Být kamnářem byl jeho sen. K řemeslu se však Jan Křivonožka plně dostal až oklikou přes studium na Matematicko-fyzikální fakultě UK a České zemědělské univerzitě. Po roce stráveném ve slovenské ekovesnici Zaježová se vyučil a dnes patří v oboru kamnářství k těm nejlepším u nás. Dokladem toho je i titul Živnostník roku Moravskoslezského kraje, který nedávno získal.
Dočetla jsem se, že navrhujete a stavíte výhradně „akumulační topidla s maximální účinností". Laicky řečeno, pouze kamna tradičního typu – klasické pece a sporáky, na kterých se nejen uvaří, ale může se na nich třeba i spát. Jak jste se k tomuto řemeslu dostal?
Má cesta ke kamnářství byla poměrně dlouhá a asi docela netypická, čímž mám na mysli to, že jsem to vzal trošku oklikou, třeba přes Matfyz. Každopádně celý příběh Matfyzem, či nadšením pro matematiku a fyziku obecně, právě začal.
Už na matematickém gymnáziu v Bílovci jsme se spolužáky začali pořádat korespondenční seminář pro děti ze základních škol, což nás ohromně naplňovalo. To byla moje asi první dobrovolnická činnost a myslím, že mě z celého gymplu naučila asi nejvíce. Na Matfyzu mi tyhle aktivity chyběly, takže jsem začal s dobrovolnictvím u nás v Beskydech, kde jsme odstartovali ruční kosení orchidejových luk a u toho jsme se věnovali různým tradičním řemeslům. Byla to pro mě důležitá protiváha jinak dost náročného abstraktního studia obecné fyziky.
No a díky těmto aktivitám jsem se po studiu rozhodl zkusit si řemesla a soběstačný život naplno a odešel jsem na rok na Zaježovou. Tam jsem v mnoha domácnostech viděl tzv. těžká akumulační kamna, která byla vždy srdcem domu a jediným zdrojem tepla, a to mě úplně nadchlo. Místní kamnář Vlado Szanto byl navíc taky původem vysokoškolák, který z akademie věd nakonec odešel na Zaježku. Jeho příběh mě velmi inspiroval.
Co vás na kamnářství baví a fascinuje?
Je to asi spojení kreativity, osobní komunikace s lidmi, technického řešení a tvořivé ruční práce, díky které po nás něco zůstává. Kamnářství, které děláme, je v tomto, myslím, hodně specifické. Děláme skutečně jen ty složité akumulační stavby, ne krby z katalogu, které by se montovaly z prefabrikátů a podobně.
Vše prostě začne komunikací s lidmi. To je psychologie, musíte se naladit na jejich myšlení a životní styl a zjistit, co a jak pro ně můžete vlastně udělat. Následně jde o nápad, jak mají kamna vypadat, kde mají stát a co v nich přesně bude. Tohle je nejsložitější, protože kombinací řešení je skutečně mnoho. Nakonec člověk vše musí propočíst, navrhnout, nakreslit, objednat, dopravit. A úplnou třešinkou na dortu je samotná stavba.
Kolik ve vaší firmě pracuje lidí? Jste typická rodinná firma, nebo si k sobě pustíte i šikovného člověka zvenčí?
Poslední dva roky nejvíce spolupracuji se svým otcem a bratrem. Ti oba profesionálně zvládají své obory, kterým já moc nerozumím, což je strojařina a IT, a tím doplňují mozaiku naší činnosti. K tomu ale spolupracuji ještě s jedním profesionálem, který je taktéž na volné noze a dělá pro mě copywriting, správu facebooku a webu, píše blog a samozřejmě ho baví kamna i stavět.
K této příjemné sestavě však vedla dlouhá a nelehká cesta. Na začátku jsem si myslel, že úplně všechno zvládnu sám, což byl úplný nesmysl. Potom jsem zkoušel různé krátkodobé brigádníky, což taky nebylo úplně ono.
Je v Česku v současné době o tradiční výrobu kamen velký zájem? Existuje u nás vůbec někdo se stejnou specializací?
Zájem nyní roste a poptávky přibývají, díky čemuž naštěstí přibývají i šikovní kamnáři. Já jsem také relativně na začátku, kamna dělám naplno jen šest let. Vnímám to tak, že každý kamnář má svůj specifický styl a specializaci, což je skvělé, protože se můžeme vzájemně obohatit. Je ale pravda, že jsem jeden z velmi mála českých kamnářů, kteří dělají jen akumulační stavby, a ne krby či krbová kamna. Takových je u nás maximálně pár desítek. Mám pocit, že je vždy prostor i pro další, každý má svůj jedinečný styl a osloví jiné zákazníky.
Studoval jste dvě vysoké školy – Matfyz a Českou zemědělskou univerzitu. Až po jejich dokončení jste se vyučil řemeslu. Celkem netradiční postup. Neměl jste se stát původně něčím úplně jiným?
Na Matfyz jsem šel s tím, že chci být astrofyzikem. Už v prvním ročníku mě to však docela přešlo, nejspíše proto, že mě to moc nebavilo mezi lidmi, kteří se astronomií zabývali. Zjistil jsem, že tato věda je mnohem více o zpracovávání dat než o pozorování a bádání o počátku kosmu. Takže jsem potom dělal matematické modelování aplikované v meteorologii, což aspoň trošku souviselo s přírodou.
Už na konci studia obecné fyziky jsem však věděl, že nejsem asi ten úplně správný matfyzák, neboť jsem potřeboval občas dělat i nějaké reálné a hmatatelné věci, které jsou smysluplné i pro jiné lidi. Tenhle aspekt mi ve vědě chyběl, takže jsem se po studiích vydal trošku jiným směrem.
Jak tedy na tři roky studia na Matfyzu vzpomínáte? Nelitujete jich?
Na celé mé pražské období vzpomínám velmi rád. Rozhodl jsem se jít na obecnou fyziku s tím, že to bude asi docela náročná škola a že se taková zkušenost vždycky hodí. Domnívám se, že tomu tak skutečně bylo.
Myslím, že celý život budu těžit z toho, co jsem se na Matfyzu naučil. Způsob myšlení, jaký učí Matfyz, a jistá houževnatost a vytrvalost se hodí všude.
Máte blízko k ekologii a dobrovolnictví. Rok jste žil v ekovesnici Zaježová a zimu 2014 jste strávil rekonstrukcí vodního mlýna v Kvačianské dolině. Jaký vliv měly tyto zážitky na vás a vaši práci? Jaké to je, zkusit žít trochu jinak než ostatní?
Rok na Zaježové považuji za naprosto zásadní etapu svého života, která mi dala množství inspirace a umožnila mi seznámit se s velmi zajímavými lidmi a jejich příběhy. Vyzkoušet si takový styl života, to byl pro mě splněný sen. Navíc mě tato zkušenost naplnila nadějí, že člověk může vzít život do vlastních rukou a dělat, co ho baví.
Po Zaježové jsem nakonec pokračoval ve slovenském dobrovolničení na mlýně v Kvačianské dolině, což je prostě pohádkové místo a pokud v něm strávíte sedm měsíců, navíc v zimě, zanechá to ve vás stopu. Vyzkoušel jsem si, co doopravdy znamená být soběstačný a nezávislý, se všemi výhodami a nevýhodami. Taky to byl splněný sen, protože vždycky, když jsem jako student chodil v létě po horách, myslel jsem hlavně na to, jak to zařídit, abych se z těch hor nemusel vracet. To se mi na mlýně vyplnilo - celou zimu jsem žil uprostřed přírodní rezervace. Po tomhle všem už se člověku moc nechce zpět do Prahy a hledat si „normální“ práci.
Od října se můžete radovat také z titulu Živnostník roku Moravskoslezského kraje a z postupu do celostátního kola, které proběhne na konci listopadu. Co by se pro vás změnilo, kdyby se vám povedlo soutěž vyhrát?
Já nejsem vůbec soutěživý typ, takže to celé až tak moc neprožívám a myslím si, že nic zásadního se nezmění. Každopádně nejvíce jsem rád za to, že díky mému úspěchu se už nyní více lidí dozví o kamnářském řemesle a o tom, že má velký smysl.
Ještě si neodpustím jednu všetečnou otázku na závěr - spí se u vás doma na peci?
U nás doma jsou kamna skutečně srdcem domu, takže se kolem nich vše točí. Postele ale máme a na nich obvykle spíme. Když však na mě jde nachlazení nebo mě bolí záda, na kamnech se pořádně prohřeju. Děti na ně zase lezou každý večer po koupání a sledují z nich večerníček.
Mohlo by vás také zajímat:
Kolem
světa za 484 dní
Ještě
trochu pracuji, říká astronom Perek
Legendární
hlasatel má stále „slunce v duši“