„Darování krvetvorných buněk je ve společnosti opředeno řadou mýtů, ve skutečnosti však není, čeho se obávat. Trocha nepohodlí a pár hodin strávených v nemocniční posteli za záchranu lidského života rozhodně stojí,“ říká Zuzana Drázdová. Během studií na Matfyzu dvakrát absolvovala odběr kostní dřeně, aby pomohla vážně nemocnému pacientu z Francie. Dnes o tomto tématu šíří osvětu a spoluorganizuje náborové akce Českého národního registru dárců dřeně. V průběhu dubna pořádá tři nábory přímo na Matfyzu.
S jakými mýty kolem darování kostní dřeně se setkáváte nejčastěji? Čeho se lidé nejvíc bojí?
Úplně nejčastější je obava z toho, že odběr kostní dřeně strašně bolí. Filmy nebo seriály z lékařského prostředí to tak často prezentují, ale realita je docela jiná. Můžu to potvrdit z vlastní zkušenosti, kdy jsem dvakrát darovala kostní dřeň – poprvé v celkové anestezii odběrem z pánevní kosti a podruhé ze žíly pomocí separátoru. Ani jedna metoda nebyla bolestivá a po dvou dnech už jsem byla zase zpátky v běžném provozu.
Co vás přimělo, abyste se už v 18 letech zapsala do registru a později kostní dřeň skutečně darovala?
Jako studentka gymnázia jsem chodila darovat krev a na transfuzní stanici jsem si všimla letáčku, který vyzýval k zápisu do Českého národního registru dárců dřeně. Když jsem zjistila, že splňuji všechny podmínky ohledně věku a zdravotního stavu, řekla jsem si, proč ne, proč neudělat dobrý skutek, když můžu. Dva roky nato, když už jsem studovala na Matfyzu, mi zavolali z registru, že jsem vyšla jako vhodný dárce pro pacienta ze zahraničí.
Při jakých onemocněních je vlastně transplantace kostní dřeně potřeba?
Ročně u nás onemocní stovky lidí včetně malých dětí leukémií a dalšími vážnými nemocemi, které jsou léčitelné pouze transplantací kostní dřeně. Bohužel v rámci rodiny se najde dárce jen asi pro čtvrtinu z nich, všichni ostatní jsou odkázáni na hledání dobrovolného dárce v registru. K transplantaci kostní dřeně se většinou přistupuje, až pokud selžou jiné možnosti, obvykle to tedy bývá pro pacienta poslední šance.
Jak jsme na tom u nás v Česku s počty zaregistrovaných dárců?
V současné době je v Českém národním registru dárců dřeně zapsáno asi 130 tisíc lidí. Kromě něj existuje ještě Český registr dárců krvetvorných buněk, který má aktuálně 40 tisíc zapsaných. Registry po celém světě jsou navzájem propojené, takže pokud se pro pacienta shání vhodný dárce, vyhledávání probíhá celosvětově. Dohromady ve všech registrech je aktuálně zapsáno asi 42 milionů lidí, i přesto zhruba každý čtvrtý pacient svého dárce nenajde. Proto je nesmírně důležité registry rozšiřovat a omlazovat, aby každý pacient našel dárce a ideálně také, aby dárce i pacient byli ze stejné země, protože to pak celý proces usnadňuje.
První úspěšná transplantace kostní dřeně byla provedena v roce 1956 ve Spojených státech mezi jednovaječnými dvojčaty. V roce 1974 byl ve Velké Británii založen Anthony Nolan Bone Marrow Register, historicky první registr dárců kostní dřeně, který funguje dodnes. V Česku byla první transplantace provedena v roce 1986 v pražském Ústavu hematologie a krevní transfuze. Pacientkou byla tehdy 20letá Dagmar Dicková, která trpěla akutní leukémií a kostní dřeň získala od své sestry. O šest let později, v roce 1992, vznikl zásluhou doktora Vladimíra Kozy, tehdejšího primáře hemato-onkologického oddělení plzeňské fakultní nemocnice, Český národní registr dárců dřeně. V něm je v současné době zapsáno přes 130 000 dárců. Jeho prostřednictvím bylo dosud provedeno přes 2500 odběrů kostní dřeně.
Jsou to právě studenti, resp. mladí lidé, kteří jsou jako dárci
nejvhodnější?
Je to tak. Do Českého národního registru dárců dřeně se mohou zapsat lidé od 18 do 35 let a čím mladší člověk je, tím je to lepší. Krvetvorné buňky mladého člověka jsou v lepším stavu, a je tedy vyšší šance, že se transplantace povede. Kromě věku a minimální tělesné váhy 50 kg je u nás ještě podmínkou, aby dárce měl české zdravotní pojištění a byl zcela zdravý, což znamená, že až na pár výjimek nesmí trvale brát žádné léky.
Co jste prožívala, když se vám po dvou letech ozvali z registru dárců, že mají pacienta, který potřebuje vaši pomoc?
Musím přiznat, že jsem byla docela překvapená. Jednak už jsem skoro zapomněla, že v registru jsem zapsaná, a zároveň jsem příliš nepočítala s tím, že bych mohla být někdy vybraná jako vhodný dárce. Reálně totiž kostní dřeň daruje jenom méně než jedno procento zaregistrovaných. Jela jsem tenkrát zrovna do školy na přednášku, když se mi ozvali, a musím říct, že mě zpráva, že můžu někomu pomoci, docela potěšila. Bylo to takové narušení z kolotoče běžného života a zároveň něco, u čeho jsem cítila, že to má opravdu smysl.
Co následovalo pak?
Několik měsíců trvalo, než se z vytipovaných dárců různě po světě vybral ten nejlepší. Když bylo jasné, že tou nejvhodnější dárkyní jsem já, absolvovala jsem půldenní vyšetření v sídle odběrového centra v Plzni. Součástí byla vcelku běžná vyšetření, jako je rentgen plic nebo EKG. Mohla jsem si také vybrat způsob odběru. V domluvený den jsem pak dorazila do nemocnice v Plzni, kde první den proběhly poslední kontroly a druhý den jsem absolvovala samotný odběr, který probíhal pod narkózou a trval necelou hodinu. Po zbytek dne jsem odpočívala a třetí den ráno jsem šla domů.
Nebývá tak úplně časté, že se člověk stane dárcem kostní dřeně dvakrát. Co se stalo a jak probíhal druhý odběr?
Asi o půl roku později mi zavolala paní doktorka z Plzně, že se pacientovi nemoc vrátila, a zeptala se, jestli bych byla ochotná darovat znovu. Druhý odběr byl rychlejší, protože jsem za sebou už měla předchozí kolečko vyšetření. Tentokrát jsem na doporučení paní doktorky absolvovala odběr krvetvorných buněk pomocí separátoru, kdy jsem zhruba 3–4 hodiny ležela v posteli s hadičkami v obou předloktích napojená na přístroj, který z krve odděluje potřebné buňky.
Jak jste se při obou zákrocích cítila? Musela jste se na ně dopředu nějak připravovat?
Příprava nebyla potřeba, pouze při druhém darování jsem musela tři dny před odběrem docházet na injekce, které podporují tvorbu krvetvorných buněk a jejich vyplavení do krevního oběhu. Protože injekce mají nabudit imunitní systém, někdy se po nich člověk může cítit trochu jako při chřipce. Mírně mě bolela hlava a klouby, ale nešlo o nic, co by mě vyřadilo z normálního fungování. V té době jsem zrovna psala bakalářku, a tak jsem se svým způsobem do nemocnice i těšila, protože jsem si díky tomu mohla po delší době udělat bez výčitek volný večer…
Víte něco o pacientu, kterému jste svoje buňky darovala?
Jediné, co o něm vím, je, že byl z Francie. Žádné další informace jsem nedostala, protože údaje o dárci i příjemci jsou přísně anonymizované. Výjimečně, pokud jsou dárce i pacient z ČR a pacient už je zcela vyléčený, tak je možné osobní setkání, pokud o něj mají oba zájem. U pacientů ze zahraničí tato možnost ale není. Od pacienta jsem po zákroku dostala anonymizovaný dopis s poděkováním.
Už několik let koordinujete náborové akce Českého národního registru dárců dřeně. Po kolikáté už budete tuto akci pořádat na Matfyzu? A jak to celé bude probíhat?
Na Matfyzu budeme podruhé. Poprvé jsme nábor pořádali pouze na informatické sekci a tehdy se nám zapsalo asi 20 lidí, což osobně považuji za dobrý výsledek. Zároveň si ale myslím, že potenciál je daleko větší, a proto letos budeme nejen na Malé Straně, ale taky v Troji a Karlíně. Tam za námi může v průběhu dne kdokoli přijít, ať už s tím, že se chce zapsat, ale také pokud si ještě není zcela jistý – vše mu rádi vysvětlíme. Zájemci dostanou formulář, do kterého vyplní kontaktní údaje a taky informace o svém zdravotním stavu. Pokud bude všechno v pořádku, na místě si sami udělají stěr z dutiny ústní, který se následně odešle do laboratoře k vyšetření transplantačních znaků. Údaje se pak uloží do databáze, a tím je zápis hotový.
Kolik nově zapsaných dárců byste si prostřednictvím této akce přála získat?
Byla bych ráda, kdyby se nám skrze tyto tři akce podařilo do registru zapsat alespoň 120 lidí, což by odpovídalo jednomu zachráněnému životu – ze statistik totiž vyplývá, že každý 120. člověk z registru je někdy osloven a může darovat. Věřím, že se nám to povede a že někdo díky tomu získá novou šanci na život.
Nábory dárců kostní dřeně budou na Matfyzu probíhat vždy ve středu 9. 4. (Malá Strana), 16. 4. (Troja) a 23. 4. (Karlín) od 10 do 16 hodin. Další informace o náborech a dárcovství jsou k dispozici na stránkách dobročinné organizace Nábor hrdinů nebo přímo na stránkách Českého národního registru dárců dřeně.
Zuzana
Drázdová
Vystudovala obecnou informatiku a umělou inteligenci na MFF UK. Během studií
se věnovala řadě dobrovolnických aktivit, mj. pořádání soutěží a soustředění pro středoškoláky. Pomáhala zakládat a několik let také
vedla soutěž v programování Kasiopea, která se stala největší soutěží
svého druhu v ČR. Profesně se v minulosti zabývala vývojem chytrých
technologií pro města a obce. Nyní působí jako frontendová vývojářka ve
společnosti zaměřené na poskytování služeb v oblasti duševního
zdraví.
Mohlo by vás také zajímat:
Daniel
Šimek: Řídím se heslem „co tě nezabije, to tě posílí“
Dyslexie
mě naučila na sobě pracovat
Willy
Svoboda: Už můžu oplácet pomoc