Začalo to studentskou demonstrací a skončilo pádem komunistického režimu. Od sametové revoluce letos uplyne právě třicet let. Jak prožívali listopadové období roku 1989 studenti a pedagogové Matfyzu?
Milan Horák: „Věděli jsme, že děláme dějiny“
Jak začala studentská stávka?
Začali jsme se organizovat během soboty 18. listopadu, v neděli jsme už na kolejích v Troji měli takové štábní zasedání, kde jsem se zařadil mezi aktivnější studenty. Začal jsem se profilovat jako onen „Šnek“, kterého potom všichni znali. Přezdívku jsem měl už od dětství z oddílu a všichni kamarádi mi tak říkali.
Tam jsme si řekli, jak bude probíhat obsazení fakultních budov. V pondělí ráno jsme šli trošku roztřesení oznámit vrátným, že přebíráme kontrolu nad budovou, ale kupodivu nikde nevznikl žádný odpor, oni prostě odešli domů. V tomto ohledu to šlo velmi snadno. Podpořila nás i většina pedagogů, kteří nám dali k dispozici své pracovny, a my jsme tak měli aspoň základní techniku.
Na Malé Straně byla počítačová laboratoř s tehdejšími plečkami PMD, jednoduchými východními 8bity, které tehdy existovaly. Nahoře v budově byl ještě velký sálový počítač a jako zahraniční dárek nám někdo pořídil kopírku, což byla obrovská vymoženost. A na Matfyzu jsme také budovali první modemovou síť mezi vysokými školami. Studenti z ČVUT sehnali někde modemy a společně jsme to konfigurovali… To byly takové první pokusy, nějaký ten Kermit a podobně, úplné začátky.
Bylo dopředu určeno, kdo bude pověřen organizací stávky v určité budově?
V neděli v Praze-Troji jsme určili, kdo obsadí kterou budovu. Vytvořila se tam taková základní komanda, úderné skupiny, které doufaly, že se jim podaří nalákat další studenty. Spousta z nich totiž o stávce nevěděla, takže jsme je v pondělí ráno odchytávali, vysvětlovali a nabírali další. Někteří si šli domů udělat prázdniny, ale řada se jich zapojila. Můj odhad je, že se zapojila asi třetina studentů. Co se potom dělo v jednotlivých budovách, to už vykrystalizovalo na místě.
Informace se hodně sbíhaly právě na Malé Straně, protože odtud jsme budovali tu meziuniverzitní síť, jako Matfyz jsme převzali úkol tzv. Vnitra Praha. Tam jsem byl jako zakládající člen. Na průkazku mi ani nenapsali žádné číslo, byl jsem tam prostě jako Šnek. První asi tři týdny jsem se pak vůbec neobjevil doma, jenom jsem našim vyřídil, že dělám revoluci a přijdu později.
Jak reagovali pedagogové?
Ti, kteří se tam objevili nejdřív, nás spíš plácali po ramenou a někteří říkali, že je dobře, že už se jde do toho. Ještě o víkendu před stávkou jsme se byli poradit s jedním profesorem z Filozofické fakulty, bohužel si už nevzpomínám s kým. Ten vzpomínal, jak studenti stávkovali v roce 1968. Radil nám, jak si zajistit zdroj vody, kdyby nás od ní odpojili, ať si na fakultu nanosíme ovesné vločky a podobně. Na odvaze nám tím zrovna nepřidal…
Jaký byl během stávky program pro studenty?
Hlavně získávání a předávání informací a šíření různých materiálů. Podstatné bylo získávat studenty ochotné jet agitovat na venkov, zejména ty, kteří byli 17. listopadu na Národní. Nejdřív šlo především o to ukázat, jak tvrdý byl zásah proti nevinným studentům, ale postupně se k tomu víc a víc přidávaly požadavky dalších změn, až to došlo ke svobodným volbám a k heslu „Havel na Hrad“. Důležité bylo, že díky stávce byli studenti na tohle agitování volní, a navíc díky obsazení budov jsme měli k dispozici telefony, kopírky a podobné vybavení.
Přidalo se k nám i pár kluků z FTVS, byli to takoví bouchači, jednotka rychlého nasazení. Oni si představovali, že jim dáme nějaké akční úkoly, ale my jsme pro ně měli spíš drobnosti – aby sesbírali provokační letáky, které někde někdo vysypal, nebo aby ohlídali nějakou demonstraci. To je samozřejmě nebavilo, takže pak byli trochu naštvaní.
Jak jste revoluční období vnímal přímo vy sám?
Brali jsme to napůl vážně a napůl jako srandu, abychom to přežili. Přišlo mi to trochu jako bláznivý sen nebo akční film vložený do života. Hlavně jsme věděli, že děláme dějiny. To člověk v podobné situaci málokdy ví. My jsme si to uvědomovali a vtipkovali jsme, že až jednou budeme staří, budou nás jako bývalé revolucionáře zvát do škol na besedy, podobně jako se tenkrát do škol zvali partyzáni. A měli jsme pravdu, já jsem už párkrát někde na besedě byl.
Vnímám sebe sama spíš jako asociála, ale protože celý Matfyz je parta asociálů, tak jsem se nějak stal tím, kolem koho se soustředili ostatní lidé. Najednou, aniž bych věděl jak, jsem se stal středobodem situace a už se to se mnou vleklo. Zvolili mě potom do Akademického senátu, stal jsem se králem Majálesu, kde jsem se před televizní kamerou líbal s Ginsbergem…
Mgr. Milan Horák (* 1968)
Narodil se uprostřed palby 21. srpna 1968 v Praze. Po maturitě v roce 1986 nastoupil ke studiu na MFF UK, kde se ve čtvrtém ročníku připletl do revoluce. Po promoci strávil deset let v různých koutech Německa jako pracovník v sociálních službách, student kněžského semináře Obce křesťanů ve Stuttgartu a nakonec farář Obce křesťanů. V roce 2000 se vrátil do Prahy jakožto farář pro tamní sbor a později pro sbory v Pardubicích a v Olomouci. Od roku 2008 je předsedou Ekumenické akademie. V letech 2009–2015 zastupoval Obec křesťanů v ČR jako předseda synody, v roce 2015 převzal kněžskou odpovědnost za práci OK v pobaltských zemích, kde nyní tráví nemálo času. Žije v Praze, učí na střední škole a také vzdělává učitele. Vede redakci sborníku Okruh a střed.
Soubor vzpomínek na 17. listopad je nově dostupný také v knižní verzi. Publikace Tenkrát v listopadu: Vzpomínky na Matfyz v čase zlomu obsahuje celkem 17 rozhovorů doplněných bohatou fotodokumentací i rejstříkem pojmů.
Mohlo by vás zajímat:
Tenkrát v listopadu: Jiří Hořejší
Tenkrát v listopadu: Jiří Dolejší
Tenkrát v listopadu: Miloslav Feistauer
Tenkrát v listopadu: Martin Šmíd
Tenkrát v listopadu: Oldřich Semerák
Tenkrát v listopadu: Antonín Kučera
Tenkrát v listopadu: Jiří Podolský
Tenkrát v listopadu: Eva Hajičová
Tenkrát v listopadu: Pavel Lukáč
Tenkrát v listopadu: Jan Klíma
Tenkrát v listopadu: Pavel Cejnar