělou matikářku, matfyzačku. Počítání mě bavilo, tak jsem to zkusil. Dopadlo to dost zajímavě. Ostatní studenti měli s sebou u přijímaček notebook, já jen matematické tabulky. Prostě kluk z vesnice, co se na přijímačky z fyziky radši ani neodvážil a věřil si více na informatiku, hlavně na programování. Z informatiky jsem měl nakonec úsměvné dva body z 50, z matematiky překvapivých 45 z 50. Po sečtení bodů to nakonec vyšlo. Brali všechny, kteří splnili bodový limit. A to se mi povedlo. Jenže já vůbec netušil, do čeho jdu. A podle toho taky moje studium vypadalo.
Asi jste tím pádem se studiem hodně válčil, že?
Těžce. Na cvičení „matalýzy“ jsem šel z koleje schválně pěšky, abych to nestihl. Neměl jsem ze střední školy potřebné základy, netušil jsem, co je věta a důkaz. Řekl bych, že mi chyběly tři roky matematiky z gymplu. Analýzu jsem dal na třetí pokus, na druhé zapsání. Pocitově jsem snad byl ten poslední nad čarou, který z matiky ještě prošel. Rodiče mi zaplatili „jen“ kolej, takže celé studium, dojíždění i oblečení jsem si musel platit sám. Válčil jsem, a nakonec to uválčil.
Co vás na škole drželo, když to byla víc starost než radost?
Nejsem člověk, který by se vzdával. Říkal jsem si, že když to zvládnu psychicky, tak to dám. Navíc jsem měl štěstí na dobré profesory. Oni to ze mě, jak se říká, vytřískali. Jen jsem studoval trochu déle. Bakaláře pět let, magistra čtyři roky. Navíc jsem se při studiu oženil a státnicoval už se dvěma dětmi.
Mnoho studentů takovou výdrž nemá a studium raději vzdá…
Když to člověk nevzdá, dokáže velké věci. Neúspěchy nezpůsobuje okolí, ale naše nechuť bojovat. Spousta mých kolegů mezi prvákem a třeťákem odešla. Přitom byli podle mě lepší než já. Jenže nebojovali, anebo jim šlo víc o praxi. Mně dal Matfyz myšlení, ne praxi. Naučil mě, jak položit ruce do kódu, jaký zvolit postup, jak rozdělit úlohu, dohledat řešení, podívat se na úlohu zprava i zleva. Vážím si profesora Bartáka, u kterého jsem dělal diplomku a kterého jsem vždycky nesmírně respektoval. Vedl mě už na softwarovém projektu a měl jsem ho i na lineární algebru. Respekt mi nedovolil přijít k němu nepřipravený. No, a on to pak ze mě dostal.
Když vás poslouchám, tak mě ani nepřekvapuje, že jste se v byznysu brzy dostal tak vysoko. Proč jste se rozhodl budovat kariéru zrovna v Jablotronu?
V práci, kterou jsem dělal při studiu, dostal můj tehdejší šéf zakázku od Jablotronu, na které si předtím jiná firma vylámala zuby. My ji ale zvládli. Já jsem zakázku přeanalyzoval, udělal architekturu a předal ji vývojářům. Později si mě Jablotron našel a oslovil mě s nabídkou pozice produktového manažera pro segment cloudových služeb a IoT, což mi přišlo velmi zajímavé. Na jednu stranu se mi práci měnit nechtělo, ale možnost řešit produkt, aniž bych měl pod sebou lidi, mi přišla zajímavá. A tak jsem po obhajobě diplomky a po státnicích nastoupil.
Zahraničí vás nelákalo?
Nad tím jsem vůbec neuvažoval. Život mi to prostě poskládal takhle. Navíc jsem si úplně nevěřil v angličtině, takže jsem příležitost v zahraničí ani nehledal. S rodinou jsme se tak usadili kousek od Jablonce.
Skoro to vypadá, že výzvy nevyhledáváte, ale ony si vás vždy najdou samy. Takže vedoucí pozice byla také náhoda?
Před Jablotronem už jsem malému vývoji šéfoval. Po třech měsících práce v Jablotronu jsem zjistil, že si sice můžu vymyslet sebelepší produkt či funkci, ale vývoj mi ho stejně nebude schopen dodat včas. Prostě proto, že neví, co dřív. A tak vyvstala otázka, jestli si to na starost vezmu sám, anebo si na vývoj někoho najmeme, což však nějakou dobu potrvá. Čekat se mi nechtělo, takže jsem výzvu přijal a vrátil se k původnímu řemeslu. Během dalších let jsem si přibral i hardwarový vývoj. Pak přišla restrukturalizace. Pro náš cloudový vývoj to znamenalo odštěpit se do samostatné firmy. Jelikož jsem v jádru softwarista a viděl jsem, že ve firmě je zkušenější člověk pro hardwarový vývoj, tak jsem se rozhodl s cloudem odštěpit.
Vždy se ptám vedoucích pracovníků, kam se chtějí posunout ve své pozici. Jak byste odpověděl vy?
Svět techniky se neustále posouvá kupředu, takže první výzvou je neusnout na vavřínech a nespokojit se s tím, co a jak fungovalo před několika lety. S rostoucím týmem a vyvíjejícím se produktem zároveň přicházejí nové výzvy, situace, které člověk s týmem deseti lidí a s produktem pro deset tisíc uživatelů neřešil, ale které s šedesáti kolegy a pěti sty tisíci uživateli už řešit musí. Například situace, kdy přichází nová generace kolegů, kteří očekávají jiný přístup, jiné fungování. Přináší to výzvy i pro mě samotného, například v tom, netrvat ve firmě na hierarchické struktuře, ale vytvářet firemní kulturu a prostředí, kde jsou lidé plně zodpovědni za svěřenou část a chtějí zákazníkům i majitelům dodávat skutečnou hodnotu. JABLOTRON CLOUD Services se snažíme koncipovat přesně takhle. Jsme vlastně tři šéfové – CEO, já a provozní ředitel. A říkáme si, že jsme firma bez manažerů. Nediktujeme, co má kdo dělat, ale řídíme se produktem a růstem, a to znamená spoustu práce. Takže i já se posouvám v rámci témat a výzev, které přicházejí, ne ve firemní hierarchii. Ostatně, pro nás bylo vždy výzvou spíš hierarchii nemít.
Jak si tedy řešíte vlastní tým?
Nábor do softwarového týmu dělám já sám. Důležité je, jestli kandidát dokáže zapadnout do týmu, jestli je na stejné vlně a má potřebné základní dovednosti. Pak ho pošlu za kolegy, aby měl možnost se jich na cokoliv zeptat a zjistit, jestli jsem třeba při pohovoru „nekecal“. Prostě aby viděl, jak to v reálu skutečně chodí. Tenhle krok má ještě jeden účel: umožnit kolegům, aby si nového parťáka mohli vybrat sami – vždyť spolu budou muset pracovat na denní bázi. Kandidáti u nás nemusejí mít vždy bůhvíjak úžasné dovednosti. Vše se naučí, když chtějí. A právě takové lidi hledáme. Mnohdy je lepší přijmout juniora bez zkušeností, protože není „zkažený“ jinou firmou a nemá špatné návyky. Má mít drive. Na takových lidech stavíme.
S jakými technologiemi se u vás člověk následně potká?
Máme několik technologických stacků. Máme část, která zprostředkovává komunikaci zařízení s cloudem a je psaná v C a C++. Co se backendů týče, máme dva: starší a novější. V novém mikroservisním stacku používáme TypeScript/Node.js a technologie, jako je Kafka, Redis, GraphQL nebo PostgreSQL a část psaná v Javě. V té starší máme PHP a MySQL. Nechybí ani C#, .NET a Dephi.
Co vás přimělo si při takovém množství práce vzít na starost ještě mentoring?
Mám radost, když se druzí chtějí rozvíjet. Lidé, kteří se chtějí něco dozvědět, mě nabíjejí. Rád se podělím o své dosavadní zkušenosti. Věřím, že případné diskuse mohou být prospěšné pro obě strany. A zároveň předávání zkušeností vnímám i jako svou morální zodpovědnost – vždyť i já čerpám od starších a zkušenějších.
Mohlo by vás zajímat:
Martin
Balko: Od počítačových her jsem utekl
Michal
Kudlík: Znalosti ze školy využívám denně
David
T. Nguyen: Facebook je skvělou příležitostí pro studenty