Začalo to studentskou demonstrací a skončilo pádem komunistického režimu. Od sametové revoluce letos uplyne právě třicet let. Jak prožívali listopadové období roku 1989 studenti a pedagogové Matfyzu?
Martin Šmíd: „Těžko se zbavuju nálepky mrtvého studenta“
Účastnil jste se 17. listopadu manifestace?
Byl jsem tam. Když nás na Národní z obou stran zavřeli, tak jsem byl někde na úrovni Mikulandské. A dokud byla možnost odtamtud odejít, tak jsem ji i s kamarády využil. Říkal jsem si, že už to nemá cenu.
Kdy jste se poprvé dozvěděl, že měl na Národní zemřít Šmíd? A jak jste na to reagoval vy a vaše okolí?
Už někdy během soboty jsem z druhé ruky slyšel, že tam možná byli i mrtví. V sobotu večer jsme s rodinou měli lístky do divadla, a když jsme tam přišli, herci řekli, že nebudou hrát, a při vysvětlování mimo jiné zmínili, že měl na Národní zemřít student. Až večer jsme se ze zahraničního rozhlasu dozvěděli, že jméno toho údajně mrtvého studenta souhlasí s mým. Vlastně ještě dřív k nám domů přišli spolužáci, kteří zjišťovali, zda jsem já i ten druhý Martin Šmíd v pořádku. Dozvídal jsem se to takhle postupně.
Pro mě je to velmi nepříjemná součást revoluce, protože je to výrazná věc, která se udála, ale já jsem na ní neměl žádný, opravdu žádný podíl. Když se řekne nepravda, tak se má vyvrátit, takže jsem ji chtě nechtě musel vyvracet a byl jsem tak medializován včetně vzhledu, jména, části mého příběhu… Stala se ze mě taková pseudocelebrita. A té nálepky se jen velmi těžko zbavuju. Byl bych nejradši, kdyby se to vůbec nestalo, protože jsem před revolucí i po ní měl rozhodně jiné plány než být pseudocelebritou. Kdybych chtěl být nějak známý, tak pro něco, co dělám, a ne pro to, co někdo někde řekl.
Účastnil jste se studentské stávky?
V neděli už jsem byl na kolejích v Troji, kde se studenti začínali radit, co bude dál. Později jsem se i nějak zapojil, kromě různého schůzování jsem spoluredigoval noviny, které jsme tehdy vydávali, jmenovalo se to Růžové právo. Byl jsem tehdy naprosto naivní, ti spolužáci, kteří revoluci skutečně vedli, byli mnohem prozíravější a uměli to líp. Byli dva, které jsme považovali za vůdce, Martin Klíma a Marek Benda. Hlavně Martin Klíma to opravdu táhnul.
Vy jste stávku prožil v Karlíně. Můžete mi říct, jak to tam probíhalo?
Byla to klasická okupační stávka, byli jsme tam nonstop. Dělali jsme všechno možné, pedagogové nám poskytli do té doby přísně střeženou a evidovanou rozmnožovací techniku, tak jsme tiskli různé materiály. Nejdřív jsme měli cyklostyl, ten tiskl takové ty bleděmodré texty, to bylo na nic, ale potom nám dali i kopírku, každá kopie byla sice tehdy hrozně drahá, ale v tom revolučním rauši to nevadilo. A taky nám dali k dispozici i tiskárnu a školní počítač, na kterém jsme mimo jiné dělali ty noviny. Někteří studenti jezdili po republice přesvědčovat ostatní, ale já jsem zůstával v Karlíně. Stávkovali jsme až do Vánoc, normálně se učilo až v letním semestru.
Jak probíhalo zkouškové období, když se část semestru stávkovalo?
Do 17. listopadu už byly dvě třetiny semestru odučené, takže se většinou zkoušelo normálně. Ale například prof. Feistauer, kterého jsme měli na numeriku, nám říkal, že během revoluce nebyl v Praze, ale když slyšel, co se stalo, tak se rozhodl dát nám všem jedničky bez zkoušení. Pak sice zkouška byla, ale on nám rozdal otázky a na celou dobu odešel z místnosti. Nevím, jestli byl i jindy takhle benevolentní. Část pedagogů každopádně zkoušela normálně.
Měl jste někdy v listopadu strach?
Ne. Mladí lidé nemívají strach. Za mladé lidi mají strach babičky. Moje babička to velice prožívala. Když viděla přenos z Letenské pláně, tak říkala: „Co tam ten Havel říká? Vždyť mu něco udělají!“ Babička ale zažila i procesy se Slánským, které poslouchala v rádiu, tak je to pochopitelné.
RNDr. Martin Šmíd, Ph.D. (* 1970)
Narodil se v Praze. Vystudoval magisterský obor ekonometrie na Matematicko-fyzikální fakultě UK, kde v roce 2004 obhájil doktorát. Jeho domovskou institucí je Ústav teorie informace a automatizace AV ČR, kde se zabývá aplikacemi matematiky v ekonomii a financích. Se svou alma mater spolupracuje při vedení postgraduálních studentů. Kromě toho krátce pedagogicky působil na Vysoké škole ekonomické v Praze. Vedle svého zaměstnání je kapelníkem skupiny Klec, pro kterou skládá hudbu a píše texty.
Mohlo by vás zajímat:
Tenkrát v listopadu: Oldřich Semerák
Tenkrát v listopadu: Antonín Kučera
Tenkrát v listopadu: Jiří Podolský
Tenkrát v listopadu: Eva Hajičová
Tenkrát v listopadu: Pavel Lukáč
Tenkrát v listopadu: Jan Klíma
Tenkrát v listopadu: Pavel Cejnar