Narodil se v Kroměříži, pracuje jako překladatel, fotograf a příležitostný reportér na volné noze, provozuje firmu s GPS trackingem. K tomu se věnuje horským ultraběhům, orientačnímu běhu, jízdě na horském kole, rogainingu, a nejlépe všemu dohromady. Řeč je o Pavlu Paloncým, extrémním sportovci a také absolventu oboru Fyzika povrchů a ionizovaných prostředí na MFF UK v Praze.
V dětství jste vyzkoušel různé sporty – baseball, judo, plavání, stolní tenis. Nakonec jste zakotvil u orientačního běhu. Co vás k němu přivedlo a proč jste zůstal právě u této disciplíny?
Ke sportu mě vedli rodiče, kteří jsou aktivně založení. Já sám jsem byl odjakživa zvědavý - proto jsem šel také studovat fyziku – a jako dítě chtěl zkusit prostě všechno. Plavání jsem nechal, když jsme se přestěhovali do jiného města, kde nebyl bazén. Judo zase vyžaduje dlouhou přípravu v základní gymnastice v podobě různých kotoulů, skoků, pádů. I když jsem se mu věnoval, měl jsem pocit, že to nikam nespěje a pořádně nic neumím. Teď zpětně vím, že mi ten rok dal strašně moc, dodnes z té obratnosti těžím.
To v případě orientačního běhu šlo všechno ráz na ráz. Během dvou schůzek nám vedoucí předali základní informace a naučili nás pracovat s buzolou, pak jsme šli třikrát společně do lesa za městem a potom už nás vypustili jednotlivě. Dnes se to zdá skoro nemyslitelné, abyste pustili sedmileté dítě samotné do lesa. Každý z nás se občas ztratil, ale chyb v navigaci časem ubývalo. Vytvořila se z nás dobrá parta, dostavily se první soutěžní úspěchy. V lesích jsem jako dítě strávil hodně času.
V osmnácti letech jste se zúčastnil Jesenického tvrďáka, mistrovství ČR v extrémním závodě jednotlivců, a tím to vše začalo. Přišel horský orientační běh, rogaining a v roce 2006 i adventure racing. O co v těchto sportech jde?
Ve všech těchto sportech se sami navigujete podle mapy. Horský orientační běh je v podstatě klasický orienťák, jen delší. Soutěží se ve dvojicích, pořadí kontrol je dané, typicky se závodí dva dny po sobě. Nejrychlejší dvojice na trase stráví každý den asi tři až čtyři hodiny. Rogaining je podobný, ale trvá 24 hodin, tedy i přes noc, a závodníci sbírají body - na mapě je spousta kontrol s různou bodovou hodnotou a cílem je nasbírat jich v časovém limitu co nejvíc. Adventure racing je určen pro čtyřčlenné smíšené týmy a je z těchto závodů nejdelší, navíc už v něm nejde jenom o běh a navigaci. Má tři základní disciplíny - běh, horské kolo a jízdu na kajaku - ke kterým se podle místních terénních podmínek přidávají další, často je to divoká voda, horolezectví, packrafting... Každý pořadatel se snaží přidat něco speciálního a dostat závodníky na zajímavá místa. Například ve Slovinsku a v Číně jsme byli neustále v nějaké jeskyni. Závod obvykle trvá tři až deset dní nonstop, spánek je součástí závodu, takže se tu hodně uplatňuje i strategie. Ve všech výše uvedených sportech tým závodí jako hlídka, nikoliv štafeta, a členové musejí po celou dobu zůstat pohromadě.
V extrémních závodech reprezentujete Českou republiku. Průlomový pro vás byl rok 2011, kdy jste jako člen několika mezinárodních týmů závodil v odlehlých končinách Chile, Brazílie a Číny. Soutěžení prokládáte i vlastními výpravami. Na jakém místě světa jste ještě nezávodil a rád byste?
Mám rád divoká a dramatická místa. Nemusím horko, raději mám zimu. Určitě bych se chtěl podívat na Aljašku, do Grónska. Himálaje jsem zatím oťuknul jen velmi lehce. Všude jsou nějaká krásná místa, snad kromě Polska...
Který z absolvovaných závodů byl pro vás nejtěžší?
Těžko vybrat jeden. Mám závody týmové i individuální, v zimě i v džungli, které jsou hodně rozdílné, stejně jako následky po nich. Strašně těžké bylo mistrovství světa v adventure racingu před třemi lety v Brazílii. Konalo se v oblasti zvané Pantanal, což je obrovská bažinatá džungle. Teploty atakovaly 40 stupňů, byla vysoká vlhkost, všude komáři. K dispozici jsme měli mapu z roku 1960 a na trase strávili týden. Po předloňském závodě Spine Race v Anglii (430 km nonstop v zimě) jsem se ještě týden klepal zimou a prsty na ruce mi rozmrzaly čtyři měsíce. Před dvěma lety jsme závodili s kolegou Filipem Šilarem v Andoře, závod měl „jen” 230 km, zato jsme museli překonat 25 000 metrů převýšení ve strašně náročném terénu - ostré hřebeny, suť, prudké svahy. Ze 70 hodin strávených na trase jsme spali hodinu a nohy jsem měl po závodě ztuhlé ještě dva týdny. Takže nemůžu vybrat jeden, ale tento trojlístek dobře reprezentuje, o čem tyto závody jsou.
Jak do toho všeho závodění a běhání zapadá fyzika plazmatu, kterou jste vystudoval na Matfyzu? Myslíte, že vysokoškolský titul v životě ještě využijete?
Nevím, jestli „titul z Matfyzu“ využiju. Na druhou stranu, na tituly se v dnešní době hodně hraje, panuje přesvědčení, že kdo chce uspět, měl by nějaký mít. Nikoho už ale nezajímá, odkud ten titul máte, a určitě jsou snazší cesty k jeho získání než studium fyziky na Matfyzu. Neustále ale využívám toho, co jsem se na Matfyzu naučil. Vždy mě zajímalo, jak svět funguje, proto jsem šel na fyziku. Vědecká metoda, kritické uvažování, analytický přístup při řešení problémů, to si člověk na Matfyzu pořádně procvičí. Pomáhá mi to při závodění i v životě. Myslím, že v dnešní době, kdy kolem nás krouží spousta informací pochybné spolehlivosti, to výrazně ulehčuje orientaci. Můžu si jen povzdechnout, že je škoda, že se logika a kritické uvažování neučí na všech oborech. Vidíme pak spoustu útoků na vědu od různých ezo-směrů, směšují se názory a fakta, ve jménu vyváženosti jsou často výsledky výzkumu podrývány nesmysly a bláboly. Řekl bych, že doba kritickému myšlení nepřeje, ale jiná cesta není.
Jak na svá studia vzpomínáte?
Jako na velice krásné období plné příležitostí. Nevím, jestli jsem měl jenom štěstí, nebo je to na Matfyzu pravidlem, ale za celé studium jsem potkal jen na samé skvělé lidi. Jasně, každá škola má svoje postavičky a příběhy, tím více Matfyz, který je pro vnějšího pozorovatele plný exotů. Zdá se mi však, že čím více toho člověk ví nebo umí, tím méně má potřebu si tzv. honit ego nebo si něco dokazovat. Já jsem v té době byl stále zvědavý, tak jsem si zapsal víc předmětů, obzvláště ty na pomezí fyziky a filozofie. Poznal jsem řadu výborných profesorů s velkým rozhledem. Jediné, z čeho jsem byl trochu rozčarovaný, byly koleje v Troji. Od spolužáků z gymplu a z VŠE, kterou jsem jeden rok paralelně studoval, jsem slýchal, jak to na kolejích žije. V Troji se veškeré dění na kolejích dalo měřit množstvím přenesených dat. Ale přizpůsobil jsem se. Prostředí Prahy mi moc nesedělo, ve městě jsem trávil minimum času a neustále jezdil za sportem někam na hory. V Troji jsem občas chodil běhat kolem Vltavy. Taky ještě fungovala Turbína, hospoda na kolejích, kde se mísili matfyzáci a smažky z Milady, často nešlo poznat, kdo je kdo. Jo, bylo to fajn období.
Jaký je teď váš cíl? Na co se připravujete?
S týmem se teď připravujeme na závod Eco-Challenge, 14denní expediční závod na Fidži. Ten nás čeká v září a je to jednoznačně největší akce letošního roku. Letos bych chtěl ještě zaběhnout rekord na jedné z tras, které mám už nějakou dobu vyhlídnuté. Možná to bude trasa Kungsleden ve Švédsku, možná všechny kopce v Lake Districtu v Anglii, možná hranice Česka a Slovenska. A nejbližší cíl je zvládnout přestavbu nákladní dodávky na obyvatelnou základnu. Chtěl bych si vytvořit takový sportovní base camp a kancelář v jednom, abych mohl lépe propojit práci, zábavu i trénink a trávit víc času v hezkém prostředí.
Žijete dobrodružný život. Trávíte hodně času na cestách, trénováním a sháněním sponzorů. Jak relaxujete? Umíte to vůbec?
Závody jsou moje relaxace. Já musím mezi závody normálně pracovat! Dobře, nejde o zcela běžnou práci, ale práce to je. Lidé se mě často ptají, jestli ten sport dělám profesionálně. Snažím se o to, ale nikdo mi nechce platit. Když něco dělám, tak na sto procent, včetně práce. Rozvíjím teď svou firmu, což obnáší spoustu úkonů, které na sebe navazují a na které člověk nesmí zapomenout. Až z toho mám někdy hlavu jako pátrací balon. Naproti tomu při závodě se moje vnímání promění v tunel. Nic jiného mě nezajímá než závod a jak se dostanu k další kontrole nebo do cíle. Je to svým způsobem osvěžující, i když je pak člověk pár dní vyřízený. A to i mentálně, několik dní navigace a nepřetržitého soustředění si vybere svou daň.
Mám ale štěstí, že můj život rozhodně není stereotypní a že mohu mít více aktivit, ať už je to podnikání, trénink, focení, psaní článků, konzultace, přednášení… Když cítím, že se na jedno přestávám soustředit, odpočinu si u druhého. Je to určitý koloběh, kdy se snažím udržovat balanc mezi jednotlivými složkami. A někdy po závodě s týmem prostě klábosíme, doplňujeme energii a máme večírek.
Souhrn nejlepších výsledků Pavla Paloncý:
1. místo a traťový rekord – The Spine Race (430 km
sólo nonstop v Anglii) v letech 2014, 2015 a 2018
1. místo - MS v Expedition OCR 2018 (Kanada)
2. místo - MS ve Spartan Race 2017 na 24 hodin (Island)
2. místo - Andorra Ultratrail 2017 (230 km/25 000 m závod v Pyrenejích)
1. místo - MS v adventure race 2016 (7 dní, Brazílie)
1. místo – Krkonošský survival (MČR v zimním survivalu)
– Pavel Paloncý, Filip Šilar, Kristýna Skalická
1. místo – Zimní výzva 2014, 2015 a 2016 (260 km nonstop v zimním horském terénu) – Pavel Paloncý, Filip Šilar
2. místo – Timex Winter Raid 2014 (Evropský pohár v Adventure Race) – Tým OpavaNet/ELVAC/Nutrend (CZE) – Pavel Paloncý, Marek
Navrátil, Kristýna Skalická, Filip Šilar
3. místo – Jesenický tvrďák 2013 (Mistrovství ČR v extrémním závodě jednotlivců)
1. místo – Adventure Race Slovenia 2012 – Pavel Paloncý,
Jakub Řídel
1. místo – Mini Adventure Race ČR 2012 – Pavel Paloncý,
Kristýna Skalická
4. místo – Bergson Winter Challenge 2010 (SP v zimním AR),
Polsko 2010
1. místo – Mistrovství Německa v adventure racingu
(Bavorsko) 2008, 2009, 2010
4x 1. místo – Akademické mistrovství ČR v survivalu na 24
hodin
Světový rekord na poutní cestě do Santiaga de Compostela -
Camino de Santiago Trail Running 2009 (840 km za 10 dní)
Osobní
stránky Pavla Paloncý
Facebook
Instagram
Instagram Andrey Nogové,
dvorní fotografky Pavla Paloncý
Mohlo by vás také zajímat:
Meteorolog
na trávníku
Přemýšlení
není otrava, říká nejoblíbenější fyzikář
Debata o školství patří do veřejného prostoru