Erasmus mám za sebou. Začátkem června jsem dodělal poslední zkoušky a v polovině měsíce jsem se z Valencie vrátil do Čech. Neměl jsem ale moc času na zápisky, neboť mě v Praze čekaly státnice a ty mají absolutní přednost. Teď, když mám vše za sebou, bych se s vámi ještě chtěl podělit o pár postřehů a zážitků, na které se v předchozích dílech nedostalo.
Miguel a Sara Ledesma
V jednom z předchozích článků jsem se zmínil o Španělu Miguelovi, se kterým jsem se na valencijské univerzitě seznámil díky programu „jazykové výměny“. Jednoho dne jsme se v konverzaci dostali k Miguelově přítelkyni Saře Ledesma. Miguel se zmínil, že je muzikantka a bude mít brzy koncert. Tak prý, jestli nechci jít. Doma mi vždycky vytýkali, že jsem kulturní barbar a že vůbec nechodím mezi lidi. Tak jsem si řekl, že pár euro za vstupné mě nezabije a třeba se mi to bude i líbit. Sara prý zpívá indie folk a hraje na ukulele.
Den před koncertem jsem se s Miguelem setkal v jedné kavárně. Sara měla mít ten den rozhovor v místním rádiu a Miguel mi navrhl, že tam můžu jít a poznat se s ní. No, lepší než sedět doma u počítače, řekl jsem si. V rádiu jsem potom potkal také kapelu We Singing Colors z Rumunska, která se se Sarou dobře zná a následující den s ní měla koncertovat.
Začalo to jazykovou výměnou, a nakonec, souhrou několika náhod jsem získal celkem početnou skupinu nových přátel a poprvé v životě byl u živého rozhovoru v rádiu. Samozřejmě že nejde o nic světoborného, v rádiu jsem jen seděl a přihlížel, ale zrovna tehdy mě napadlo, že to je jeden z těch momentů, které člověk nečeká, když jede na Erasmus.
Koncert pak proběhl celkem komorně v malém pronajatém kulturním sále. Ukázalo se, že indie folk se mi celkem líbí.
Koncert Sary Ledesma a We Singing
Colors (foto: J. G. Jarkovský)
Třídní vědomí ve Valencii
Jelikož si Španělé neprošli 40 lety totalitního levicového režimu (ale naopak měli pravicovou diktaturu), vidí komunismus mnohem idealističtěji než u nás. Při valencijské univerzitě aktivně působí studentské spolky, jejichž členové před školou často rozdávali letáky a svolávali demonstrace proti navyšování školného či korupci. Komunismus studenti samozřejmě chápou v jeho nejčistší formě, jako třídní boj pracujících proti elitám, které nás všechny utlačují seshora – jako zproštění od okovů kapitalismu.
Na demonstracích se skandovala revolucionářská hesla typu „Que viva la lucha!“ – „Ať žije boj!“ či „Somos pobres, no deliquentes“ – „Jsme chudí, nejsme delikventi“. K pozorování pak bylo mnoho různých zajímavých transparentů a vlajek (vizte fotogalerii). Kromě častých demonstrací byla přítomnost extremistických levicových ideologií poznat i podle graffiti s podobnou tematikou přítomného všude po městě.
„Bojovný feminismus - v učebnách i v ulicích" (foto: J. G. Jarkovský)
Zajímavé byly i projevy „spřátelených“ směrů – feminismu a anarchismu. Valencijští anarchisté se dost výrazně projevovali na demonstracích a poblíž mého bydlení měli svůj squat. Naopak po městě bylo vidět, že feminismus je propagován i valencijskou radnicí. Zajímavé je porovnání španělské reality se situací v Česku. Komunismus je u nás záležitostí naprosto odlišné demografické skupiny a také nejspíš proto má naprosto odlišnou tvář.
Jídlo a já
Není žádným tajemstvím, že já miluji jídlo – především jídla zahraniční kuchyně. Pobyt ve Španělsku se tak na mě dost znatelně podepsal (+8 kg). Jak už jsem zmínil dříve, dominantou valencijské kuchyně je paella, kterou zde dělají velmi dobře a velmi levně. Kromě té jsem ale propadl i jídlům, která nejsou tak úplně španělská. Tak například díky španělské koloniální historii je ve Valencii i spoustu latinskoamerických restaurací. Ty jsou trochu dražší, ale základní suroviny, které se v této kuchyni používají, lze koupit i v obyčejném supermarketu. A tak jsem si sám několikrát uvařil například tzv. „yuca frita“, což jsou něco jako hranolky z něčeho jako brambory, ale s mnohem výrazněji bramborovou chutí.
Ve Valencii žije také hodně přistěhovalců ze severní Afriky (Maroko, Alžírsko), kteří tu provozují arabské obchůdky. Po nějaké době jsem zjistil, že kromě různých kuskusů a humusů prodávají i arabské zákusky (souhrnně nejspíš nazývané jako baklava), které jsem pak spotřebovával jak na běžícím pásu.
Kolekce arabských zákusků
(foto: J. G. Jarkovský)
Cestování po okolí Valencie
V první polovině června jsem ve Španělsku splnil všechny potřebné zkoušky. Většina spolužáků v podobné situaci začala divoce cestovat, kam jim rozpočet dovolil – ti, co na cestování nebyli, trávili dlouhé dny na pláži. Mě ale čekaly státní závěrečné zkoušky na Matfyzu, takže jsem neměl moc času na zmar. Abych ale přece jen nestrávil celý týden zalezlý ve svém pokoji, naplánoval jsem si dva menší půldenní výlety po valencijském regionu. Přece jen do té doby jsem až na svůj výlet do Maroka nevytáhl paty z Valencie.
První výlet byl jen pěší a zahrnoval vesničku Alboraya a rezidenční oblast Port Saplaya na valencijské periferii. Alboraya je známá hlavně tím, že odtud pochází typický valencijský nápoj zvaný „horchata“. Vyrábí se z tzv. tygřích ořechů, což je zvláštní druh kořenové zeleniny. Bylo mi jasné, že horchata zakoupená v Alboraya bude chutnat stejně jako ta z dva kilometry vzdálené Valencie, ale důležitá je přece autentičnost.
Rezidenční oblasti Port Saplaya se přezdívá „Malé Benátky“, ale tak se v Evropě říká téměř každému městečku s vodními kanály. Bylo poznat, že místo je velmi silně „turistifikováno“, ale přesto byly tamní domky pěkně fotogenické.
Port Saplaya (foto: J. G.
Jarkovský)
Jako druhý výlet jsem zvolil kombinaci návštěvy zříceniny hradu ve městě Sagunto a výšlapu na blízký kopeček El Picaio. Ač mám „výletění“ rád, ukázalo se, že pořád nemám dost zkušeností. Když jde člověk ven, je dobré si vzít pití. Většinou stačí půllitrová lahev, ale na delší výlet, navíc ještě v horkém Španělsku, bude lepší litr vody, řekl jsem si. Špatně! Pití jsem vypil asi po prvním kilometru a zbylých dvanáct jsem pak byl na suchu (pod žhnoucím poledním sluncem). K mému překvapení se ale na úpatí kopce nacházel malinký kostelík. Jelikož byla zrovna neděle, narazil jsem tam na skupinku věřících Španělů, kteří mi „požehnali“ trochou pitné vody. Ale pro příště raději množství pití nepodceňovat!
Závěrečná bilance
Erasmus mi toho mnoho dal, ale také hodně vzal, a tak je velmi složité zhodnotit ho v jedné či dvou větách. Studovat do zahraničí jsem jel hlavně kvůli tomu, abych se zlepšil ve španělštině, což se mi, když srovnám své výsledky ze vstupního a výstupního testu (A2 → B1), podařilo. Říká se ale, že studentům, kteří daný jazyk ovládají na dobré úrovni, hrozí zhoršení, neboť spolužáci na Erasmu většinou mluví hůře a mohou vás nakazit špatnou gramatikou a chudší slovní zásobou.
Co se týče studia, velmi cíleně jsem si ve Valencii zvolil předměty nesouvisející s mým studiem (fyziku jsem studoval dva a půl roku na Matfyzu, tak jsem chtěl trochu změnu). S touto volbou jsem byl velmi spokojen. Vyzkoušel jsem si něco, co se v programu Obecná fyzika obvykle neučí, například analýzu řešení problémů týkajících se velkého množství zúčastněných stran (s různými zájmy) či programování montážní linky v továrně tak, aby výroba fungovala optimálně. Nové pro mě byly i metody výuky, v hodinách jsme například celkem často pracovali se simulacemi v různých programových prostředích.
Samozřejmě, jeden z důvodů, proč Erasmus vůbec existuje, je ten aby studenti přišli do styku s mladými lidmi z jiných koutů světa a kultur. Tento cíl jsem 100% splnil. Spřátelil jsem se se studenty ze Španělska, Maroka, Ázerbájdžánu, Finska, Hongkongu a dalších zemí.
Mezi významná negativa určitě patří celkem znatelné finanční zatížení. Stipendium sice dokáže pokrýt běžné životní náklady, ale člověk na Erasmu přirozeně moc nešetří (spíš si užívá) a k tomu toho ještě dost utratí za jednorázové akce, letenky apod. Z měsíčního stipendia (400 euro) jsem zvládl zaplatit ubytování (220 euro za měsíc, ale pořídit se dá i levněji, cca za 150 euro na měsíc) a nákup základních potravin, které jsou ve Španělsku jen o něco málo dražší než v Česku. Městskou dopravu jsem po celý pobyt využil asi jen dvakrát, neboť jsem bydlel blízko školy a všude jsem se dostal pohodlně pěšky. Dost peněz však mohou spolykat výlety organizované pro erasmáky (těch jsem se nezúčastnil), cestování na vlastní pěst nebo večírky, kterých se ve Valencii koná mnoho, takže konečný rozpočet je velmi individuální.
Co mi ale na Erasmu vadilo nejvíce (asi proto, že to tak vůbec nemusí být), byla velká administrativní zátěž. Tolik formulářů, zařizování, e-mailů na studijní oddělení (paní Zádrapová a paní Kisvertová si zaslouží mé velké poděkování za trpělivost, kterou se mnou měly). Při plánování jsem se nechal inspirovat Dominikem Janatou, který si nejprve během prvních pěti semestrů studia na Matfyzu splnil všechny studijní povinnosti a šestý pak mohl jet na Erasmus. Takový plán mi umožnil užít si Erasmu bez nutnosti prodlužovat studium a řešit uznávání povinných (povinně volitelných) předmětů.
Problém byl ale v tom, že koncem června jsem měl v Praze státní závěrečnou zkoušku, jejíž termín se kryl s posledními zkouškami ve Španělsku. Ve Valencii jsem proto musel všechny zkoušky splnit už na první pokus. Před státnicemi bylo navíc nutné mít na Matfyzu uzavřené studium, takže nakonec došlo k tomu, že mi kredity z Erasmu nemohly být uznány (proces uznání trvá až dva měsíce). V „matfyzím“ transkriptu tedy mám poslední semestr naprosto prázdný, což mi znemožnilo získat na následující rok prospěchové stipendium (ač známky za pátý semestr i známky ze Španělska by mi to dovolily). Navíc to chvíli vypadalo, že kvůli neuznaným kreditům přijdu také o stipendium spojené s Erasmem, což už by bylo opravdu hodně peněz.
O výhodách a nevýhodách Erasmu by se dalo mluvit dlouho. I přesto, že mi to přineslo mnoho strastí, toho ale nelituji. Kdybyste se mě zeptali, jestli jet na Erasmus, nebo ne, určitě bych vám řekl, že ano. Proč? Na to už tak jednoduše odpovědět nejde. Prostě jeďte, pokud můžete, a neptejte se proč. Přesně tak mi to říkali a tak to budu lidem říkat i já.
Předchozí díly:
Zápisky z Erasmu: Španělsko, Universitat Politècnica de València I
Zápisky z Erasmu: Španělsko, Universitat Politècnica de València II
Zápisky z Erasmu: Španělsko, Universitat Politècnica de València III
Mohlo by vás zajímat: