Zahraniční putování po hrobech slavných matematiků, fyziků, astronomů XXI: Bratislava, urnový háj

V dalším díle putování po hrobech slavných matematiků, fyziků a astronomů zůstaneme ve slovenské metropoli. Severozápadně od centra Bratislavy se v kopci rozkládá rozsáhlý urnový háj. Místo posledního odpočinku v něm našli dva pravděpodobně nejslavnější slovenští fyzici – Ladislav Gomolčák (1932 – 1976) a Dionýz Ilkovič (1907 – 1980).

Ladislav Gomolčák zemřel předčasně ve věku čerstvých 44 let

Ladislav Gomolčák (9. 6. 1932, Košice; † 14. 7. 1976, Bratislava)

Minimálně jedna generace československých fyziků bude znát jméno Ladislava Gomolčáka jako autora učebnice Úvod do kvantovej fyziky (1983). Knihu napsal společně s Jánem Pišútem (* 1939) a Vladimírem Černým a v odborných kruzích se jí přezdívalo „zelená učebnica“.

Ladislav Gomolčák vystudoval fyziku na Univerzitě Komenského v Bratislavě a pracoval na různých výzkumných pozicích, např. ve Výzkumném ústavu svářečském, v Ústavu jaderného výzkumu Československé akademie věd v Praze či na Katedře teoretické fyziky své alma mater, kde setrval až do konce života. Profesionálnímu uplatnění odpovídaly také oblasti jeho zájmu: jaderná a teoretická fyzika, elementární částice, gravitace, astrofyzika. Jako sběratel odborných fyzikálních knih se mu během života podařilo vytvořit unikátní knihovní fond, který po jeho smrti získala knihovna jeho pracoviště.

Zemřel předčasně ve věku čerstvých 44 let. Pod čistým náhrobním kamenem, kde však setřená barva písma začíná pomalu zatajovat datum jeho narození, odpočívá se svou manželkou Naděždou Gomolčákovou (1942 – 1997).

Dionýz Ilkovič (* 18. 1. 1907, Šarišský Štiavnik; † 3. 8. 1980, Bratislava)

Pod náhrobním kamenem spočívá se svou ženou Lenkou Ilkovičovou (1922 – 2012) fyzik Dionýz Ilkovič. Jako jediný ze slovenských vědců v našem putování po Bratislavě nepochází z katolické, ale z řecko-katolické rusínské rodiny. Ilkovič byl poslán za vzděláním do Prahy, kde vystudoval chemii a fyziku na Univerzitě Karlově. Ač jako student působil v laboratoři fyzikálního chemika, objevitele, zakladatele polarografie a nositele Nobelovy ceny za chemii (1959) Jaroslava Heyrovského (1890 – 1967), který mu rovněž vedl jeho dizertační práci, nepodařilo se Ilkovičovi dlouho najít odpovídající místo. Vyučoval tak po zkouškách z tzv. učitelské způsobilosti na pražských gymnáziích a reálkách. Během toho se však i nadále věnoval polarografii a podařilo se mu odvodit vztah mezi tzv. difúzním proudem, koncentrací roztoku a vlastnostmi kapkové rtuťové elektrody. Tento vztah se proslavil pod názvem Ilkovičova rovnice a je jeho nejvýznamnějším vědeckým odkazem.

V lednu 1939 podal přihlášku k habilitačnímu řízení na Univerzitě Karlově. Ačkoli se habilitační komise sešla na konci října, habilitační přednášky se Ilkovič kvůli násilnému nacistickému uzavření českých vysokých škola nedočkal. Aniž bychom podrobně rozebírali politickou situaci, hned ke konci roku 1939 odešel Ilkovič na uvolněné místo profesora na nedávno založenou Slovenskou vysokou školu technickou, kde byl jmenován mimořádným profesorem. Od roku 1942 působil jako děkan Přírodovědecké fakulty. Na jeho pozvání zde během druhé světové války krátce hostoval zakladatel kvantové mechaniky a nositel Nobelovy ceny (v nacistickém Německu působící) Werner Heisenberg (1901 – 1976). Po osvobození Bratislavy z děkanské funkce Ilkovič odstoupil, ale v roce 1946 se habilitoval v oboru fyzikální chemie. Po uzákonění Československé akademie věd byl záhy jmenován jejím členem, působil jako místopředseda matematicko-fyzikální sekce a po pražském vzoru stál u zrodu Slovenského fyzikálního ústavu Akademie věd v Bratislavě. Působil v mnoha akademických a redakčních funkcích, jeho jméno bylo na seznamu mnoha různých komisí.

Neutuchající zájem o vědecké dění neustalo ani během čtyř let Ilkovičova důchodu. Jeho život náhle v roce 1980 ukončil infarkt. Dnes jeho jméno připomíná nejen rovnice, ale i fungující Nadace Dionýza Ilkoviče podporující nadané studenty a Ilkovičova ulice, která vede okolo fyzikálních pracovišť v Mlýnské dolině v Bratislavě. Za zmínku stojí i fakt, že jeho dcerou je slovenská matematička Dagmar Havlová (* 1951), manželka Ivana M. Havla (* 1938) a švagrová bývalého prezidenta Václava Havla (1936 – 2011).

Zdroje:

Databáze matematiků [online] Matematický ústav, Slovenská akademie věd [cit. 12. 6. 2016]. Dostupné z: http://www.mat.savba.sk/MATEMATICI.

ČERVEŇ, Ivan: Dionýz Ilkovič – 100 rokov od narodenia. [online]. Release Date: December 2006 [cit. 16. 6. 2016]. Dostupné z: http://kf-lin.elf.stuba.sk/Ilkovic-storocnica/Dionyz_Ilkovic.html.

Kolektiv autorů: Dôležité historické udalosti ústavu. [online]. Release Date: May 2016 [cit. 16. 6. 2015]. Dostupné z: http://www.ujfi.fei.stuba.sk/historia.php.

ILKOVIČ, Vladimír, DUBNIČKA, Stanislav: Profesor Dionýz Ilkovič: Světová osobnost modernej fyziky, Perfekt, 2015.

GRYGAR, Filip: Werner Heisenberg v době nacistického Německa, Vesmír 91. [online]. Release Date: September 2012 [cit. 18. 6. 2016]. Dostupné z: http://casopis.vesmir.cz/clanek/werner-heisenberg-v-dobe-nacistickeho-nemecka.

Další díly putování:

Autor: Pavlína Samčíková s přispěním Martina Vlacha
Úvodní foto: Ilkovičovo jméno dnes připomíná nejen rovnice, ale také nadace podporující nadané studenty