„Zkouškové období na univerzitě v Porstmouthu se blíží ke konci, a tak je konečně čas si říct něco bližšího o tom, jak studium v Británii vlastně vypadá,“ píše Eva Havelková z Erasmu.
První věc, která mě zaujala hned zpočátku, bylo složení studentů a učitelů. V Portsmouth, stejně jako na mnoha dalších univerzitách v Británii, potkáte studenty ze všech koutů světa. Nejpočetnější je pravděpodobně komunita studentů z Asie, zejména z Číny. Ani o erasmáky tu není nouze, avšak většina studuje humanitní obory. Na celé Faculty of Technology jsme letos v rámci Erasmu studovali pouze dva, já a Ital Francesco. Mezinárodní složení má také učitelský sbor. Mezi mé vyučující patřili kromě rodilých Britů i zástupci z Indie, Řecka, Turecka, Číny, Irska nebo Íránu.
Každému studentovi na University of Portsmouth je v prvním ročníku přidělen tutor, na kterého se během studia může obracet, potřebuje-li s něčím pomoct. Pro zahraniční studenty funguje jako tutor koordinátorka Erasmu dr. Janka Chlebíková, Slovenka, která na Matfyzu vystudovala informatiku. S kapkou nostalgie jsme tak spolu mohly zavzpomínat mimo jiné na hodiny programování v Pascalu pro prváky. Dr. Kryl je zkrátka živoucí legendou...
Moodle namísto skript
Akademický rok se ve Velké Británii dělí do tří trimestrů. První dva jsou výukové a oddělují je třítýdenní vánoční prázdniny. Třetí trimestr se skládá z dvoutýdenní opakovací části a zkouškového období, před jehož začátkem jsou pro změnu třítýdenní velikonoční prázdniny. Většina předmětů je vedena jako dvousemestrální. Standardně má student šest dvousemestrálních předmětů (každý z nich za 10 kreditů) a není zvykem zapisovat si žádné předměty navíc. Rozvrh je každému přidělen a možnosti přesunout si například cvičení jsou minimální.
Malá přednášková místnost (foto: E.
Havelková)
Samotná výuka má stejně jako u nás formu přednášek a cvičení. Během týdne mívají studenti obvykle jednu nebo dvě přednášky a jedno cvičení, obojí trvá pouze 50 minut, naprosto výjimečně má vyučovací hodina 100 minut. Ve srovnání s Matfyzem tráví studenti ve škole sotva polovinu času, mnozí však ještě mnohem méně, neboť návštěvnost přednášek i cvičení s přibývajícími dny klesá lineárně (možná až kvadraticky). Skutečnost, že studenti za výuku platí, evidentně nefunguje jako příliš dobrá motivace.
Během hodiny vyučující téměř nepoužívají tabuli, naopak každou přednášku doprovázejí prezentacemi. Cvičení většinou probíhají jako samostatná práce v lavici nebo u počítače, kdy učitel prochází třídou a pomáhá studentům. Nikdy jsem nezažila situaci, aby vyučující studenta zavolal k tabuli nebo mu před celou třídou položil otázku. Všechny studijní materiály včetně prezentací z přednášek jsou, někdy i s předstihem, dostupné v Moodlu, bez jehož použití se student opravdu neobejde. Skripta nejsou běžná, k přípravě na zkoušku si člověk musí vystačit se zmíněnými prezentacemi a případně s doporučenou literaturou z knihovny. Celkově si myslím, že od studentů se tu očekává větší samostatnost a více samostudia než u nás. Několikrát se mi stalo, že učitel odmítl zodpovědět otázku s tím, že si odpověď mám dohledat sama.
Univerzitní knihovna je v docházkové vzdálenosti od
kampusu a během akademického roku je otevřena 24 hodin denně sedm dní v týdnu (foto: E. Havelková)
V návaznosti na jeden ze svých minulých článků se nemohu nezmínit, že fire alarmy se nevyhýbají ani školním budovám. Na rozdíl od kolejí, kde buzení ve čtyři ráno není zrovna příjemné, je takový nenadálý poplach v průběhu přednášky celkem milým překvapením. Přednáška se prostě musí přerušit a často vlastně i ukončit. Co bych za to dala vloni na hodině z parciálek. Aktuální stav: poplachy ve škole 1, na koleji odhadem 15.
Na zkoušku do tělocvičny
Systém zkoušení je v Británii hodně odlišný od toho českého. V průběhu roku studenti dostávají jeden nebo více tzv. courseworks, jejichž hodnocení je pak zahrnuto do výsledné známky. Váha courseworku se liší předmět od předmětu, může to být 20 %, ale i 50 %. Ke splnění některých předmětů dokonce stačí mít výborně vypracovaný coursework a student vůbec nemusí na zkoušku. Poněkud komplikovaný je způsob odevzdávání. Výjimečně stačí uploadovat práci přes Moodle, často však člověk musí do speciální kanceláře, kde vyplní odevzdávací formulář a spolu s ním vypracované dílo odevzdá. Zároveň dostane kopii tohoto formuláře, aby měl doklad, že práci skutečně odevzdal. Velice přísně se sleduje dodržování termínů, odevzdá-li student byť jen minutu po stanoveném termínu, je jeho práce označena jako „pozdě odevzdaná“, což znamená výrazné zhoršení výsledného hodnocení.
Ekvivalent našich zápočtů ve Velké Británii zřejmě neexistuje. Ke zkoušce jsou připuštěni všichni studenti, ale na její složení mají pouze jeden pokus. V případě, že předmět nesplní, mají ještě druhý pokus, který však představuje vypracování nějakého dalšího courseworku. V takovém případě však už student nedosáhne na lepší známku než na 3. Složit zkoušku na druhý pokus je dovoleno každému maximálně ze dvou předmětů, nesplní-li jich dotyčný více, musí opakovat ročník.
Nejvíce nepříjemným překvapením pro mě asi byla skutečnost, že termíny všech zkoušek jsou studentům přiděleny centrálně. Čekaly mě celkem čtyři zkoušky, z nichž tři nejtěžší hned v prvním týdnu zkouškového období, ve kterém jsem zároveň musela odevzdat i jeden z velkých courseworků. Marně jsem se snažila reklamovat, že se na zkoušky nemám šanci stihnout naučit, víceméně to nikoho nezajímalo. Studenti jsou na tento systém údajně zvyklí a musí se učit s předstihem.
Samotné zkoušky mně osobně připomínaly některé americké filmy – v tělocvičně v řadách rozestavěné malé stolečky pro jednoho, předem daný zasedací pořádek a přísný zákaz jakýchkoli dalších pomůcek kromě psacích potřeb, ID card a kalkulačky. Batohy jsme museli předem odložit na kraj místnosti. Na začátku zkoušky nám byl vždy přečten univerzitní řád zkoušení, v první a poslední půlhodině zkoušky nebylo nikomu dovoleno opustit místnost. Odpovědi na zkouškové otázky se vyplňovaly do speciálního předem připraveného sešitu, k mé nelibosti navíc vždy linkovaného. Při odevzdávání se student nikdy nepodepisuje jménem, ale pouze svým identifikačním číslem, aby byla zajištěna anonymita a objektivní hodnocení. Na výsledky zkoušek se bohužel čeká poměrně dlouho, řádově i několik týdnů, a to dokonce i v případě computer based exams, jejichž výsledky vyhodnocují počítače.
Tělocvična připravená na zkoušky (foto: E.
Havelková)
A jak jsem se nakonec se zkouškami poprala? O tom napíšu zase někdy příště.
Další díly:
Zápisky z Erasmu: University of Portsmouth I
Zápisky z Erasmu: University of Portsmouth II
Zápisky z Erasmu: University of Portsmouth IV
Zápisky z Erasmu: University of Portsmouth V