Těžko se prý najdou dvě odlišnější místa, než je Matfyz a fotbalová kabina. Petr Šácha obě prostředí důvěrně zná. Za studií hrával jako záložník třetí ligu, nejvyšší amatérskou soutěž u nás. Fotbal neopustil ani ve Španělsku, kam před dvěma lety zamířil na postdoktorskou stáž. Stylem hry a svou osobností si získal pozornost tamních rozhodčí i médií. Není však jen schopným fotbalistou, ale také úspěšným vědcem, který zkoumá procesy ve vyšších vrstvách atmosféry.
Podle čeho jste si před pár lety vybíral destinaci pro postdoktorskou stáž?
Musím říct, že hledání postdoktorské stáže nebylo ani tolik záležitostí vlastního výběru, jako spíše čekání na to, kde mě vyberou. Je ovšem pravda, že jsem byl docela vybíravý v tom, kam posílat přihlášky. Hlavním limitujícím kritériem bylo to, že mám rodinu, manželku a dvě malé dcerky, které jely na stáž se mnou. Proto jsem se nechtěl stěhovat nikam mimo Evropu, kde bych dcery ochudil o kontakt s prarodiči a praprarodiči. Také nemáme moc rádi velká města, natož aglomerace, což množinu možných pracovišť dosti zmenšovalo.
Fotbal mezi kritérii nebyl?
O fotbal jsem strach neměl, ten se hraje po celém světě, a navíc jsem byl smířený s tím, že vstupuji do období života, kdy pro mě poprvé bude jednoznačnou prioritou věda.
Čím vás zahraničí lákalo především?
Musím se přiznat, že mě nelákalo vůbec. Mám rád západní Čechy a Tachovsko, odkud pocházím, a tak trochu mi připadalo, že do světa neodcházím dobrovolně. Zkrátka a dobře, do zahraničí jsem šel hlavně kvůli tomu, že se to od čerstvého doktora očekává. Musím ale říct, že jsem otázku, co dělat po doktorátu, docela podcenil. Zjistil jsem, že pokud nemáte vy nebo váš vedoucí dobré kontakty v zahraničí, může se stát hledání stáže docela loterií.
Jaké byly první měsíce ve Španělsku?
Poté, co jsem vyhrál výběrové řízení na dvouletou stáž na Universidade de Vigo, bylo nutné vyřešit ohromný logistický problém, jak do měsíce přestěhovat celou rodinu včetně psa a dvou koček do 2.5 tisíc kilometrů vzdáleného Ourense. K prvotní nelibosti jsem zjistil, že moje nová fakulta je hluboko ve vnitrozemí Galicie, ve městě, o kterém jsem nikdy předtím neslyšel. Navíc španělsky, natož galicijsky, jsme s manželkou neuměli ani slovo a dostupných informací v angličtině není o tomto regionu mnoho. Nakonec se nám s pomocí mých budoucích kolegů podařilo pronajmout si dům, skoro zámek, a všechny a vše přestěhovat.
První, co nás v novém místě překvapilo, byla zima. Když jsem koncem února vystoupil z dodávky, zapadl jsem až po kolena do sněhu. Stěhování a kauce nás naprosto finančně vyčerpaly. Neměli jsme na topný olej, takže jsem první měsíce ve Španělsku trávil spíš jako dřevorubec než jako vědec. K tomu se přidala neuvěřitelná španělská byrokracie spojená s každým úkonem, který potřebujete zařídit, naprosto odlišná kultura a životní styl, špatná domluva, jelikož Španělé moc neumí anglicky… Třešničkou na dortu byla blokace účtu, kvůli které jsem několik měsíců nemohl dostávat výplatu. Poslední peníze jsme investovali do neúspěšné snahy o záchranu přejetého kocoura, a kdyby mi kolega nepůjčoval peníze, asi bychom tam umřeli hlady. Bylo to psychicky náročné období.
Kdy se to změnilo?
Věci se začaly obracet k lepšímu díky počasí. Začalo být teplo, slunečno a my si mohli začít užívat hezké místo, do kterého jsme se přistěhovali. Bydleli jsme na malé vesnici u šestitisícového kouzelného města Allariz, 20 minut jízdy autem od univerzitního kampusu v Ourense. Poznali jsme sousedy, kteří se ukázali jako neuvěřitelně hodní a milí lidé. Ačkoliv k cizincům jsou tam zejména v poslední době značně nedůvěřiví, nám se povedlo si je nějakým způsobem získat a navázat s nimi skoro až rodinné vztahy. Mně osobně hodně pomohl i fotbal. Napsal jsem si na papírek větu „Mohu s vámi trénovat?“ a vyrazil na stadion. Takhle jsem získal 20 nových kamarádů a později se v regionu díky fotbalu stal svým způsobem slavný, rozhodně slavnější než kvůli vědě...
„Důležitější než znalosti a vlastní výzkum jsou pro vědce ve Španělsku známosti. Jejich práce mnohdy spočívá hlavně v udržování kontaktů a ve snaze dostat se do všech možných vznikajících iniciativ a projektů.“
Čemu jste se na Universidade de Vigo věnoval?
Pracoval jsem na projektu, který se zabýval reprezentací stratosféry v klimatických modelech. Nešlo o nějaké rigorózní zadání, téma jsem mohl skloubit i se svým předchozím výzkumem, který se týkal vlivu vnitřních gravitačních vln. Myslím, že jsme projekt docela hezky splnili. Například jsme publikovali studii ukazující, že změny v cirkulaci stratosféry, které modely projektují do budoucna, jsou do značné míry taženy jevem, který byl doteď zanedbáván a o jehož realističnosti v modelech toho moc nevíme. Jde o tzv. stratosférické smršťování. Výzkum by do budoucna mohl zmenšit nejistotu v projekcích klimatických modelů a vést také ke zkvalitnění střednědobých a dlouhodobých předpovědí počasí.
Liší se od sebe hodně španělské a české vědecké prostředí?
Z toho, co jsem poznal, musím říct, že značně. Z části to souvisí s odlišným životním stylem a denním harmonogramem. Být brzo ráno na pracovišti znamená pro Španěle přijít okolo deseti hodin dopoledne. O půl druhé pak nastává mohutný úprk, kdy všichni odcházejí na oběd a za svými rodinami na siestu, aby se tak kolem půl páté odpoledne vrátili do práce, kde jsou pak třeba do devíti večer. Práci hojně prokládají přestávkami na kávu a nezřídka si při nich zahrají i partičku karet. Na pracovišti je také mnohem více živo, okolo neustále někdo pobíhá, konverzuje, prozpěvuje si nebo se třeba hádá.
Jakou měla univerzita vědeckou úroveň?
V tomto směru mě fakulta věd (Facultad de Ciencias, Universidade de Vigo) malinko zklamala, což mě jen utvrdilo v tom, jak je MFF UK mimořádná. Důležitější než znalosti jsou tam pro vědce často známosti. Schůzky se špičkami v oboru byly pro kolegy mnohdy přednější než vlastní výzkum. Jejich práce často spočívala v udržování kontaktů a ve snaze dostat se do všech možných vznikajících iniciativ a projektů.
Na druhou stranu bylo zajímavé sledovat mnohem větší finanční možnosti, které španělské univerzity mají, a jakou důležitost dávají PR. Univerzita například měla vlastní filmařský tým. Pokud děláte něco jen trochu zajímavého, přijedou za vámi s kamerami, natočí dokument a vaši práci pak různě propagují. Velkou popularitu si tam stále udržují tištěné noviny. Universidade de Vigo má v nejčtenějším periodiku pravidelně každý týden vyhrazenou svoji dvoustranu.
Nedávno jste se po dvou letech vrátil s rodinou zpět do Česka. O prodloužení pobytu jste neuvažoval?
Chtěli jsme ve Španělsku ještě rok zůstat, ale kvůli dětem jsme se rozhodli pro návrat. Od regionální galicijské vlády jsem navíc získal grant na dvouletý výzkum mimo Španělsko. Na univerzitě na mě hodně tlačili, abych ho přijal, protože jim z toho plynou nemalé výhody. Výsledná situace mi přijde docela úsměvná. Jakožto Čech jsem držitelem grantu, který má mladé galicijské vědce motivovat k tomu, aby vyjeli na zkušenou do světa. Jsem teď vyslaným pracovníkem Universidade de Vigo na University of Natural Resources and Life Sciences ve Vídni a přitom žiji i s rodinou na Vysočině. Těžko se to vysvětluje například na pojišťovně.
Co vám tato zkušenost dala?
Vědecky téměř nic. Upřímně si myslím, že kdybych celé ty dva roky strávil na MFF, o nic bych nepřišel. Spíše naopak. Z osobního hlediska to ale byla neuvěřitelná životní zkušenost, celá rodina si přivezla spoustu nezapomenutelných zážitků. Nejvíce si cením všech přátelství, která jsme tam navázali, a toho, že jsme mohli poznat region Ourense.
Nevěřil bych, že v Evropě, natož západní, existují ještě místa, kde se naprosto zastavil čas. Za necelou hodinu cesty od univerzity dorazíte na místa, kde se můžete koupat nazí v laguně pod vodopádem, nepotkáte celý den ani živáčka a při návratu ještě přemýšlíte, jestli není nebezpečné procházet kolem stáda divokých koní s hříbaty. Doufám, že se nám podaří si co nejdéle uchovat španělský pozitivní přístup k životu, nedělat si z ničeho zbytečně hlavu a užívat si kontakt s lidmi.
„O Matfyzu jsem dopředu věděl snad jen to, že ho ostatní mají v úctě pro jeho obtížnost. To se nakonec stalo i mojí hlavní motivací, proč na školu jít. Chtěl jsem si otestovat své schopnosti.“
Jak dlouho už se věnujete fotbalu?
S fotbalem se v ČR začíná kolem pěti, šesti let a ani u mě tomu nebylo jinak. Od mala až do odchodu do Španělska jsem hrál za Tachov, přičemž poslední dva roky jsem si zahrál i nejvyšší amatérskou soutěž u nás - třetí ligu. Ve Španělsku jsem hrál za CD Allariz něco jako krajský přebor.
Musím přiznat, že jsem nikdy nepatřil mezi největší talenty a techniky mezi hráči. Moje hra se zakládala na tvrdosti a defenzivní práci pro tým. To se ukázalo být paradoxně mojí velkou výhodou ve Španělsku, protože tam každý umí s balónem kouzlit, ale hráče jako já tam moc nemají. Možná i proto si mě tam tak oblíbili. Už před článkem v novinách jsem byl v regionu docela známou osobou. Poznávali mě v obchodech, rozhodčí dokonce probírali moji hru na seminářích. Jelikož neuměli vyslovit Šácha, tak mi říkali „Sača“, což v překladu znamená něco jako motyka. Hodilo se to k mému stylu a kluci mi na to složili i pěknou písničku…
Od fotbalu k meteorologii je to dost velký skok. Co vás přivedlo k oboru?
V mládí jsem k meteorologii nikdy netíhnul. Vždycky mi šly všechny předměty, ale nejvíce mě bavila fyzika. O Matfyzu jsem dopředu věděl snad jen to, že ho ostatní mají v úctě pro jeho obtížnost. To se nakonec stalo i mojí hlavní motivací k tomu, proč jít na Matfyz. Chtěl jsem si otestovat své schopnosti. O navazujícím studiu jsem začal přemýšlet až v průběhu bakalářského studia. Jelikož jsem měl rád přírodu a samotu, tak jsem si řekl, že udělám meteorologii a zašiji se na meteorologické stanici na Přimdě uprostřed CHKO Český les jako pozorovatel. K tomu není třeba ani vysoká škola, takže jsem si říkal, že s Matfyzem mě prostě musejí vzít. Naštěstí jsem ale nakonec díky vedoucímu katedry přičichl k výzkumu vyšších vrstev atmosféry a zjistil jsem, že mám docela talent, co se týče problémů proudění.
Musím říct, že meteorologie je velmi vděčný obor, protože v něm jde pořád dělat „objevy“ jen za pomoci metod klasické fyziky. A navíc, jakožto matfyzák, se můžete docela dobře vyřádit i na věcech, ve kterých ve vědecké obci panuje konsenzus, ale při kritickém přezkoumání zjistíte, že stojí takříkajíc na vodě.
Jak šel skloubit sport na poloprofesionální úrovni se studiem na Matfyzu?
Během studií na MFF mě fotbal docela pěkně živil, ale je pravda, že to bylo právě na úkor studia. Nejméně tři odpoledne v týdnu zabral trénink a o víkendech jsem měl zápasy. Ty vyžadují i psychickou přípravu, nemůžete si před nimi zatěžovat hlavu učením. K tomu je třeba ještě připočíst časté několikahodinové cestování z Prahy do Tachova. Na jiné škole by to nebylo nic neobvyklého, ale na Matfyzu se to pak těžko dohánělo. Zejména ke konci bakalářského studia už jsem cítil, že se všechny ty absence začínají projevovat. Z ekonomického hlediska ale převážila věda nad fotbalem až rok před doděláním doktorátu.
„Věda je jedno z posledních svobodných povolání. Mám možnost dělat vysoce kvalifikovanou práci, která mě baví, a nemusím být přitom každý den ve městě.“
Neměl jste někdy chuť nechat studia a věnovat se jen fotbalu?
Ani na okamžik. Jednak jsem nebyl žádný velký talent, oproti špičkovým hráčům mi chyběla hlavně rychlost, a také jsem měl velkou smůlu na zranění. V kritické části kariéry mezi 17. a 22. rokem jsem si při fotbale v krátkých intervalech po sobě třikrát zlomil tu samou klíční kost. Při čtvrtém podobném pádu klíček vydržel, ale vykloubil jsem si rameno. Několikrát jsem hrál proti Viktorii Plzeň nebo jiným prvoligovým týmům a ověřil si, že ten rozdíl není velký. Někteří z mých spoluhráčů nebyli o nic horší než proti nám hrající reprezentanti. Ale stát se profesionálním fotbalistou je také z velké části o štěstí. O štěstí nezranit se, potkat správné lidi atd. A konkurence je velká.
Fotbalové zkušenosti se ale mohou hodit i mimo hřiště…
Fotbal je vynikající doplněk k práci vědce, jelikož vám pomůže v krátké době naprosto pročistit myšlení. Člověk se také naučí zvládat stres. Přednést prezentaci před zaplněným sálem je maličkost oproti tomu, když máte kopat penaltu před tisíci lidmi na stadionu. Fotbal mě také naučil vycházet se všemi možnými charaktery lidí, což se hodí jak v osobním životě, tak v pracovním kolektivu. Co si budeme povídat, fotbalová kabina je naprosto jiné prostředí než Matfyz. Odlišnost se ve fotbale příliš netoleruje a jak mi s oblibou říkával jeden můj trenér - myslet znamená hovno vědět.
Dnes nelitujete, že jste se rozhodl pro vědu?
To rozhodně ne, věda je podle mě dnes jedno z posledních svobodných povolání. Alespoň tak se mi to zatím zdá, ale třeba by mě někteří kolegové rychle vyvedli z omylu. Mám možnost dělat vysoce kvalifikovanou práci, která mě moc baví, a nemusím být přitom každodenně ve velkoměstě. Rozhodně to ale nejsou peníze, co mě u vědy drží. Když jsme odešli do Španělska, sousedé v Tachově to vůbec nechápali. Ve Španělsku jsem měl plat necelých 1800 eur. Z domova jsem pořád slýchal rady, že jsem měl jít dělat mistra do fabriky a vydělal bych si víc. Byla to pravda. Takže ani pro uznání okolí vědu nedělám. Poslední rok doktorského studia jsem pracoval hlavně z domova, manželka kojila, a tak jsem pravidelně přebíral poštu. Když jsem pak jednou seděl v pracovně a pošťačce otevřela manželka, tak slyším, jak se pošťačka neubránila emocím a celá šťastná se manželky zeptala: „Tak manžel si konečně našel práci?“
RNDr. Petr Šácha, Ph.D.
Na MFF UK vystudoval fyziku se zaměřením na meteorologii a klimatologii. Po získání doktorského titulu odešel do Španělska, kde dva roky pracoval na Universidade de Vigo. V současnosti je držitelem grantu galicijské regionální vlády a působí na vídeňské BOKU (Universität für Bodenkultur Wien). Zabývá se studiem procesů ve střední atmosféře, vlivem vnitřních gravitační vln a atmosférickou dynamikou obecně. Od roku 2018 je členem mezinárodního výzkumného týmu při International Space Science Institute, kde se společně s kolegy věnuje studiu orografických vnitřních gravitačních vln. Déle než deset let hrál fotbal za rodný Tachov, ve Španělsku byl členem sportovního klubu CD Allariz. Nyní je záložníkem klubu FSC Stará Říše hrajícího Moravskoslezskou divizi, skupinu D. S rodinou žije v obci Krasonice nedaleko Telče.
Mohlo by vás také zajímat:
Fyzika
za horizontem experimentů
Na
lovu neutronů v Los Alamos
Geofyzik
Jakub Velímský: Magnetické pole je naší vstupenkou do nitra Země