Vede výzkumný projekt TSuNAMI, pro který jako druhá Češka v historii získala prestižní grant Evropské výzkumné rady (ERC). Na svém kontě má více než stovku prací a několik ocenění, mimo jiné cenu Scopus pro mladé vědce nebo Prémii Otto Wichterleho udělovanou AV ČR. Přestože se fyzičce Janě Kalbáčové Vejpravové vědecká práce evidentně daří, přiznává, že už párkrát uvažovala o změně oboru. Jak se dívá na českou vědeckou scénu a co ji ve vědě doposud vždy udrželo?
Kdy vás poprvé napadlo, že byste svůj profesní život chtěla spojit s vědou?
Přírodní vědy vždycky patřily k mým favoritům, nakonec i kvůli tomu, že se toho člověk nemusel tolik učit nazpaměť. Ale rozhodnutí, že by bylo možné se vědou i takříkajíc živit, padlo až během studia na vysoké škole. Ve druhém ročníku jsem ve fyzikálním praktiku dostala nabídku od doc. Svobody, abych se v technologické laboratoři Katedry fyziky kondenzovaných látek, tehdy elektronových struktur, věnovala růstu a studiu monokrystalů materiálů s f-elektrony. Už za několik měsíců jsme vyrazili na první experiment neutronového rozptylu. Nonstop několikadenní měření v tehdejším Hahn-Meitner Institutu v Berlíně, obrovské přístroje, teploty na dosah absolutní nuly, velká magnetická pole, prostě takové ocelové město. Byl to pro mě adrenalin. Pak mě naprosto uchvátila elegance konceptu reciprokého prostoru. A když jsem dostala možnost na Matfyzu vypracovat diplomovou práci a později absolvovat doktorské studium, bylo rozhodnuto.
Zvažovala jste i jinou cestu? Třeba sportovní kariéru? V médiích se objevila zpráva, že jste se dříve věnovala také kulturistice…
Sportu, nejen silovému, ale i cyklistice, jsem se věnovala intenzivně několik let. Kvůli poměrně velkému zaneprázdnění a také ze zdravotních důvodů jsem však nakonec rezignovala na jakýkoliv výkonnostní sport, postupně i na pozici instruktora aerobiku a spinningu. Později jsem už stíhala jen individuální tréninky s oblíbenými klienty jako jejich osobní trenérka. Vzhledem k poměrně častým pobytům v zahraničí v posledních letech jsem nakonec tuhle sportovní linii opustila úplně.
Po ukončení aktivní sportovní kariéry je poměrně těžké získat stabilní zaměstnání, věda se zdá být o trochu jistější oblastí. Ale přiznám se, že v souvislosti s nejistou budoucností financování české vědy a různými vyhrocenými situacemi v české vědecké komunitě někdy zvažuji radikální změnu oboru. Několik mých kolegů, kteří tuto zátěž neunesli a nemohli si z rodinných důvodů dovolit nastoupit na vědeckou pozici v zahraničí, odešlo raději do soukromého sektoru. Já jsem to pokaždé překonala a zatím u vědy zůstala.
Na pětiletý výzkum získala doc. Jana Kalbáčová Vejpravová od Evropské výzkumné rady celkem 1,5 milionů eur.
Od letošního února vedete výzkumný projekt TSuNAMI, celým názvem Trans-Spin NanoArchitectures: From birth to functionalities in magnetic field. Na co je váš výzkum zaměřen?
Pamatuji si, jak se mě při přípravě na pohovor do Bruselu lektorka zeptala, o čem projekt je, ale ať to vyjádřím v jedné minutě tak, aby to pochopili všichni. Úspěch přišel až s dětskou verzí, že je to o chytrých magnetických cihličkách, ze kterých lze pomocí magnetů šikovně postavit domeček, třeba na atomárně tenkém pozemku. Domeček lze odemykat, vytopit či uklidit magnetickým polem nebo světlem. No, a pak by se dala postavit taková vesnička...
Pro matfyzáky budiž řečeno, že jde o formulaci nových fyzikálních konceptů, které využívají propojení různých typů spinů, případně jejich analogů v reciproké prostoru, tzv. pseudospinů. Pro řízené uspořádání spinových jednotek na površích dvojdimenzionálních krystalů nebo pro jejich propojování do anizotropních struktur byl navržen nový koncept chemické syntézy v magnetickém poli.
Očekáváme, že budeme například schopni přepínat spinové stavy v molekulách přes selektivní excitaci pseudospinů v 2D krystalech, vytvoříme modelové neuronové sítě nebo vyvineme nanorozměrové magnetomechanické převodníky nebo generátory tepla se zabudovanou samoregulací v podobě magnetických molekul. Třeba se nám podaří vyřešit problém rotačních stupňů volnosti molekulárních motorů a budeme moci zajásat „A přece se točí...“.
Výzkum přesahuje do několika vědních oborů. Dotýká se nejen fyziky, ale také chemie, biomedicíny a informatiky. Která disciplína je vám nejbližší?
S fyzikou i chemií máme zřejmě osudové pouto. Těžko vybrat tu bližší. Přeci jen ke svému současnému projektu potřebuji dostatečný záběr v obou oblastech a interakci s kolegy v obou disciplínách. Bez toho lze těžko realizovat mezioborový výzkum, kam cílí možné využití nových konceptů. Biomedicínské aplikace nebo konstrukce neuromorfních počítačů jsou jen možnými příklady, jak nové poznatky využít.
Vystudovala jste anorganickou chemii na Přírodovědecké fakultě. Doktorskou práci a docentský titul jste obhájila na Matfyzu, kde teď primárně působíte a také vyučujete. Je matfyzácké prostředí v porovnání s jinými fakultami v něčem specifické?
Matfyz má prostě vlastní hlavu. Po celou dobu pociťuji neskutečný komfort v tom smyslu, že se zde cení hluboké porozumění problému, vede se vědecká diskuse na úrovni a bez osobních invektiv a lidé příliš nepodléhají scientometrické hysterii. Drtivá většina matfyzáků nenásleduje trend posledních let, kdy je věda zneužívána jako byznys doprovázený přehnaným exhibicionismem v médiích a přeceňováním výsledků. Angličtina má pro to pěkné termíny „hype science“ a „overselling“. Je skvělé vědět, že to ještě někde funguje v mezích zdravého rozumu, vědecké etiky a slušnosti.
Na Matfyzu je i střízlivý přístup ke kvantitě a kritický postoj ke kvalitě studentů. Cílem je přitáhnout studenty s upřímným zájmem o matfyzácké obory, což je pro udržení vysokého standardu v našich disciplínách do budoucna klíčové. Kolegové působící na jiných pracovištích, i mimo naši alma mater, si často stěžují na nekritický postoj k přijímání a hodnocení studentů, stejně jako na iracionální publikační tlak. To tady není. Na Matfyzu si lidé za svými obory stojí, kultivují je a předávají dalším generacím, takže pokud někde „renomovaní vědci“ znovu objeví kolo, jak s nadsázkou vyhrožuje kolegyně ze Španělska, na Matfyzu to nebude.
TSuNAMI uspěl jako jediný český projekt ve výzvě ERC Starting Grant 2016. Jeho vůdčí myšlenkou je prokázat kooperaci různých spinových entit koexistujících v jedné nanoarchitektuře.
Ve výzkumném týmu TSuNAMI bylo původně šest žen a pouze jeden muž. Jak se tato skutečnost promítá do jeho fungování?
Pravda je, že moje původní skupina byla do příchodu fyzika Tima v roce 2013 čistě dámská. A konsekvence jsou celkem přirozené, holky snad prominou... Simona je doma na mateřské s druhým miminkem, Barbara na postdoktorandském pobytu, Alice finišuje dizertaci. Tuším, že u obou děvčat, která zatím děti nemají, bude mít dříve nebo později rodina přednost, ale na druhou stranu věřím, že budou mít zájem se do vědy vrátit. A přiznám se, že bych byla moc ráda, kdyby to bylo právě do naší skupiny, protože jsme byly opravdu vzácně sehraný tým.
Mateřství je tedy určitě významný externí parametr, který do našich vědeckých životů zasahuje, i když kariéru zdánlivě nepřerušíte. Je to přirozené a člověk to nesmí vnímat jako příkoří, i když z vlastní zkušenosti vím, že to stojí dost přemáhání držet alespoň částečně krok s bezdětnými kolegyněmi nebo mužskými kolegy v prostředí, kde systematická podpora vědců-rodičů v podstatě neexistuje. Ale věřím, že bude lépe...
Zásadní rozdíl v práci jako takové v ženském týmu nevidím. Daleko více záleží na kompetenci a charakteru jednotlivých členů, resp. členek týmu, a na tom, jak jsou sehraní, jak si lidsky „sednou“ a zda mají opravdový zájem ponořit se do vědeckých úkolů. To poznáte celkem brzy, zda dotyčný pro vědu takříkajíc hoří, nebo zaměstnání bere jako nutný zdroj příjmů a jeho největší starostí je, kdy si může vybrat dovolenou, kdy dostane stravenky a jaké jsou zaměstnanecké výhody. Takové lidi nezměníte a já se s nimi brzy loučím, protože pro skvěle fungující vědecký tým prostě potřebujete ty „hořící“ typy.
Podle statistik se na českých vysokých školách zvyšují počty studentek, ale zastoupení žen mezi výzkumníky v ČR výrazněji neroste. Naopak, na vyšších stupních akademické dráhy žen ubývá. Tento negativní trend je prý v rámci EU poměrně unikátní. Vnímáte sama ve svém okolí, že studentek je hodně, počet doktorandek se zvyšuje, ale ve vědě nakonec zůstane jen malé procento z nich?
V mém okolí to tak je, ale ptám se, jestli je to absolutně špatně. Dost často si jako vědecké pracovnice za životní partnery zvolíme vědce nebo odborníky v oboru, a pak tak nějak přirozeně dominuje kariéra partnera, zejména když se začne rodina rozrůstat.
Není přece ostuda dát, třeba částečně, přednost dětem a rodině, zejména když je to dobrovolné. Zaručená cesta k excelentnímu vědeckému výkonu neexistuje a je na každé, jak si to zařídí a srovná v hlavě. Hodně žen kariérní horolezectví vzdá, jiné si dokáží v rámci možností vybalancovat profesní i rodinný život, některé děti vůbec nemají a plně se věnují vědě…
Na jaké obtíže nejčastěji narážejí začínající vědkyně?
Alespoň z vlastní zkušenosti mohu říct, že začínající vědkyně zase tolik obtíží nezaznamenávají. Mám na mysli šťastné období několika let během doktorského studia a těsně po získání Ph.D. Větší tlak nastává až při postupu do vyšších pater hierarchie. Ona mladá vědkyně jako členka týmu, ideálně s malým dítětem, která nemá zodpovědnost za vlastní projekty a pracuje na tematice šéfa skupiny, je velmi vítaná. Nejenže přímo generuje vědecké výsledky, ale je také, třeba vedle stejně starých kolegů s vlastními skupinami a projekty, propagačně vděčný objekt, který šéfa hned tak nepřeroste a dobře se mediálně prodává.
Jenže v podstatě kdokoliv mladý a schopný s vlastními granty, problematikou a nedej bože s názory už je vnímán jako konkurence, často nepříjemná, nejen ženská s dětmi. A pokud se podívám okolo sebe, tak přesně v téhle fázi většina žen celkem ochotně rezignuje na další růst. Nakonec „lehčí hlava“ jako bonus jasně převáží. Některé ženy absolutně demotivuje scientometrická hysterie. Proč se trápit administrativní zátěží, iracionálními tlaky systému a často marným bojem se statutem quo, když o to vlastně nikdo nestojí? To však neznamená, že v několika případech, které jsem zaregistrovala, není škoda, že vědkyně, které měly solidní vědecký i manažerský potenciál, pod tlakem okolností kariérní postup vzdaly. Tedy je to škoda hlavně pro vědu, ony si to pro sebe vyřešily, aby byly spokojené – a jsou.
Sama jste si v průběhu své dosavadní kariéry prošla několika zatěžkávacími zkouškami. Naposledy pravděpodobně po udělení grantu ERC, kdy jste se z instituce, která původně TSuNAMI zastřešovala, s celým týmem přesouvala na Matfyz...
Návrat na Matfyz byl za tehdejší konstelace pragmatické řešení, jak umožnit bez dalších průtahů zahájení projektu, nepohřbít know-how a nepřijít o úplně celý tým. Velice tímto děkuji vedení fakulty, fyzikální sekci a katedře, že nás podrželi a dali nám možnost pokračovat v našem výzkumu.
Obecně nerozumím strategii institucí, které papírově podpoří žádosti o granty ERC, ale když žadatelé uspějí, přijde studená sprcha. Takové situace nejsou bohužel v zemích Visegrádské čtyřky ojedinělé. Od svého projektového úředníka jsem slyšela o případu, kdy původně podpořený grantista hledal náhradní instituci více než rok!
Co vám pomáhá překonávat podobná úskalí?
Základem je dostat šanci na pracovišti, kde vás vnímají jako přínos, a ne jako nevítanou konkurenci nebo jen dočasnou finanční záplatu, pokud přinesete vlastní projekty. Pak jde všechno tak nějak samo.
Poučným krizovým momentem byl pro mě ale už dříve zisk „tučného“ projektu MULTIFUN v 7. rámcovém programu v koincidenci s neplánovaným příchodem dcery. Do toho mi běžely dva projekty GAČR. Projekt 7RP štědře pokryl náklady na výzkum, provoz laboratoří a mzdy skoro celého mého oddělení, které se tehdy nacházelo ve Fyzikálním ústavu AV ČR. Nemohla a nedokázala jsem se prostě na rok – dva vypařit a říct svým lidem, studentům a zbylým 15 zapojeným institucím „sorry jako“. Takže jsem z porodního sálu spěchala k počítači a druhý den po návratu z porodnice zpátky do práce.
Zpětně to hodnotím jako velmi špatný krok, protože jsem tím vyvolala dojem, že nic není problém, že nepotřebuji žádné úlevy, stačí mi spát tři hodiny denně a že pracovat přes půl roku zadarmo beru jako vyšší poslání. Takže v této době mě ve vědě do jisté míry držela vlastní zabedněnost.
Dnes už vím, že každý je vlastně postradatelný. Pak mě manžel taktně vrátil do reality a vysvětlil, že není ostuda přijmout pomocnou ruku a že i charita má své meze, zejména když je víceméně bez odezvy. A bez úžasných hlídacích tet a prarodičů z mojí i manželovy strany, kteří s námi někdy jezdili i na služební cesty, bych to vůbec nezvládla.
Řešitelský tým na MFF UK zahrnuje výzkumníky z České republiky, Holandska, Malajsie a Ukrajiny. Na projektu spolupracují také členové skupiny Nanocarbon Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR v čele s dr. Martinem Kalbáčem.
Vás manžel dr. Martin Kalbáč patří k našim předním fyzikálním chemikům a současně je i spoluřešitelem vašeho projektu. Je to, že pracujete ve stejném oboru, spíše výhoda, nebo naopak?
Jak kdy. Ale teď vážně. Manžel je pro mě velkou inspirací. Je to opravdu „pan vědec“, který pro vědu žije, má velký talent a přitom je velice seriózní, neskutečně skromný a sebekritický – někdy zbytečně moc.
Při studiu chemie na přírodovědě vystudoval ještě ekonomii na VŠE, jako jeden z nejmladších v historii AV ČR získal nejvyšší kariérní stupeň a byl vybrán do nejužšího vedení ústavu. Už ve 35 letech, tj. ve věku, kdy lidé ještě běžně žádají o startovací granty, aspiroval na konsolidační ERC grant, který vědci získávají typicky o pět let později. A už tehdy získal nejvyšší známku A a jeho špičkový výzkum byl nakonec podpořen programem ERC CZ.
V oblasti nízkodimenzionálních uhlíkových materiálů prostě patří ke světové špičce. Nakonec na Massachusetts Institute of Technology dlouhodobě spolupracoval i s „queen of carbon science“, profesorkou Mildred Dresselhausovou. Když vyrazíme společně na uhlíkovou konferenci, tak je v centru zájmu on. Přesto se nikdy nesnížil k „hajpování“ a vědecké fabulaci, k vlastním výsledkům je velmi kritický, nevaří z vody.
Jsem moc ráda, že můžeme spolupracovat, nejen na současném ERC projektu. I když je pravda, že hodně času mimo zaměstnání pak trávíme debatami o výsledcích, přístrojích, projektech a podobně, takže člověk nikdy 100% nevypne. Snad trochu logisticky to zaskřípe v případě, kdy potřebujeme současně vyjet na služební cestu, třeba na experiment, a musíme řešit, kdo pohlídá dceru. Ale to je vážně minoritní problém, už s námi v roce a půl zvládla beamtime na synchrotronu. Já už jsem po pár letech sběru dat v oblasti „rodina-práce“ vyhodnotila, že hon za kariérou je hloupost, hlavně když to není to, co vás naplňuje. Nedávná epizoda mého ERC, které přezdívám „kariérní tsunami“, nám pomohla srovnat si priority doma i v práci, a teď je to prostě fajn.