Minulý příspěvek dopisoval Jiří Guth Jarkovský na palubě trajektu směřujícího k Maroku. Jaké bylo jeho prázdninové dobrodružství?

Na velikonoční prázdniny jsem si naplánoval cestu do Maroka. No, „naplánoval“ je trochu silné slovo. V den odjezdu jsem měl pouze přibližnou představu o tom, kam se chci podívat a jak se tam dostanu. Počítal jsem, že pro dopravu využiji spolujízdu a ubytování si najdu jeden dva dny předem, podle toho, jak se cesta vyvine.

Mapa mé cesty

Den první: Spolujízda z Valencie do Madridu a procházka po městě

Bohužel jsem nevzal v úvahu, že o Velikonocích nebudu jediný, kdo do Madridu pojede. Na svou první noc ve španělské metropoli jsem tak nikde nesehnal ubytování. Procházku městem jsem si proto prodloužil do brzkých ranních hodin a mezi čtvrtou a osmou se uložil na lavičce v parku. To se holt nepřipraveným cestovatelům stává.

Protože jsem v Madridu nikdy nebyl, musel jsem si samozřejmě obhlédnout historické budovy v centru. Zaskočilo mě, že Španělé z nějakého důvodu své památky v noci neosvětlují. Po čase stráveném v Praze a v Českém Krumlově jsem tak nějak automaticky očekával opak. Vždyť i kostel v mých rodných čtyřtisícových Borovanech je každou noc pěkně nasvícen. V Madridu však většinu památek zahalí černočerná tma.

Den druhý: Spolujízda z Madridu do Malagy

Z Madridu do Malagy je to poměrně dlouhá cesta, jízda mi zabrala většinu dne. I v Malaze bylo kvůli Velikonocům narváno, ale naštěstí se mi podařilo „jen“ za 19 euro sehnat lůžko v tom nejhorším hostelu, v jakém jsem kdy byl.

Den třetí: Ze Španělska do Maroka

Spolujízdou jsem se dopravil z Malagy přímo k přístavu v Algeciras. Odtud jsem se lodí dostal do španělského města Ceuta, které leží na pobřeží severní Afriky. Hranice mezi Ceutou a Marokem jsou poměrně ostře hlídané – vojáci obou zemí se samopaly, vysoké zdi s ostnatými dráty, dlouhé fronty aut (plných kvalitních nákupů ze Španělska či levných nákupů z Maroka). Hned za hranicemi je velké parkoviště s taxíky, které odvážejí turisty do různých marockých měst (A co veřejná doprava? – Ale prosím vás…).

Pobřeží v Ceutě (foto: J. G. Jarkovský)

V Maroku je ve zvyku o cenách smlouvat. Naštěstí jsem měl ve Valencii spolužáka, který pocházel ze severního Maroka a který mi předem sdělil, kolik jsou standardní ceny za cestu taxíkem mezi různými městy. Takže ačkoli jsem vypadal jako typický turista, oškubat jsem se (snad) moc nenechal.

Taxík mě vzal do Tetuánu, což je půlmilionové město na severu Maroka, které ale na člověka působí spíše jako město patnáctitisícové. Jakmile jsem vystoupil z taxíku, hned se na mě sesypali místní, jestli hledám hotel a že mi nějaký ukážou. Pravda je, že v tu dobu jsem ještě neměl ponětí, kde budu bydlet, takže jsem jejich „pomoci“ využil. Pokoj se dvěma pohodlnými postelemi v centru Tetuánu za 60 marockých dirhamů (cca 5,5 euro) byl pro mě příjemnou změnou. Záchod sice neměl daleko k obyčejné díře v zemi, ale při cestování je přeci důležitá autentičnost, ne komfort…

Tetuán (foto: J. G. Jarkovský)

Den čtvrtý: Prohlídka Tetuánu

Tento den jsem prakticky celý strávil procházením města. To jsem si moc užil, protože do Maroka jsem jel především proto, abych okusil místní kulturu, což se mi během tohoto dne jistě podařilo. Zaprvé, ulice Tetuánu fungují jako permanentní tržiště a vypadají jako vystřižené z nějakého filmu. Na trzích narazíte na klasiky v podobě falšovaného značkového oblečení a bot, datlí nebo šperků, ale stejně tak i na pro Evropana méně běžné artikly, jako jsou živé slepice nebo třeba barviva v prášku. Bohužel jsem z tržišť nepořídil moc fotografií, jednak jsem nechtěl ukazovat, jaký mám telefon a do jaké kapsy si ho dávám, a jednak bych si připadal trochu jako v zoo, fotit si Maročany, jak chodí na nákupy… Kromě zážitků na tržištích jsem si dopřál také několik pochoutek marocké kuchyně, která není vůbec špatná (vizte fotky).

Tažín s krevetami a marockým chlebem (foto: J. G. Jarkovský)

Den pátý: Přesun do přístavu Tanger

Autobusem jsem se dopravil na pobřeží do města Tanger. To je o něco turističtější, což mělo několik následků. Zatímco v Tetuánu sotva kdo mluví francouzsky (natož třeba španělsky nebo anglicky), v Tangeru občas od místních uslyšíte i ruštinu. Turisté jsou pro místní samozřejmě zdrojem peněz, takže otravných prodejců suvenýrů a průvodců nabízejících všemožnou pomoc (za „dýško“) je tu o dost víc (to samé možná platí i pro kapsáře, ale to naštěstí nemohu potvrdit). V Tangeru jsem neměl moc času na prohlídku místních památek a už jsem byl dost unavený.

Den šestý: Zpět do Malagy

Už jsem se těšil zpátky do Španělska, takže ráno jsem to vzal lodí do Tarify a pak opět spolujízdou do Malagy.

Centrum Malagy s arénou na býčí zápasy (foto: J. G. Jarkovský)

Den sedmý: Malaga

Poslední den jsem strávil procházením Malagy. Při cestě do Maroka jsem neměl čas si město prohlédnout, a jak jsem se posléze přesvědčil, byla by škoda jej vynechat – Malaga je vskutku půvabné město s překrásným centrem. Během noci jsem se pak spolujízdou dostal do Valencie a osmý den brzy ráno jsem už byl opět ve svém bytě.

Panorama Malagy (foto: J. G. Jarkovský)

Z Maroka jsem nakonec viděl mnohem méně, než jsem původně plánoval (chtěl jsem jet i více na jih, například do Marrákeše). Pravda ale je, že jsem velmi podcenil náročnost takové cesty. Člověk by si myslel, že cestovat po neznámých městech nebude tak obtížné (když jsem jel do Brna, tak jsem se tam přece neztratil), ani když se tam hovoří jiným jazykem (když jsem jel do Berlína, taky jsem se tam neztratil). Navíc jsem si pravidelně psal se spolužákem, jenž pochází přímo z té oblasti, kterou jsem cestoval. Ve skutečnosti to bylo mnohem více stresující, než jsem očekával. Po třech dnech v Maroku jsem se nemohl dočkat, až se zase vrátím do Španělska, kde mi alespoň trochu rozumí, kde mám internet v mobilu pod 50 Kč/MB a kde nejsem hned od pohledu za exotického turistu.

Přesto bych prohlásil misi za splněnou. Trochu jsem se podíval po Maroku, trochu jsem poznal místní kulturu (čtěte kuchyni), trochu jsem se podíval i po Španělsku a trochu jsem se zocelil v cestování o samotě. Navíc jsem se jen tak mimochodem naučil arabskou abecedu, na což jsem obzvláště hrdý (i když nejde o nic mimořádného). Samozřejmě si toho moc nepřečtu, jelikož neumím arabsky, ale řekněte, kdo z vás to umí?

A po návratu do Španělska jsem se dozvěděl, že Maročané na severu většinou španělsky umí (protože chytají signál španělských televizí), ale nechtějí tak mluvit kvůli politickým sporům mezi oběma zeměmi…

Předchozí díly:

Zápisky z Erasmu: Španělsko, Universitat Politècnica de València I
Zápisky z Erasmu: Španělsko, Universitat Politècnica de València II

Závěrečný díl:

Zápisky z Erasmu: Španělsko, Universitat Politècnica de València IV

Autor: Jiří Guth Jarkovský
Úvodní foto: Pohled na marocké přístavní město Tanger (foto: J. G. Jarkovský)