Začalo to studentskou demonstrací a skončilo pádem komunistického režimu. Od sametové revoluce uplynulo třicet let. Jak prožívali listopadové období roku 1989 studenti a pedagogové Matfyzu?
Martin Klíma: „Co bude po 17. listopadu jsem tehdy vůbec neřešil“
Jak jste strávil víkend po 17. listopadu? Už přípravami
stávky?
Šel jsem hrát Dračí doupě k Bendům, to je známá historka. Jedna z knih, které jsem při shánění sci-fi získal, byla pravidla Dungeons & Dragons, původní nejstarší americké hry na hrdiny, která mě úplně fascinovala. Když se mi to dostalo do rukou, pustil jsem se spolu se svou budoucí ženou, Vilmou Kadlečkovou, do překladu, a potom jsme chodili hrát. Měli jsme takovou hrací partu s Markem a Martinem Bendovými a jejich kamarády. Já jsem dělal takzvaného Pána jeskyně, oni měly svoje postavičky, procházeli jsme těmi jeskyněmi, byla to strašně krásná věc. Ale jak jsme připravovali demonstraci, neměli jsme na to vůbec čas a hrozně jsme to odkládali. Měli jsme rozehrané nějaké to dobrodružství a slíbili jsme si, že 18. listopadu to dohrajeme. Už bude po demonstraci, bude klid, budeme mít po práci. 18. listopadu ráno se nic nedělo, byla sobota, tak jsem sebral a jel jsem k Bendovým na Karlovo náměstí hrát Dračák. A tam se začaly množit ty zprávy, mrtvý Martin Šmíd, vznikající stávkový výbor a tak dále. Tak jsme chvíli hráli, a pak jsme říkali: „Hele, asi to ještě na chvíli odložíme, musíme teď někam jít.“ A šli jsme připravovat stávku.
Byla stávka organizovaná, nebo živelná?
Vůbec si nevzpomínám, ty události mi strašně splývají. Vzpomínám si, jak jsme v Disku volili stávkový výbor, já jsem se stal jeho mluvčím. A pak jsem odešel do Řetězovky a celou stávku jsem strávil tam. Na Matfyzu jsem byl v pondělí, nejspíš jsem někomu slíbil, že zorganizuju stávku na Karlově, protože si vzpomínám, že jsem tam šel. Ve třetím ročníku jsme měli první semestr vojenské katedry, která byla v Motole. A v pondělí 20. listopadu jsem si řekl, že do Motola nepojedu. To byl okamžik, kdy jsem poprvé udělal něco opravdu proti pravidlům, do té doby bylo všechno legální. A když jsem si řekl, že nepůjdu na vojenskou katedru, tak jsem věděl, že se s tím definitivně rozcházím a už není cesty zpět. Místo do Motola jsem tak jel na Karlov, kde probíhalo nějaké vyučování. Já jsem tam přišel a oznámil jsem, že stávkujeme. Přednášející zase tvrdil, že se se studenty dohodli, že je téma zajímá a budou pokračovat ve výuce. Vím, že jsme se na sebe chvíli dívali, pak jsem mu něco řekl, a výsledkem bylo, že všichni odešli a stávka opravdu započala. Ale určitě jsem tam nebyl sám, byl tam už nějaký studentský stávkový výbor, všechno se to organizovalo samo, malovaly se nějaké transparenty.
Byl tam i nějaký krizový moment?
Vzpomínám si, jak se v úterý 21. listopadu rozšířila zpráva, že někde za Prahou jsou Lidové milice a chystají se na nás. Sepsali jsme nějaké provolání ke všem vládám světa a k OSN, že naše dobrá vůle byla utopena v krvi nevinných obětí, která ulpí na rukou zločinného režimu. Spolu s někým dalším jsme to nesli na americkou a ruskou ambasádu, aby, až ty tanky přijedou, to mohl někdo rozšířit do zahraničí. Předpokládali jsme, že by to rozšířili Američané, ale ještě stále jsme pro jistotu šli i za Rusy. U Američanů nás přijal nějaký pán a říkal: „Co tady zase chcete?“ Tak jsme mu dali ten papír, on si ho přečetl, nebo jsme mu to přeložili, to už nevím, a říkal: „Víte, vaše vláda nám pořád vyčítá, že moc podporujeme disidenty, my nic dělat nemůžeme.“ Tak jsme chtěli, aby to aspoň oxeroxoval, ale on se pořád bránil, že by z toho byl diplomatický incident, že to nemají zapotřebí. Nakonec jednu kopii udělal. Pak jsme se ptali: „A když tady opravdu budeme utíkat před tanky, zabouchnete nám vrata ambasády před nosem?“ A on říkal: „Tak to asi ne, ale prostě… Snad už radši běžte.“ Tak jsme šli na ruskou ambasádu, tam jsme asi dvě hodiny čekali v předpokoji, až se najde někdo, kdo se nám bude věnovat. Potom přišel nějaký třetí tajemník druhého náměstka, ten si to prohlášení přečetl a říkal: „No, podle mého názoru se nemáte čeho bát.“ A to byla chvíle, kdy jsem věděl, že ten režim prostě skončil. Rusové od něho dali ruce pryč a už to byla jen otázka času.
Byl to euforický moment?
Určitě ano, proto si to pamatuju. Pak si vzpomínám, jak jsem byl spolu s Havlem a Kocábem u jednání s Adamcem, jak nesu Šimonovi Pánkovi na Letnou nějaký vzkaz od stávkového výboru, co tam má říct. Prostě útržky vzpomínek. Z Řetězovky jsme se potom přestěhovali do Revoluční, ale to už byl jiný život. Začaly se organizovat volby, chodili za mnou, že mě napíšou na kandidátku, což jsem odmítl. Vrátil jsem se do školy, kde jsem ztratil skoro celý semestr. Mezitím jsem se rozhodl, že Dračí doupě vydáme jako knihu, pokoušeli jsme se na ni koupit práva od jejich amerických majitelů, ti ale nereagovali. Tak jsme knihu částečně přepracovali, podle našich zkušeností trochu vylepšili pravidla a vydali to jako Dračí doupě. Tak se ze mě stal vydavatel a podnikatel. Školu jsem ale chtěl dodělat, tak jsem se pak na rok přestal o nakladatelství starat, dodělal jsem zkoušky, diplomku, udělal státnice, slíbil, že fyziku nikdy dělat nebudu, a dostal jsem titul. A opravdu jsem fyziku nikdy nedělal. Ale moc rád na to vzpomínám. Vzdělání pro mě bylo hrozně užitečné. Nejen kvůli tomu, že umím vyřešit diferenciální rovnici, ale hlavně jsem se díky škole naučil uchopit problém, rozdělit ho na dílčí problémy, prozkoumat, jak spolu souvisí, a pak je řešit. To je opravdu užitečná dovednost a jsem rád, že jsem ji dostal.
Jak vnímáte 90. léta?
Myslím, že jsme svědky dvou soupeřících narativů. Jeden je, že to byla doba temna, zločinů a institucionalizovaných krádeží. To ale není to, co já vidím. Já vidím úspěšnou zemi, která neuvěřitelným způsobem zvedla životní úroveň všech svých obyvatel. Některých víc a některých méně, ale i ti, kterým ji zvedla nejméně, jsou na tom pořád nesrovnatelně lépe, než na tom byli v roce 1989. A těžko si dovedu představit alternativní proces transformace, kde bychom na tom byli jako společnost agregátně lépe, prostě by se jen jiní lidé měli lépe a jiní hůře. Představa, že by se to dalo udělat bez jakýchkoliv chyb, je zcela nereálná. Já 90. léta vidím jako období fundamentálně úspěšného přechodu od totalitního režimu k modernímu demokratickému životu. To je objektivní fakt, ne subjektivní hodnotový soud.
Martin Klíma (* 1969)
Narodil se v Bristolu ve Velké Británii. Na MFF UK vystudoval obor biofyzika a chemická fyzika, který absolvoval v roce 1993. V roce 1989 byl činný v nezávislém studentském hnutí Stuha, za které přednesl projev na demonstraci 17. listopadu 1989 na Albertově. V roce 1990 vydal fantasy hru na hrdiny Dračí doupě a založil nakladatelství Altar. Od roku 1997 se věnuje tvorbě počítačových her (Altar Interactive, Bohemia Interactive Studios, Codemasters, Warhorse), podílel se na titulech jako Original War, UFO: Aftermath, Armed Assault, Operation Flashpoint: Dragon Rising a Kingdom Come: Deliverance. Od roku 2008 také přednáší na MFF UK o produkci počítačových her. Je spoluautorem několika knižních publikací (např. Studenti psali revoluci, Dračí doupě), píše články pro různá média (Respekt, Lidové noviny aj.).