Před měsícem jsme přinesli rozhovor s doktorkou Kateřinou Kůsovou, laureátkou soutěže L'Oréal Pro ženy ve vědě. Dr. Kůsová v něm přiblížila nejen soutěž samotnou, ale představila také svoji práci, díky které na cenu dosáhla. Dnes jsme se více zaměřili na její cestu ke křemíkovým nanokrystalům a také na téma žen ve vědě.
Jaká cesta vede ke kariéře vědkyně, která se zabývá studiem křemíkových nanokrystalů?
Já osobně nejsem člověk, který by si něco naprosto konkrétně a dlouhodobě dopředu nalinkoval a potom podle toho plánu postupoval (ve stylu „První dovolená v Jugoslávii, následuje první dítě, pak již výše zmíněný automobil, ...“). Proto odpověď na tuto otázku zní, že postupně. Při výběru tématu, na kterém pracuji, hrálo roli velké množství faktorů: Jednak to téma musí být nějakým způsobem zajímavé a perspektivní, protože by mě nebavilo pouze opakovat rutinní postupy, a jednak je potřeba mít dobré pracovní prostředí, tedy spolupracovníky a pracovní podmínky.
Máte nějaké vědecké vzory?
I když v minulosti lze určitě nalézt velké množství známých vědců, které nemusím ani jmenovat a kteří prokázali velkou intuici i vytrvalost, a menší množství méně známých vědkyn (jako třeba Dorothy Hodgkin), v dnešní době je nutné dělat vědu v týmech skládajících se z lidí, kteří se svými schopnostmi doplňují, protože nikdo neumí všechno. Proto je pro mě těžké hledat vědecké vzory v tom smyslu, že bych v budoucnosti chtěla být „stejná“ jako někdo jiný. Určitě mám velký obdiv k mému šéfovi, dalo by se asi moderně říct mentorovi, prof. Ivanu Pelantovi, který mě toho hodně naučil a bez kterého by asi nic z mé dosavadní kariéry nebylo možné. Na druhou stranu si ale myslím, že je třeba učit se od každého to, v čem je ten konkrétní člověk dobrý.
Co bylo dosud nejzajímavějším okamžikem Vaší kariéry?
Těžko odpovědět na otázku, co bylo nejzajímavějším „okamžikem“, protože výzkum se, aspoň v mém případě, pohybuje spíš velmi pomalu. Proto mi přijdou výsledky, ke kterým se člověk postupně dopracovává, zajímavé spíše retrospektivně, kdy vidím, že se nám opravdu podařilo zaplnit některá bílá místa, kterým jsme dříve nerozuměli.
Česká věda se v současnosti potýká s různými problémy. Co je nyní z Vašeho pohledu největší překážkou výzkumu?
Necítím se zcela povolaná na to, abych se vyjadřovala k problémům české vědy všeobecně. Co já sama cítím trochu jako problém je financování, kdy jsou v Česku peníze na vědu rozdělovány v podstatě skoro monopolní grantovou agenturou. Slyšela jsem o případech, kdy jednání grantové agentury bylo dost neférové, a bohužel proti tomu není odvolání. Dalším problémem je narůstající byrokratická zátěž, která ale určitě není čistě české specifikum.
Mottem soutěže L'Oréal Pro ženy ve vědě, jejíž vítězkou jste se v roce 2014 stala, je Svět potřebuje vědu, věda potřebuje ženy, a nyní více než kdy jindy. Co potřebují ženy ve vědě?
Tady je odpověď relativně jednoduchá - potřebují prostor pro to, aby se mohly věnovat rodině (dětem), což je něco, co se od ženy i všeobecně předpokládá mnohem víc než od muže. Asi ne zcela každá žena by se kvůli vědecké kariéře úplně vzdala možnosti mít rodinu, i když jsem slyšela i názory typu, že žena, která dělá vědu, by rodinu mít neměla. Vědecká kariéra v podstatě začíná dokončením doktorátu, tj. v 26-28 letech, a na to, aby byli vědec nebo vědkyně bráni vážně, se většinou očekává, že do 35 let za sebou budou mít nějaké „výsledky“. Pokud má v tomto období žena strávit řekněme 4 roky na mateřské/rodičovské dovolené, je celkem jednoduchá matematika, jak velkou má v této situaci muž výhodu. Ale na druhou stranu v tomto ohledu ženy potřebují podporu i v mnoha jiných profesních oblastech, než je věda...
Setkala jste se vedle L'Oréal Pro ženy ve vědě ještě s nějakými dalšími iniciativami, které by podporovaly ženy – vědkyně?
Já osobně jsem se s takovými iniciativami nesetkala, ale vím, že aspoň v zahraničí existují další stipendia pro ženy ve vědě, i když projekt L'Oreál je pravděpodobně nejznámější. Na druhou stranu, pokud vím, např. v Německu se na některá vědecká pracovní místa mohou nabírat preferenčně ženy. Takovéto iniciativy mi přijdou v principu kontraproduktivní, protože tím v podstatě ženy jako vědkyně diskreditují.
A jsou ženy ve vědě opravdu potřeba, jsou pro ni přínosem?
Já si myslím, že mohou být přínosem právě proto, že tak nějak „v průměru“ myslí trochu jinak než muži, a proto můžou nabídnout vhled do problému nebo nový přístup k řešení problému.
Daří se Vám skloubit vědeckou práci s péčí o rodinu. Co je receptem na vyvážený kariérní a osobní život?
Já sama si nejsem jistá, jestli se mi rodinný a profesní život opravdu daří skloubit a univerzální recept samozřejmě neexistuje, protože je pro každého trochu jiný. Samozřejmě je důležitá tolerance a vstřícnost okolí, hlavně partnera a kolegů a kolegyň v práci. Já osobně se musím přiznat, že mi vyhovuje během rodičovské dovolené neztratit kontakt s nějakou intelektuální činností a mít tak možnost se věnovat i jinému typu aktivity, i když je to časově poměrně náročné. Taky to považuji za jakousi investici do budoucna, protože děti rostou a kdybych z vědecké práce jednou úplně vypadla, nevím, jestli bych se byla schopna vrátit. Ale samozřejmě co člověk, to názor a přístup.
RNDr. Kateřina Kůsová, Ph.D., vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu UK v oboru Optika a optoelektronika. Aktuálně působí v Oddělení tenkých vrstev a nanostruktur Fyzikálního ústavu AV ČR. Specializuje se na výzkum pevných látek a nanomateriálů, konkrétně na studium křemíkových nanokrystalů. Ačkoliv se jedná o základní výzkum, jeho výsledky by mohly mít široké aplikační využití. Projekt, kterým se dr. Kůsová aktuálně zabývá, se zaměřuje na možnost výroby speciální formy křemíku. Tato jeho forma by vyzařovala více světla, díky čemuž by ho poté bylo možno využít v optoelektronice. V budoucnosti by to mohlo vést až k nahrazení elektrického přenášení informací v počítačích přenosem optickým. Další využití křemíku se nabízí například v biologii, kde by mohl být použit jako tzv. fluorescenční značka, která slouží ke značení proteinů.
Mohlo by vás také zajímat: