Začalo to studentskou demonstrací a skončilo pádem komunistického režimu. Od sametové revoluce letos uplyne právě třicet let. Jak prožívali listopadové období roku 1989 studenti a pedagogové Matfyzu? Zeptali jsme se několika z nich a jejich vzpomínky vám postupně nabídneme v nové sérii rozhovorů.
Pavel Cejnar: „To se stane jen jednou za život“
Vzpomenete si, jaká byla na podzim roku 1989 ve škole
atmosféra?
Na fakultě panovala docela pozitivní nálada, a to nejen na konci roku 1989, ale už několik let předtím. Abych vám to vysvětlil – v 80. letech působilo na Matfyzu i docela dost humanitně orientovaných jedinců, lidí se zájmem o společenské dění, takových bohémských typů, řekl bych. Kádrové prověrky u nás nebyly tak přísné, proto se k nám často uchylovali lidé, kteří by za normálních okolností šli studovat třeba filosofickou fakultu. Na Matfyzu se tenkrát pořádaly také filosoficky zaměřené semináře, které by jinde zakázali. Přednášeli na nich v podstatě disidenti o tématech, která byla v té době tabu.
V 80. letech jsme se stále museli učit marxismus-leninismus, ale výuku už nebral nikdo vážně, na přednáškách a seminářích panovala totálně výsměšná atmosféra. Až mi někdy bylo těch vyučujících líto. Vzpomínám si například na jeden výklad, během kterého učitel zmínil jména Marx a Engels. Pak padla otázka, tu jsem neslyšel, ale odpověď zněla: Marx a Engels, ne, to nebyli bratři. To ukazuje, jaké na Matfyzu vládlo všeobecné naladění. I když, samozřejmě, katedry měli pořád pod palcem straničtí kádři.
Čím si vysvětlujete, že Matfyz nebyl pod tak přísnou kontrolou jako jiné fakulty? Bylo to díky zaměření studia?
Ano, režim zřejmě nepovažoval matematiku a fyziku za tak nebezpečné obory jako ty humanitní. U nás tenkrát studovalo hodně volnomyšlenkářů. Dnes už je tahle specifická atmosféra školy pryč.
Účastnil jste se vy sám listopadových událostí?
Na Albertově ani na Národní třídě jsem nebyl, ten den jsem měl mimo Prahu první soukromou lekci angličtiny. Jen o pár týdnů předtím jsem se vrátil z vojny, kde jsem si předsevzal, že se svými tehdy dost chatrnými znalostmi angličtiny něco udělám. Později jsem se ale účastnil celého stávkového týdne a různých demonstrací, například na Václaváku.
Vzpomínám si taky na eskalaci situace po tom, co se rozkřikla zpráva o smrti studenta Šmída. Měli jsme tenkrát obavu, že začnou mizet studenti, o estébácích jsme si nedělali žádné iluze. Se spolužákem Petrem Alexou jsme proto chtěli zorganizovat nějaké sčítání nebo evidenci studentů. Bylo to asi naivní. Nakonec se nám tu myšlenku nepodařilo realizovat.
Jak na fakultě probíhala stávka?
Stávkovalo se v každé budově zvlášť. Já jsem byl téměř po celou dobu v Troji, kde stávka probíhala minimálně po celý první týden. Posluchárna byla vždy nabitá, střídali se v ní různí řečníci, o kterých se vědělo, že byli vždy proti režimu. Pamatuji si třeba Libora Pátého, který pak působil na ministerstvu školství, nebo profesora Jiřího Bičáka. Jen některým pedagogům, často nějak spojeným s komunistickou stranou, stávka vadila. Chodili přesvědčovat studenty, že se vlastně nemají tak špatně a že by měli akci ukončit. Tak vystoupil například profesor Štěrba a další.
Cítil jste z přicházejících změn nějaké obavy?
V té době jsem byl optimistou, asi na rozdíl ode dneška. Připadalo mi to úžasné. Byl jsem nadšený, že je v našem národě tolik chytrých a schopných lidí. Věřil jsem, že vývoj země půjde raketově dopředu, že nezůstaneme komunistickým skanzenem Evropy. Zpočátku jsem se trochu obával, jestli se režim nepokusí vývoj nějak zvrátit silou. Z vojny, kde jsem byl během Palachova týdne, i z dalších událostí jsem věděl, že řada zmanipulovaných vojáků z povolání je k tvrdému zásahu odhodlána. Ale později už bylo jasné, že to nepůjde, že věci se prostě nevratně mění. Zpětně si říkám, že šlo možná o jedno z nejkrásnějších období, které jsem zažil. Člověk šel v průvodu po Národní třídě a viděl, jak babičky podávají ze stojících tramvají ruce demonstrantům… Ta euforie slovy nejde vůbec popsat. Skoro mám slzy v očích, nic takového se už nikdy neopakovalo. To se člověku stane jen jednou za život, a někdy ani to ne.
prof. RNDr. Pavel Cejnar, DSc. (* 1964)
Narodil se v Brandýse nad Labem. Po maturitě na místním gymnáziu nastoupil na MFF UK. Magisterské studium jaderné fyziky dokončil v roce 1988. Většinu roku 1989 strávil na základní vojenské službě, na fakultu se vrátil na podzim jako stážista, aby později absolvoval postgraduální studium. Od roku 1995 působil jako odborný asistent na dnešním Ústavu částicové a jaderné fyziky MFF UK. V roce 2004 se habilitoval, o osm let později byl jmenován profesorem. Zabývá se především kvantovou teorií – kvantovým chaosem, kvantovými fázovými přechody, kvantovou provázaností. Přehled jeho prací je dostupný online zde.