Vystudovala matematiku, ale dala přednost výtvarnému umění. Absolventka Matfyzu Gabriela Těthalová se v současnosti plně věnuje abstraktní malbě v ateliéru Jutty Koetherové na HFBK Hamburg. Matematika a vizuální umění, dva zdánlivě nesourodé světy, se však v její tvorbě často propojují.
Gabriela Těthalová dokončila magisterské studium matematiky před pěti lety. V prvním ročníku započala současně studium na pražské UMPRUM, kam se v roce 2013 po dvouleté pauze vrátila. Nějakou dobu podnikala společně se dvěma bratry v oblasti vývoje webových aplikací. V současnosti pokračuje v magisterském studiu na Hochschule für bildende Künste v Hamburku.
Jako malířka se zaměřuje na abstrakci a kombinaci různých technik – uhel, malba, koláž, akryl. Má za sebou několik samostatných a skupinových výstav v Čechách i zahraničí. Ve čtvrtek 24. května zahájila v brněnské galerii Industra expozici s názvem Alea iacta est. Že se jí v uměleckém světě daří, potvrzuje loňské 3. místo v Ceně kritiky za mladou malbu.
Jste umělkyně, ale ve vaší práci se objevují také prvky z exaktních oborů, například téma algoritmů spojené s úvahou, jak informace ovlivňují lidské životy. Jak jste na něj přišla?
Úvahy vedoucí tímto směrem jsem řešila v době, kdy jsem se dvěma kamarády umělci, Kateřinou Palešníkovou a Janem Hrubešem, připravovala svůj první větší výstavní projekt, Random Seed, který vznikl záhy po ukončení bakalářského studia na UMPRUM. Ten rok vyšel v časopise Mousse, který se orientuje na současné umění, dvoudílní článek o zápasu AlphaGo s Lee Sedolem. Zabýval se úvahami o náhodnosti, umělé intuici a modernismu a mně přišel velmi inspirativní, protože propojoval zdánlivě vzdálené světy. Přišlo mi zajímavé uvažovat nad tím, že se stroj dokáže sám učit. Měla jsem pocit, že si umím představit komplexnost toho problému, protože jako dítě jsem chodila do kroužku Go. Hodně mě to bavilo a odnesla jsem si poznání, že zkušenostmi podložená intuice je v této hře zásadní. Zároveň je intuice tak neuchopitelný pojem a tak silně lidská doména, že mi výsledek toho zápasu přišel prostě zlomový. A umění právě na takovéto zlomy reaguje.
Na druhou stranu aktuálně se spíš zaměřuji na zkoumání vizuálního jazyka malby. Dalo by se říct, že na jeho základě, případně v kombinaci s „cizorodými“ elementy (např. koláž), vytvářím nějaké vlastní struktury, které vzájemně propojuji. Inspiruje mě například i hudba, vizuální poezie, historie umění… Je toho více a témata v rámci jednoho obrazu na sebe často asociativně navazují.
Jsou algoritmy něčím, před čím bychom se měli mít na pozoru?
Co se týče dopadu na jednotlivce, myslím si, že přehršel algoritmů a technologií může zplošťovat uvažování a vnímání, ovlivňuje nás, sleduje, ve finále tvoří tzv. Black Box Society. Naopak společnost jako taková se řídí svými „zažitými“ principy fungování a očekává se, že jednotlivec se tomuto systému podřídí. Je to takový algoritmus přežití, který je zakódovaný ve společnosti, konvencích, ale nemusí nám být vlastní. Algoritmus vnímám jako široký pojem.
Dívám se na to sice kriticky, ale samozřejmě technologie v současném světě přináší mnoho výhod. Jenom je potřeba zůstat ve střehu.
Převážná část vašich obrazů je velkoformátová. Proč?
Těžiště malby pro mě spočívá v její fyzické materialitě, která je úzce spjatá s umělcem – jeho tělem, pohybem – který vytváří formy na plátně (nebo jiném povrchu) s různým záměrem a intenzitou. Pracuji v úplně jiném myšlenkovém prostoru, než jaký je vlastní nějakému verbalizovatelnému uvažování. Chci mít před sebou plochu, která má kapacitu tohle vše pojmout. Rozměr je však omezen mnoha faktory – mou tělesnou konstitucí, cenou materiálu nebo třeba i nutností projít dveřmi ateliéru. Nerada totiž svoje obrazy roluji a znovu napínám, často to kvůli nánosům barev nebo kolážovité struktuře ani nejde, aniž by se obraz poškodil.
Vaše obrazy jsou konfrontační, plné tahů, vrstev, energie. Proč vám je tento způsob vyjadřování bližší?
Proč je mi bližší, nevím. Je to takový vizuální jazyk, kterým se dá „uvažovat“ nad různými věcmi. Má tvorba je hodně založena právě na intuici, nicméně k tématům si hledám také informace. Čtu, kreslím, přemýšlím a pak se to nějak spojí dohromady. Nikdy dopředu přesně nevím, co to ve finále udělá.
Vizualita nevychází jen ze mě, je formována tím, jak se vyvíjela malba, na co v historii reagovala, jak bylo použito gesto nebo koláž, kam se to dá posunout a co to znamená dnes. Právě ten dlouhý vývoj je na malbě pro mě tak zajímavý.
Samozřejmě že se v obrazech odráží i můj životní postoj nebo prostě to, jak funguji a přemýšlím. Nemá to ale nic společného s vnitřním rozpoložením, při práci musím být v klidu, chladně uvažující a soustředěná, rozhodně to nefunguje tak banálně, že dáte průchod nějakým emocím a vznikne „energický“ obraz.
Obrazy mají specifické názvy, některé odkazují k matematice a informatice. Machine Learning, For Alan Turing, 6688… Jak moc vás ovlivnilo studium Matfyzu?
Názvy jsou pro mě důležité, ale vždy je obrazům dávám až na konci. Řeším třeba nějaké téma, ale až zpětně se podívám na výsledek a propojím to. Ne všechny obrazy mají podobné názvy, jaké zmiňujete. Zrovna tyto ještě navazovaly na téma zmíněné výstavy Random Seed, kde jsem se chtěla mimo jiné vztáhnout k procesu učení pomocí rozpoznávání nějakých vzorů – jako když se někdo učí cizí jazyk tím, že čte knížku: na začátku je text plný hluchých míst, ale díky struktuře se postupně dopracovává k lepšímu porozumění. Témata vždycky vycházejí z nějakých mých představ, případně z podkladů, co si přečtu.
Ve stručnosti – obrazem For Alan Turing jsem chtěla vyjádřit obdiv složité a významné osobnosti, o které jsem nejdříve slyšela na Matfyzu, a později o ní viděla také výstavu v londýnském Science Museum. Naopak význam názvu 6688 nikomu asi jen tak nedojde. Je to takový hodně abstrahovaný obraz, který má tvar čtverce a stále trochu odkazuje k tématu Go a intuice – hrací plocha Go je čtvercová. Dokončila jsem ho v den svých narozenin, tak mě napadlo, že bych se mohla podepsat datem svého narození – 6688. To samo o sobě asi není tak zajímavé, nicméně druhý den ráno jsem se vzbudila s utkvělou myšlenkou, že by to číslo mohlo být dělitelné 19, což je rozměr hrací plochy Go. Tak jsem to zkusila: 6688 = 4 * 19 * 88. Objevuje se tam i ten rok, což mi prostě připadá cool. Takže mě možná studium na Matfyzu přece jenom ovlivnilo…
Výtvarné tvorbě jste se věnovala od malička, ale spíše jako koníčku. Jednala jste impulsivně, když jste dala malbě přednost před matematikou, nebo šlo o dlouhodobý vnitřní souboj? Co bylo slabinou matematiky, že jste jí dala sbohem?
Spíš to byl dlouhodobý vnitřní souboj. Malování a kreslení jsem se pravidelně věnovala od dětství, nikdy jsem to však nebrala moc vážně. Připadalo mi, že bych měla v životě dělat něco „pořádného“, jenom jsem nevěděla co. Matematiku a fyziku jsem měla vždycky ráda, navíc jsem na gymplu měla štěstí na pedagogy. Matfyz a Karlova univerzita se mi tak zdály jako dobrá volba. Říkala jsem si, že matematika je takový základ všeho. Chtěla jsem si osvojit ten způsob myšlení, ale vlastně za tím nikdy nebyl nějaký praktický cíl nebo účel. Studium matematiky mi dalo hodně, ale postupně jsem si začala uvědomovat, že mě to nenaplňuje. Dokončit Matfyz mě stálo opravdu hodně úsilí.
Není ale malířské umění příliš nejistou profesí?
Na jistoty moc nevěřím, věřím své práci. Když maluji obraz, tak se snažím co nejméně ohlížet na praktické aspekty svojí tvorby. Nevytvářím ho s tím, že pak bude někomu viset na zdi. Důležité pro mě je, že se mi dílo podaří úspěšně dokončit. Že do sebe zaklapne stav mysli a to, co se stalo na plátně, a obraz pak může fungovat dál sám o sobě. Samozřejmě, když potom zaujme někoho dalšího, mám radost, ale to se nedá předvídat. Takže je to možná nejisté, ale mně nevadí, že nevidím daleko do budoucna.
Četla jsem, že se věnujete i tvorbě webových aplikací. Je tohle forma existence a malba nadstavbou?
Tvorbě webových aplikací jsem se skutečně nějakou dobu věnovala, ale vždycky jsem věděla, že to není napořád. Od té doby, co jsem se přestěhovala do Hamburku, se živím uměním, do čehož počítám i stipendia, která jsem v Německu získala. Malba je pro mě priorita, nikoli nadstavba.
Mohlo by vás také zajímat:
Martin
Myšička: Jsem rád mezi vědci
Demokracie
znamená diskusi
Luděk
Cigler: Ve světě už jsem jako doma