Dlouho jsem zvažovala, jestli na Erasmus jet, nebo ne. Spoustu mých kamarádů na studijní pobyt vyjelo a byli naprosto spokojení. Mně se ale nechtělo vzdát se svého pohodlí.
Nechtěla jsem na půl roku opustit rodinu i přátele a vydat se sama do cizí země. Zdálo se mi, že to není nic pro mě. Nakonec jsem zvolila kompromis – pojedeme dva. S přítelem jsme se rozhodli strávit jeden semestr na University of Jyväskylä ve stejnojmenném finském městě. Nelitujeme ani jeden.
Proč zrovna Finsko? Země tisíců jezer a ostrovů, jak se Finsku přezdívá, má zhruba 5,6 milionu obyvatel a rozlohu asi 338 000 km2. Nemusíte mít vystudovaný Matfyz, abyste si spočítali, že hustota zalidnění je tu asi 16 obyvatel na km2, což je asi osmkrát méně než v Česku. Vzhledem k tomu, že nejsem typ člověka, který preferuje místa s vysokou koncentrací osob (například pražské metro v ranní špičce), zdálo se mi Finsko jako skvělá volba. Navíc je zde spousta přírody, ve které velice ráda trávím svůj volný čas, a taky hodně jezer, jak už napovídá přezdívka (pro zajímavost, je to 187 888 jezer a 179 584 ostrovů). Ve prospěch University of Jyväskylä hovoří i celkově vyhlášený finský vzdělávací systém.
Procházka po zamrzlém jezeře (foto: archiv autorky)
Den odjezdu nadešel 13. ledna. Ta snazší část cesty, totiž let z Prahy do Helsinek, zabrala jen dvě a čtvrt hodiny, a navíc jsme vylétali v poledne, takže jsme si mohli příjemně přispat. Z Helsinek do cíle to trvalo ještě další tři a půl hodiny vlakem s jedním přestupem. Na nádraží v Jyväskyle už na nás čekal tutor. Toho tu přidělí každému erasmákovi, který přijede, aby dotyčnému pomohl se v novém místě zorientovat. Tutor nás doprovodil na koleje, kde bydlíme. Jelikož už bylo pozdě, šli jsme naprosto vyčerpaní spát.
Sněhové království s vyhřívanými silnicemi
Následující dny se nesly ve znamení vyřizování administrativy. Museli jsme oběhnout několik kanceláří, podepsat různé smlouvy a hlavně si zařídit login do místního SISu, abychom si mohli zapsat předměty, které chceme navštěvovat.
Ubytování na zdejších kolejích je skvělé. Bydlíme v bytě pro dva, každý máme vlastní velký pokoj a společně sdílíme kuchyňku a koupelnu. Samotná kolej se skládá z několika budov rozmístěných na celkem velkém prostoru, takže spíš připomíná malou vesničku. Nejlepší na tom je, že přímo v naší budově je sauna i klavírní místnost, což já jakožto hudebník a sportovec velice ocením.
Vzkaz od předchozí studentky, který jsem
našla ve skříni při nastěhování – moc milé překvapení! (foto: archiv
autorky)
Škola mi začala až týden po příjezdu, takže jsem měla dost času pořádně si prohlédnout město. Ale po tom všem zařizování a běhání mezi kolejemi a školou už jsem se vcelku zorientovala. První dojmy ze zdejšího okolí jsou velice pozitivní. Všude je spousta sněhu! A pořád sněží! Až si tu připadám trochu jako v kouzelné zimní vesničce. Akorát že ta vesnička má 100 000 obyvatel. Lidé tu většinou žijí buď v nízkých bytovkách (v centru), nebo v rodinných domcích (všude jinde), navíc se úplně běžně stane, že jdete městem a najednou natrefíte na lesík s domečky. Vypadá to krásně, ale na orientaci nic moc. A k tomu jsou všude vysoké závěje sněhu.
Než jsem přijela, všichni mi slibovali věčnou tmu a zimu. Opak byl však pravdou. Přivítalo nás příjemných 5 °C, což sice není úplně na kraťasy, ale na druhou stranu člověku pořád stačí jen několik vrstev oblečení k tomu, aby se cítil komfortně. Oproti Česku jsem zatím jen vyměnila letní boty za zimní, abych neuklouzla. Ani s tou pověstnou tmou to není tak hrozné. Světlo je asi šest hodin denně, zhruba od deseti ráno do čtyř odpoledne, ale pravda – po sluníčku ani stopy.
Místní kuriozitou jsou vyhřívané silnice. Není jich tu sice mnoho, ale třeba v centru města je vyhřívaná celá jedna ulice. Na jejím povrchu není sníh, přestože všude jinde (na kolech, květináčích, …) je ho až až. Překvapením pro mě byly i široké chodníky. Ty se svou šířkou skoro rovnají silnici, což občas způsobuje, že si je navzájem pletu. Dává to ale docela smysl, protože tady skoro všichni jezdí na kole. A to i na sněhu! Na obyčejných pneumatikách! Všichni cyklisté jezdí po chodnících, takže musejí mít místo. A tak jsem si i já pořídila kolo… Zní to trochu nebezpečně, ale pořád je to nejvýhodnější způsob dopravy. A to i přesto, že tady (na rozdíl od Česka) silničáři jezdí a uklízí silnice i chodníky snad každý den.
Vyhřívaná ulice v Jyväskyle (foto: archiv autorky)