Byla nadanou hudebnicí, ale především uznávanou odbornicí na fyziku tenkých vrstev a povrchů. Obor, který je dnes klíčový pro řadu technologických a výzkumných odvětí, v 50. letech na Matfyzu založila a přes čtyři desítky let ho tu rozvíjela společně se svými kolegy a studenty.
Ludmila Eckertová se narodila 6. července 1924 do pražské katolické rodiny. V letech 1934–1943 navštěvovala klášterní školu u sv. Voršily ve Voršilské a Dušní ulici v Praze, kde získala i středoškolské vzdělání. V době Protektorátu nemohla pokračovat v dalším studiu, a tak po střední škole nastoupila do letecké továrny Junkers, kde pracovala až do konce války. V roce 1945, po osvobození Prahy, začala studovat aplikovanou fyziku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Už během studií získala na fakultě pozici odborné asistentky a v roce 1949 studium úspěšně zakončila titulem Phys. Apl. Magistra.
Další odborné zkušenosti sbírala na Moskevském energetickém institutu, kde působila v letech 1951–1954. Na základě této stáže, tzv. vědecké aspirantury, jí byl udělen titul CSc. Další část vědecké kariéry Ludmily Eckertové je už pevně spjatá s Matematicko-fyzikální fakultou, která vznikla v roce 1952 vyčleněním z Přírodovědecké fakulty. Eckertová zde pracovala nepřetržitě celých 40 let – od roku 1954 až do roku 1989 na plný úvazek, posledních pět let pak na úvazek částečný.
Režimu navzdory
Ludmila Eckertová patří mezi zakladatele Katedry vysoké frekvence a vakuové fyziky, později přejmenované na Katedru elektroniky a vakuové fyziky. Dnes jde o jednu z největších kateder na MFF UK nesoucí název Katedra fyziky povrchů a plazmatu. Skupina, kterou vedla, se nejprve věnovala studiu různých typů emise elektronů a postupně přecházela k diagnostice povrchů prostřednictvím elektronových a iontových spektroskopií. Později se jejich zájem rozšířil také o studium tenkovrstvých materiálů.
Ačkoliv se Eckertová habilitovala v roce 1963, titul profesorky experimentální fyziky získala až po sametové revoluci. Její kariérní postup byl zastaven poté, co vyjádřila nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na území tehdejšího Československa v srpnu roku 1968. Na rozdíl od svého manžela, profesora Libora Pátého, který byl zásadovým antikomunistou, ale mohla alespoň dál dělat svou práci. Zatímco její manžel byl na pět let z katedry vyhozen a pracoval v holešovické žárovkárně, Eckertová se směla dál věnovat výzkumu a vést studenty.
Jako vedoucí vědecké skupiny byla náročná a uměla být kritická k sobě i svým kolegům. Zároveň však byla také velmi empatická. Svým diplomantům, z nichž jsou dnes často docenti nebo profesoři, pomáhala nejen při studiu, ale často si vyslechla i jejich osobní problémy.
Na unikátní atmosféru, která se ve skupině vytvořila, vzpomíná docent Jan Wild: „V 80. letech minulého století jsem měl příležitost věnovat se diplomové práci ve skupině fyziky povrchů, kterou vedla prof. Eckertová. To bylo období, v němž navzdory ústrkům tehdejšího režimu vrcholilo úsilí paní profesorky o vybudování laboratoře, jež by svými výsledky mohla být srovnatelná se zahraničními pracovišti. Vzpomínám, jak jako vedoucí byla náročná, nicméně vlídná, a jak nám imponovala svou kreativitou. Co chvíli přicházela s nápady fyzikálního i technicko-konstruktivního rázu. Ojedinělé však bylo vytvoření sociálně-komunikačního prostředí ve skupině, které nám – v době poznamenané osobní autocenzurou při veřejné komunikaci – umožňovalo otevřeně a bez obav diskutovat o politice, společnosti i o tom, co jsme tehdy očekávali od svobody, jejíž červánky na sklonku 80. let již pomalu vycházely nad západním obzorem.“
Vůdčí osobnost oboru
Díky velké píli, houževnatosti a vytrvalosti se Ludmila Eckertová stala světově uznávanou autoritou v oboru tenkých vrstev. Za svou kariéru napsala mnoho článků a vydala několik knižních publikací, z nichž nejvýznamnější je monografie Fyzika tenkých vrstev. Ta byla vedle angličtiny přeložena také do japonštiny a dodnes patří ve svém oboru mezi klíčové a hojně citované prameny.
V rámci práce na katedře se Eckertová věnovala nejen výzkumu a vedení studentů, ale také organizaci několika ročníků Československé konference o elektronice a vakuové fyzice, která měla pro obor zakladatelský význam a dočkala se i mezinárodní účasti. Mimo fyziky byla její velkou láskou i vážná hudba. Ráda navštěvovala koncerty a sama velmi dobře hrála na příčnou flétnu. S Liborem Pátým také vlastnili chatu Estancia Granda v krkonošských Vítkovicích, kde s oblibou trávili letní prázdniny.
Na Katedře elektroniky a vakuové fyziky pracovala až do 90. let. Kromě toho působila ve vedení Jednoty československých matematiků a fyziků, ve vládní Akreditační komisi pro vysoké školy a vzdělávacích komisích spojujících české vysoké školství s vysokými školami v zahraničí. Jejím posledním pracovištěm se v letech 1995–2000 stalo dokumentační středisko ČEZ. V 90. letech se věnovala hlavně popularizaci fyziky. Kromě jiného pracovala na knize Cesty poznávání ve fyzice, první české publikaci o fyzice a jejím vztahu k lidskému poznání, která vyšla v roce 2004.
Ludmila Eckertová zemřela 14. června 2009 na infarkt. Odešla nečekaně, pár týdnů před svými pětaosmdesátými narozeninami. Dnes na její práci navazují její bývalí žáci a současní studenti Matfyzu. Skupina povrchů patří aktuálně mezi jednu z nejvýkonnějších vědeckých skupin na Matematicko-fyzikální fakultě.
Zdroje:
In memoriam prof. Ludmily Eckertové. Československý časopis pro
fyziku, 2009, č. 6, svazek 59.
Osmdesáté narozeniny Ludmily Eckertové. Československý časopis
pro fyziku, 2004, č. 5, svazek 54.
Pocta Liboru Pátému, Zpravodaj České vakuové společnosti, 2021,
č. 1, ročník 29.
Mohlo by vás také zajímat:
Osm
komet Karolíny Herschelové
Magické
číslo Marie Göppertové-Mayerové
Lise
Meitnerová: Bojovnice za poslední pravdu