Fyzička Mgr. Helena Reichlová z MFF UK se stala jednou ze studentek prestižního Fulbrightova stipendia. V rámci ročního pobytu na Ohio State University využívala měřící metody, které v Čechách zatím nejsou dostupné.
Co bylo impulzem, který Vás přiměl usilovat o Fulbrightovo stipendium?
Jeden konkrétní impulz si asi nevybavím, ale obecně považuji zkušenost z jiné laboratoře za velmi užitečnou. Pro studium v USA mi Fulbrightovo stipendium přijde nejvhodnější, díky své tradici je totiž v Americe uznávané a dobře zavedené. To pomáhá jednak při formalitách, jako je papírování okolo víz a podobně, ale hlavně také nabízí síť ostatních fulbrightistů, kterým se americká strana snaží zprostředkovat mezikulturní obohacení a inspiraci.
V Česku máme navíc štěstí na velmi ochotnou a kompetentní Fulbrightovu komisi, která už podpořila mnoho dalších studentů a vědců z MFF UK. Myslím, že právě na jednom ze seminářů jejich poradenského centra jsem o přihlášce začala uvažovat.
Před pobytem v Americe jste se v Čechách věnovala fyzice pevných látech, jmenovitě spintronice. Na čem konkrétně jste pracovala v Ohiu?
Hlavním cílem projektu, na kterém jsem v Americe pracovala, bylo budování experimentálního měřícího nástroje pro nízkoteplotní transportní měření v přítomnosti lokální perturbace (v mém případě byla tato perturbace způsobena malým magnetickým hrotem těsně nad povrchem vzorku). Vyžadovalo to naučit se nové věci – od práce se softwarem pro design různých prvků systému až po přípravu vlastních magnetických hrotů a jejich charakterizaci. Chtěla jsem využít toho, že jsem byla na Ohio State University (OSU) přijata jako student. Měla jsem tak možnost učit se a zkoušet i jiné postupy a metody, se kterými v ČR nepracuji.
Čeho si na zkušenosti z Ohio State University ceníte nejvíc?
Myslím, že tato zkušenost má více rovin. Jednak je to ta vyloženě experimentální – naučila jsem se pracovat s běžnými i vyspělejšími zobrazovacími technikami. Dále jsem si odnesla takové ty „laboratorní dovednosti“, jako je práce s různým softwarem, budování měřícího nástroje, různé metody ztenčovaní substrátu a podobně. Pobyt mě obohatil o zkušenost z velké americké univerzity, kde i nejmenší objednávka (např. laboratorního materiálu) jde formální cestou přes několik administrativních úrovní a kde také neexistuje bezprostřední setkání u kafe. Všechny coffee meetings jsou totiž na minutu přesně naplánovány, a to včetně typu sušenek, které se budou servírovat.
Jak se Vám pracovalo v novém týmu s americkými kolegy?
Je zajímavé, že onen „americký kolega“ téměř v 50 % případů není americký. Což je mi možná nejvíc sympatické – na amerických univerzitách je daleko větší pohyb lidí, a to mezi studenty i mezi přednášejícími a vědci. Měla jsem dojem, že se málokdy stane, aby někdo absolvoval typickou cestu undergraduate – graduate – postdoc – junior researcher – senior researcher na jedné univerzitě. Myslím, že bychom se mohli inspirovat právě touto různorodostí, protože taková obměna lidí přináší inspiraci a inovaci.
Daří se ony metody a postupy, které jste si v Americe vyzkoušela, aplikovat už i u nás?
Cílem projektu nebylo postavit si po návratu do Čech identický experiment a dělat to samé u nás. Bylo to spíše o tom, že jsem si budováním experimentu na OSU a testováním na českých vzorcích vyzkoušela, jak to funguje, jak je to užitečné a jaká jsou naopak omezení. Jedním z cílů mého projektu bylo také samotné navázaní kontaktu s danou skupinou na OSU. V budoucnu bychom chtěli ve spolupráci pokračovat a využít jejich znalosti a tradice zobrazovacích technik například pro vzorky připravené u nás v ČR.
Vedle hlavního projektu jsem se na OSU učila i další postupy, které jsem při práci na některých dílčích detailech svého experimentu v ČR už několikrát zpětně docenila.
Co je – nebo by jednou mohlo být – aplikačním výstupem Vašeho výzkumu?
Ve skupině na OSU, kde jsem působila, se primárně zabývají zobrazovacími technikami na úrovni blížící se jednotlivým spinům. Jednu z metod, kterou skupina používá, výstižně popisuje článek časopisu Nature. Takové techniky mohou zobrazovat i spiny pod povrchem. Dobře postavený experiment může v ideálním případě zobrazit „mapu spinu“ v materiálu nebo součástce, kterou studujeme. Taková mapa pak pomůže s optimalizací spintronické součástky založené na pohybu, době života a koncentraci spinu. Spintronické experimenty jsou tedy důležité nejen z hlediska základního porozumění, ale i pro případné navržení designu vhodného k praktické aplikaci. Na konkrétní příklad aplikace naší zobrazovací metody je ale ještě brzy. Maximálně je možno obecně říci, že vhodný design spintronické součástky by v konečném důsledku měl pomoci s vývojem nových nebo vylepšených prvků současné výpočetní techniky, ale také s výběrem vhodného materiálu nebo struktury. Spintronické součástky se jinak už běžně používají v počítačích.
Jak je to podle Vás s výsledky vědecké práce a výzkumu – hovoří samy za sebe, nebo je důležité umět s vlastním výzkumem nebo objevem prorazit? Záleží ve vědě na prezentaci?
Myslím, že je to velmi důležité. A to je vlastně jedna z věcí, kterou bych se například já mohla od studentů amerických univerzit rozhodně učit. Je to dáno i daleko větším důrazem, který je už od undergraduate věnován schopnosti jasně předat informaci – ať už to jsou kurzy mluvené prezentace nebo psaní. Myslím, že to je důležité nejen pro prezentaci navenek, ale i pro komunikaci mezi kolegy. Právě během těch na minutu rozplánovaných coffee meetings na OSU bylo dobře vidět, jak je důležité být schopný stručně a jasně popsat, co mě trápí, abych mohla dostat nějakou užitečnou radu.
Přivezla jste si z pobytu v Columbu nějaký suvenýr?
Věcí jsem si přivezla spoustu, ale nevím, zda bych je označila za suvenýry. Ohio rozhodně není na první stránce turistického průvodce po Americe a v Columbu (hlavní město o velikosti Prahy) se nedá snadno koupit ani pohled. Takže jediné, co by se asi dalo označit za suvenýr, je tričko s logem fotbalového týmu Ohio State Buckeyes, který je v americkém College football jeden z nejlepších. Zápasy tohoto týmu jsou taky jednou z mála příležitostí, kdy do Columbu přijede nezanedbatelné množství návštěvníků.
Fulbrightovo stipendium dává českým občanům příležitost věnovat se studiu, výuce nebo výzkumu v USA, českým vzdělávacím a výzkumným institucím zase přináší možnost získat amerického pedagoga nebo vědce. Stipendium je udělováno pro humanitní, přírodovědné i technické obory a je otevřeno také přihláškám, které se zaměřují na multikulturní nebo mezioborové aspekty určité problematiky. Stipendisté se hlásí do otevřeného výběrového řízení, ve kterém se hodnotí především kvalita uchazečů a jejich projektů.
V roce 2011 se jednou ze studentek Fulbrightova stipendia stala Mgr. Helena Reichlová, doktorandka v oboru fyzika nanostruktur, který studuje pod Fyzikálním ústavem a MFF UK. V rámci stipendia strávila rok jako „visiting research student“ na Ohio State University v Columbu prací na projektu Developing an injected spin imaging tool based on a scanned magnetic force probe. Během stipendijního pobytu se věnovala především spintronice, tedy zkoumání spinu elektronů pro uchovávání, přenos a zpracování informací. Americká pracovní skupina, jejíž členkou se na rok stala, využívá při provádění experimentů ve spintronice jiné měřící metody, než jaké jsou užívány v České republice. Cílem ročního pobytu bylo pomoci tyto nové metody zprovoznit a vyzkoušet jejich možnou použitelnost pro české vzorky nanostruktur.
Díl dokumentu České televize Jeden rok s Fulbrightem – Helena Reichlová si můžete pustit zde.
Svoje mezinárodní zkušenosti Helena shrnuje na blogu s trefným názvem Physics
works best if international.
Mohlo by vás zajímat
Pro ženy ve vědě
Dr. Augustovičová odhaluje chemické
procesy raného vesmíru