Doc. Gabriela Thiamová absolvovala magisterské studium na Matfyzu a doktorské v Ústavu jaderné fyziky v Řeži. Následujících 17 let působila na různých odborných pracovištích po celém světě, aby se přes Japonsko a Kanadu vrátila zpět do Evropy. V současnosti se věnuje výzkumu v Laboratoire de physique subatomique et de cosmologie ve francouzském Grenoblu. Zároveň vyučuje matematiku, základní a pokročilou jadernou fyziku, jadernou bezpečnost a jaderná měření na prestižním Institut national polytechnique de Grenoble.
Jak se vědkyni původem z Moravy žije pod Alpami?
Pod Alpami se žije výborně. Prostředí je nádherné. Z Grenoblu je blízko na Azurové pobřeží i do hor. Ve městě žije řada českých a slovenských vědců a inženýrů, takže se tu s manželem cítíme jako doma. Je to tu taková zahraniční křižovatka, za hodinu jste v Ženevě, za dvě v Turíně.
Prahu jste opustila před sedmnácti lety, od té doby jste neustále v zahraničí. Kam vedly vaše první kroky?
Do Japonska na univerzitu v Tokiu. Získala jsem prestižní stipendium udělované Japonskou společností pro vědu a výzkum (Japan Society for Promotion of Science). Měla jsem možnost spolupracovat s mimořádným fyzikem, prof. Takaharu Otsukou, na výzkumu struktury tzv. exotických jader, tedy jader s velkým přebytkem neutronů. Můj manžel působil v ústavu RIKEN, kde studoval fyzikální a chemické vlastnosti nanočástic vody na površích v extrémních podmínkách tlaku a teplot. Tyto práce byly významné pro vývoj nanolitografu v nanoelektronice a vedly k objasnění některých otázek v oboru astrochemie. Japonsko mne uchvátilo a nesmírně si této země s úžasnou kulturou vážím.
Kam jste přesídlila potom?
Pak jsme strávili čtyři roky v Kanadě. Nejprve na University of Toronto vedle prof. Davida Roweho, předního experta na algebraické modely v jaderné fyzice. Následně jsem byla na katedře matematiky University of Waterloo. Zde jsem měla tu čest pracovat s prof. Josefem Paldusem, světoznámým kvantovým chemikem českého původu, na problémech v kvantové chemii. Pozvání do Kanady dostal také můj manžel, aby zde připravil půdu pro rozvoj témat, kterými se zabýval v Tokiu. Z Kanady jsme to posléze vzali přes Darmstadt do Francie.
Ani jednou jste nezapochybovala, zda bylo rozhodnutí vydat se na akademickou dráhu správné?
Akademická kariéra je především velkým dobrodružstvím, není rutinní. Pochopit nějaký nový jev, porozumět lépe struktuře nějakého izotopu, je svým způsobem vzrušující. Řekla bych, že zaujetí pro vědu a smysl vědecké kariéry cítí většina studentů, kteří se rozhodnou studovat Matfyz či podobnou školu. Pak vědecká kariéra dává pocit smysluplnosti toho, co děláme. A tak i pro mne má smysl i práce se studenty. Když se najde jeden nebo dva, kteří vynikají pílí a nadšením, a následně pracují ať už ve vědě či průmyslu, je to skvělé.
Proč by se měl matfyzák rozhodnout pro vědeckou kariéru? Co mu dá a co mu naopak může vzít?
Abych byla trochu praktičtější, tak kromě radosti a nadšení ze vzrušující práce nabízí možnost působit v zahraničním prostředí, cestovat, poznávat zajímavé lidi a těšit se z týmové práce. V zahraničí je významným faktorem také velmi zajímavé platové ohodnocení a společenská prestiž. Pro upřesnění – vědci a vzdělaní lidé jsou ve světě obecně vnímáni jako elita národa a společnost se k nim tak chová. U nás se v tomto směru hodně zlepšilo, ale stále vidím jisté nedostatky. Především u širší veřejnosti trochu přetrvává stereotypní představa o vědci jako komickém, roztržitém profesorovi, který není vybaven pro řešení každodenních problémů. Přitom společenské uznání významu vědy a vzdělanosti je možná i důležitější než finanční podpora státu.
Co může akademický svět vzít? Je to práce nesmírně náročná, vyžaduje velké nasazení, a tedy bere i mnoho času na úkor rodiny. Není to práce, kde existuje „padla“, vědec řeší problémy stále – když řídí auto, vaří oběd nebo se dívá na televizi. S tím je nutné počítat a hledat kompromisy. Tímto bych tedy i ráda vzdala hold všem ženám ve vědě, ale týká se to i mnohých mužů, protože skloubit péči o rodinu s náročnou vědeckou kariérou je nesmírně náročné a podle mého není postavení žen ve vědě stále dobře zhodnoceno a oceněno.
Jak jste se dostala k práci na prestižním Institut national polytechnique de Grenoble (INPG)?
Na moje stávající stálé místo mne upozornil kolega, jaderný fyzik, a já následně vyhrála konkurz. Prý i proto, že jsem byla nejzkušenější, strávila jsem několik let v zahraničí, pracovala jsem na různých tématech. Rovněž jsem ovládala na slušné úrovni francouzštinu, ve které vedle angličtiny také vyučuji. Současně koordinuji mezinárodní bakalářský program zaměřený na jaderné inženýrství, ve kterém máme v posledních letech převážně studenty z předních čínských univerzit.
Jak vnímáte evropské studenty v porovnání s čínskými?
Musím říci, že evropští studenti si jsou velmi podobní. Působí velmi sebevědomě, někdy i na úkor respektu vůči profesorům, který byl u mé generace hlubší. Pozoruji však určitou negativní tendenci přistupovat k látce povrchněji a nepřipravovat se systematicky. Právě proto je zajímavé srovnání s čínskými studenty. U nich je na první pohled patrný velký respekt, s nímž k profesorům přistupují, snaží se uspět a projevují velkou sebereflexi v případě neúspěchu. Je to jistě podmíněno kulturně i sociálně, ale bezesporu jde o jeden z faktorů, který přispívá k celkovému rozvoji této země.
Můžete svoji aktuální pozici v INPG i samo INPG blíže představit?
INPG se řadí k inženýrským školám, které jsou ve Francii vnímány jako elitní. Dostat se na ně vyžaduje absolvovat nejprve dvouletou, velmi náročnou přípravu, tzv. „classes préparatoires”, zakončenou konkurzem. Pouze ti nejlepší mohou postoupit na inženýrskou školu k tříletému studiu.
Na univerzitách tento výběrový systém neexistuje. Dělení na více a méně „elitní“ instituce je však třeba brát s rezervou.
Samo INPG tvoří šest inženýrských škol, ta moje se jmenuje PHELMA - „L'École nationale supérieure de physique, électronique et matériaux”. Postavení INPG umocňuje také přítomnost řady nejen špičkových firem v oboru mikroelektroniky, takové místní „Silicon Valley”, ale také špičkových vědeckých center, jako je ILL, ESRF či EMBL.
Ve Francii máte stálou práci, jste už skoro napůl Francouzka. Čím se liší české a francouzské vědecké prostředí?
Francie má dlouhou vědeckou tradici a dynamické prostředí. I přes krácení prostředků vynakládaných na vědu si země snaží udržovat svou pozici. Ale nemá takovou dynamiku jako Spojené státy či Japonsko, které akceptují kohokoliv, kdo pro ně může být přínosný. Minusem je také těžký byrokratický systém a občas i lidský faktor. Česko z mého pohledu nabízí i přes komornější vědecké prostředí a menší finanční zdroje nesmírnou kvalitu. V našich podmínkách, kde „každý každého zná” se přirozeně udržuje konkurenční prostředí a každý vědec se stálým místem je kvalitní. Nám, Čechům a Slovákům, se ve světě daří jen díky kvalitním vědomostem. Ráda bych tak tímto poděkovala našim skvělým profesorům na fakultě.
Předpokládám, že vzhledem k širokému poli vašich znalostí a možností spolupracujete i nadále s kolegy z České republiky. Na čem a jak?
Velmi úzce spolupracuji s doc. Petrem Alexou z Vysoké školy báňské v Ostravě. Doc. Alexa byl mým pedagogem na Matfyzu a je špičkovým expertem v oblasti jaderné struktury středně těžkých a těžkých jader. Společně s prof. Kvasilem se podílel na vytvoření modelu určeného pro pochopení struktury jader. V Ostravě bývám dvakrát ročně. Před pár lety jsem rovněž spolupracovala s prof. Pavlem Cejnarem z MFF UK, který je špičkovým expertem na popis chování kvantových mnohočásticových systémů. Neustále také udržuji kontakt s bývalými kolegy z Ústavu jaderné fyziky v Řeži u Prahy.
Každá možnost zavítat domů je pro mne milá a vítaná. Nejen pracovně, ale také lidsky, protože mám rodinu kousek od Olomouce. A po procestování tolika zemí pro mne naše země pořád zůstává úžasná.