V posledním zářijovém týdnu se v Peci pod Sněžkou uskutečnil tradiční výjezdní seminář Katedry fyziky nízkých teplot MFF UK.
Výjezd se obyčejně koná na počátku letního semestru, avšak kvůli koronaviru byl odsunut na konec září. Cynik by řekl „z bláta do louže“. V pátek před odjezdem nám do emailových schránek dorazilo Sdělení studentům předmětu NFPL180. Bylo mi to jasné – výjezd se ruší. K mé radosti jsem se mýlil. Docent Kohout nás pouze informoval, kdy a kam máme dorazit.
Účastníků bylo nakonec méně, jen okolo dvaceti. Zároveň bylo nutné se v rámci současné epidemiologické situace podřídit jistým pravidlům. Byla nám změřena teplota, ve společných prostorách bylo nutné nosit roušky a v rámci pokojů, míst v přednáškovém sále i jídelně jsme drželi menší, vzájemně se nemísící skupinky. Pravidla nám předal sám člen krizového štábu a respektovaný člen katedry, profesor Skrbek. Po celou dobu se nevyskytl žádný konflikt ohledně (ne)dodržování těchto pravidel. Všichni jsme byli rádi, že se výjezd mohl vůbec uskutečnit.
Většina účastníků právě dokončila první ročník, avšak zastoupení měli také studenti druhých a třetích ročníků a magisterského studia. Zastoupení Čechů a Slováků bylo velmi podobné, což po pár dnech soužití vedlo ke vzniku humorně znějící hatmatilky, kterou nemohu s čistým svědomím spojovat ani s češtinou, ani se slovenštinou. V dalších dnech se ukázalo, že právě široká diverzita účastníků umožnila zábavné a zároveň poučné debaty. Stejně tak si v přednáškách každý našel své – pro prváky šlo hlavně o možnost získat vhled do poměrně širokého odvětví souvisejícího s nízkoteplotní fyzikou a o to získat motivaci pro další studium. Starší studenti zas dostali šanci si poměrně široká témata zopakovat před státními zkouškami či své znalosti ještě rozšířit. V neposlední řadě jsme úplně všichni získali řadu zajímavých kontaktů, ať už z hlediska pracovního či čistě jen lidského, neboť matfyzák není jen vědou živ. Tři kredity za účast na semináři byly už jen pomyslnou třešničkou na dortu.
Hlavní přednášky byly věnované supratekutosti/supravodivosti, jaderné magnetické rezonanci a Mössbauerově spektroskopii. Doplnila je témata jako úvod do paradigmat kvantové fyziky, pozitronové anihilace či teorie pevných látek. Přednášky obstarávali vyučující z KFNT a přidružených pracovišť, kteří do Pece často přijeli na den či dva. Trvalé osazenstvo tvořili docent Kohout, doktor Schmoranzer a parta studentů, kteří jsou již pracovně a studijně spojení s KFNT. Právě tito studenti přednášeli v odpoledních blocích kratších přednášek o tématech svých bakalářských, diplomových a doktorských prací. Speciální místo mezi studenty měli doktorandi Denisa Kubániová a Patrik Švančara, kteří se účastnili i organizace semináře a tvořili přirozený komunikační přechod mezi námi účastníky a vyučujícími. V rámci odpoledního bloku kratších přednášek jsme také vlivem stavu nové normality získali možnost virtuální prohlídky experimentu Compass přes Zoom, což bylo opravdu zajímavé.
Odborný program doplnily volnočasové aktivity. Tříhodinové volno mezi obědem a odpoledním blokem využila většina z nás ke zdolávání okolních vrcholků, těmto úmyslům napomáhalo i pěkné počasí. Výjimku z tohoto pravidla představovala středa, kdy byl odpolední blok přednášek nahrazen tradičním výstupem na Sněžku. Většina z nás šla nahoru přes Obří důl, menší část přes Růžovou horu. Experimentem se potvrdilo známé tvrzení, že menší skupiny jsou rychlejší. Pro návrat pak obě skupiny zvolily cestu přes rašeliniště směrem k Luční boudě a dál přes Výrovku zpět do Pece.
Po večeři vždy následovala aktivita v uvolněném duchu, ať už šlo o fyzikální experimenty s dusíkem, výrobu zmrzliny, diskusi o studiu či neplánovaný rychlokurz pájení. Bylo velmi silně znát, že vyučující si účast na výjezdním semináři užívají a chopili se každé možnosti předat byť jen špetku svých znalostí studentům.
V devět hodin většinou hromadný program končil. Kdo nechtěl po přednáškách pracovat či spát, mohl si zahrát fotbálek, stolní tenis či (nejen) roztodivné matfyzácké hry. Neobvykle hodně, i na poměry MFF, se diskutovaly fyzikální otázky i průběh studia.
Ještě snad zmiňme ubytování, neb až dosud jsme se pohybovali čistě ve světě idejí. Bydleli jsme v Horské chatě Univerzity Karlovy v Peci pod Sněžkou, což je příjemně zařízená budova s přednáškovým sálem v podkroví, dostatečně velkými prostory pro volnočasové aktivity, a hlavně s ideální polohou v samém srdci Krkonošského národního parku. Ve spodním patře se nacházela jídelna, kde nám byla podávána bohatá, co do množství i počtu chodů, tradiční česká jídla – musím přiznat, že za onen týden jsem snědl tolik knedlíků, co nesním ani za půl roku. Především slovenské osazenstvo si neodpustilo poznámky k četnosti knedlíků, avšak jednalo se o humor mírný, díky čemuž se nám dařilo udržovat s pracovníky chaty žoviální vztah.