Začalo to studentskou demonstrací a skončilo pádem komunistického režimu. Od sametové revoluce letos uplyne právě třicet let. Jak prožívali listopadové období roku 1989 studenti a pedagogové Matfyzu?
Miloslav Feistauer: „Záviděl jsem rodině, že mohli být na Letné“
Jaká byla v roce 1989 na fakultě atmosféra?
Už si moc nevzpomínám, jak to bylo přímo na fakultě, přece jenom je to třicet let. Situaci jsme ale samozřejmě sledovali a vnímali jsme, že v Sovětském svazu už k nějakému posunu dochází. Komické je, že jsem v roce 1988 přivezl dcerám z týdenního pobytu v Rize dvě trička s anglicko-ruským nápisem Hot news – Perestrojka. Sehnali mi je tam známí, tehdy se trička vyráběla a prodávala v Sovětském svazu, ale byl to úzkoprofilový sortiment. Mladší dcera chodila ještě na základní školu, a když v tom tričku přišla, soudružka ředitelka jí ho okamžitě zakázala. Z toho bylo patrné, že vývoj u nás byl poněkud pozadu.
Jak jste prožil 17. listopad?
Přímo ten den jsem nebyl v Praze, o den dříve jsem odjel do Podkrkonoší navštívit maminku. Ani si nevzpomínám, jestli jsem věděl, že se chystá manifestace. Ale samozřejmě, jakmile jsem se z rozhlasu a od sousedů dozvěděl, co se v Praze dělo, sedl jsem hned 18. listopadu ráno do auta a vrátil se domů, abych u toho mohl být.
Velice mě tehdy rozčílily záběry estébáků a policajtů, jak mlátí studenty. A navíc jsem se potom doslechl, že byl zabit Martin Šmíd z Matfyzu. To byl student druhého ročníku, kterého jsem učil předmět Základy numerické matematiky, takže jsem ho dokonce znal. To mě rozpálilo, říkal jsem si, to je opravdu zločin, zabíjet studenty. Připravil jsem si takovou řeč, kterou jsem chtěl v pondělí na své přednášce přednést před studenty, chtěl jsem všechno zkritizovat a spílat komunistům. Ale studenti mě předběhli, před fakultou jsem se už musel legitimovat. Studenti začali stávkovat a dovnitř jen tak někoho nepustili.
Účastnil jste se dalších demonstrací během listopadu?
Samozřejmě, s celou rodinou jsme byli na Václavském náměstí. Velmi aktivní byla moje dcera Jana. V tu dobu studovala gymnázium u Libeňského zámku, kde se také neučili a vymýšleli nějaké plakáty a letáky. Dcera potom s nimi chodila za manželkou, aby jí je rozmnožila. Žena pracovala v Ústavu teorie informace a automatizace, kde měli moderní západní počítač IBM a k němu i velkou tiskárnu. Měli jsme s manželkou obavu, aby se dcery k něčemu nepřipletly.
Čeho jste se nejvíc obával?
Měl jsem strach, aby se dcerám něco nestalo. Starší bylo tehdy patnáct let, mladší teprve dvanáct. Obzvlášť když si to nedaly vymluvit a účastnily se demonstrace u Národního divadla, která měla pokračovat na Petřín, jsem měl velkou obavu. Říkalo se, že na druhé straně řeky na ně bude čekat armáda s tanky. Naštěstí k ničemu nedošlo. Dcery to prožívaly možná víc než my, my jsme přeci jen byli na komunistický režim zvyklí, prožili jsme nejtvrdší 50. léta, potom uvolnění v 60. letech a zase utužení po roce 1968.
Na přelomu listopadu a prosince 1989 jste odjel na konferenci do Německa…
Byla to konference Methoden und Verfahren der Mathematischen Physik v Oberwolfachu ve Schwarzwaldu. Sídlí tam Matematický ústav, který byl založen už v 50. letech, každý týden se tam pořádají konference. Má to ohromnou tradici. Já sám jsem tam byl dosud snad patnáctkrát. Na podzim 1989 jsem byl pozván také, musel jsem si ale zařídit celní prohlášení a všechny další papíry, které byly tenkrát k výjezdu potřeba.
Jel jsem vlakem, a když jsme byli v Chebu na hranicích, všiml jsem si vojáků s transparentem Se Sovětským svazem na věčné časy. Nedalo mi to, vyklonil jsem se z okna a zavolal na ně: „Kluci, co to tady máte, to nevíte, co se děje v Praze?“ Musím říct, že když jsem se 5. prosince vracel zpět, už ten transparent neměli, opravdu ho sundali. V duchu jsem je za to chválil.
Ptali se vás kolegové na situaci v Československu?
Samozřejmě, na konferenci jsem byl účastníkem číslo jedna, všichni se mě pořád vyptávali. Jenomže na Matematickém ústavu nebylo rádio ani televize, aby nás nic nerozptylovalo. Byli jsme zcela odříznutí od okolního světa. Naštěstí jeden kolega, profesor Rolf Leiss z univerzity v Bonnu, měl s sebou kapesní rádio, které poslouchal vždycky ráno před snídaní. V německých zprávách tehdy o situaci informovali nejspíš přesněji než v našich vlastních sdělovacích prostředcích. A on na mě vždycky na snídani čekal a všechno mi hned převyprávěl. Ten den, kdy jsem měl přednášku, bylo právě odhlasováno zrušení vedoucí úlohy strany. Tím jsem potom svou přednášku zahájil a sklidil jsem ohromný aplaus.
Jak jste rok 1989 vnímal vy sám? Bylo to období naděje?
Rozhodně. Říkali jsme si, a teď budu trochu vulgární, že se ten režim už musí podělat, není možné, aby to takhle šlo dál. Samozřejmě jsme se ale všichni trochu báli, nikdo nevěděl, jak silně se proti demonstrantům zakročí, od mlácení obušky už byl jen krůček k použití zbraní. Nehledě na to, že u nás stále byla sovětská armáda. Já sám jsem se demonstrací před 17. listopadem neúčastnil, ale všechny demonstranty jsem obdivoval. A když jsem potom byl v Německu, tak jsem své rodině strašně záviděl, že mohli být na té ohromné demonstraci na Letné.
prof. RNDr. Miloslav Feistauer, DrSc., dr. h. c. (* 1943)
Pochází z učitelské rodiny. V roce 1965 absolvoval obor Aplikovaná matematika na MFF UK. Po ukončení vojenské služby začal pracovat na Katedře aplikované matematiky. V roce 1988 se habilitoval, o tři roky později byl jmenován profesorem. Dvanáct let vedl Katedru numerické matematiky, kde působí dodnes. Je odborníkem na numerickou a výpočtovou matematiku, matematické modelování a matematické metody v mechanice tekutin. Hlavní výsledky získal v numerické analýze stlačitelného proudění, konvektivně-difuzních problémů, teorii konečných prvků, hraničních prvků a konečných objemů. Vedle 210 časopiseckých publikací je spoluautorem tří monografií uveřejněných v prestižních zahraničních nakladatelstvích. Řadu let spolupracoval s průmyslovými podniky, jako spoluautor patentu přispěl k vývoji separátoru vodních kapiček z páry instalovaného u 1000MW turbíny v jaderné elektrárně Temelín. Za své výsledky získal řadu domácích i zahraničních ocenění. V roce 2004 byl zvolen členem Učené společnosti ČR, od roku 2006 je držitelem čestného doktorátu Technické univerzity v Drážďanech.
Mohlo by vás zajímat:
Tenkrát v listopadu: Jiří Veselý
Tenkrát v listopadu: Martin Šmíd
Tenkrát v listopadu: Oldřich Semerák
Tenkrát v listopadu: Antonín Kučera
Tenkrát v listopadu: Jiří Podolský
Tenkrát v listopadu: Eva Hajičová
Tenkrát v listopadu: Pavel Lukáč
Tenkrát v listopadu: Jan Klíma
Tenkrát v listopadu: Pavel Cejnar