Začalo to studentskou demonstrací a skončilo pádem komunistického režimu. Od sametové revoluce letos uplyne právě třicet let. Jak prožívali listopadové období roku 1989 studenti a pedagogové Matfyzu?
Jiří Hořejší: „Když se člověk jednou odváží, tak už to pak jde samo“
Pro vás byl revoluční skutečně celý rok 1989. Jak jste všechny ty
změny vnímal?
Pro mě vše začalo odesláním dopisu do redakce Rudého práva (otevřený dopis předsedovi vlády, ve kterém vědci požadovali po Palachově týdnu propuštění Václava Havla; připojili se tak k obdobnému dopisu herců a umělců; pozn. red.). To jsem udělal 13. února a přiznám se, že tehdy jsem měl především hrozný strach. Původně jsem byl ve velké euforii, protože v tom dopise bylo relativně dost podpisů, ale pak jsem ho skutečně odeslal a vzpomínám si, jak jsem seděl v autě a v podstatě jsem se modlil, aby mě nezavřeli.
Ale potom se postupně vrátil optimismus. Na jaře 1989 jsme samozřejmě ještě nevěděli, jak to dopadne. Cítili jsme však, že se něco začíná výrazně měnit, i reakce represivních složek byla poměrně rozpačitá. V podstatě do dneška se divím tomu, že si pro mě estébáci nepřišli. Myslím si, že už tehdy v tom byl dost chaos a oni to prostě tak napůl nechávali být.
Pak přišla petice Několik vět, k té jsem se samozřejmě taky hned připojil. Byl jsem už v první vlně podpisů, která se sbírala, ještě než se text vypustil na veřejnosti. Když se totiž člověk jednou něčeho odváží, tak už to potom jde víceméně samo.
Přímo v listopadu už to byla skutečně čirá euforie. Bylo jasné, že je s komunisty konec a že nás čekají zajímavé věci. Otevřely se možnosti, které dřív nebyly. Dnes už si to málokdo dovede představit, ale nestraníci, ke kterým jsem patřil i já, přestože měli místo na univerzitě, byli pořád vnímáni jako lidé druhé kategorie. Existoval takzvaný kádrový strop a to znamenalo, že člověk, který nebyl ve straně, nemohl pomýšlet na nějaký výraznější kariérní postup a podobné věci. V listopadu bylo zřejmé, že ten strop zmizí. Nejlepší na tom všem byl ale ten úžasný pocit svobody, na to se nedá nikdy zapomenout.
Jak jste prožil listopad 1989?
V pátek 17. listopadu jsem byl doma. Byl jsem tehdy v jakési karanténě, kterou jsem si na sebe sám uvalil, protože mě jen o něco dříve, 28. října, zadržela policie při nepovolené demonstraci na Václavském náměstí. Na státní útraty mě odvezli autobusem do Nymburka, kde mě spolu s dalšími zadrženými vyslýchali. Naštěstí už nebyli nijak brutální, nad ránem nás pak odvezli zpátky do Prahy, kde nás vysadili někde na Černém mostě. Ale nepříjemné to bylo. Navíc na Matfyz to potom přišel vyšetřit nějaký policista a zdálo se, že to bude mít ještě nějaké pokračování. Takže 17. listopadu jsem raději zůstal doma, protože jsem si říkal, že už v jednom průšvihu jsem a nestojím o další. Ale pak jsem v pondělí 20. listopadu přišel do práce, kde už studenti vyhlásili stávku a už to prostě běželo.
I když jste nebyl na Národní třídě, vzpomínáte si, jak se o akci mluvilo?
To si, samozřejmě, pamatuji. Věděl jsem, že se chystá vzpomínka na 17. listopad, ten z roku 1939. Vědělo se taky, že je organizována celkem oficiálně, angažoval se v tom i SSM. Ale po tom svém traumatu z 28. října jsem si od té akce moc nesliboval. Tam nás tehdy bylo pár tisíc, pár stovek nás pochytali a vyznělo to do neurčita. Jenže je pravda, že mezitím 9. listopadu padla Berlínská zeď, což atmosféru už proměnilo.
To, jak se to všechno rozvinulo, mě docela překvapilo. Vzpomínám si, jak jsem v pátek 17. listopadu poslouchal Svobodnou Evropu, kde říkali, že na Národní třídě zahynul student. Dost ve mně hrklo. Říkal jsem si, že už se něco začne dít. Ale rozhodně jsem nečekal, že to pak všechno půjde tak rychle.
Účastnil jste se dalších demonstrací?
Samozřejmě, chodil jsem každý den odpoledne na Václavák.
Utkvěl vám v paměti nějaký zajímavý moment?
Hned několik. Demonstrujících rychle přibývalo. V pondělí bylo na Václaváku asi sto tisíc lidí, v úterý sto padesát, potom dvě stě a tak dál. Vzpomínám si, že jsem tam potkal Václava Trojana, který tehdy pracoval ve Výzkumném ústavu matematických strojů. On byl taky jeden z těch aktivistů, kteří se už na jaře o něco snažili. Stál tam, zasněně hleděl na ten stotisícový dav a říkal: „Tak já myslím, že už je to tady.“
prof. RNDr. Jiří Hořejší, DrSc. (* 1951)
Od dokončení studia v roce 1974 působí na Ústavu částicové a jaderné fyziky MFF UK, s výjimkou pěti let, kdy pracoval v Laboratoři teoretické fyziky Spojeného ústavu jaderných výzkumů v Dubně u Moskvy. Byl jedním ze zakládajících členů Kruhu nezávislé inteligence, iniciativy akademických pracovníků vzniklé v roce 1989 v reakci na události Palachova týdne. Specializuje se na teoretickou subjadernou fyziku, zabývá se především teorií elektroslabých interakcí a anomáliemi v kvantové teorii pole.
Soubor vzpomínek na 17. listopad je nově dostupný také v knižní verzi. Publikace Tenkrát v listopadu: Vzpomínky na Matfyz v čase zlomu obsahuje celkem 17 rozhovorů doplněných bohatou fotodokumentací i rejstříkem pojmů.
Mohlo by vás zajímat:
Tenkrát v listopadu: Jiří Dolejší
Tenkrát v listopadu: Miloslav Feistauer
Tenkrát v listopadu: Martin Šmíd
Tenkrát v listopadu: Oldřich Semerák
Tenkrát v listopadu: Antonín Kučera
Tenkrát v listopadu: Jiří Podolský
Tenkrát v listopadu: Eva Hajičová
Tenkrát v listopadu: Pavel Lukáč
Tenkrát v listopadu: Jan Klíma
Tenkrát v listopadu: Pavel Cejnar