Dnešní zastavení v seriálu o hrobech významných matematiků, fyziků a astronomů učiníme opět mimo naši republiku, a to v italské Florencii.
Florencie byla založena jako osada pro bývalé vojáky Julia Caesara a dostala tehdy název Florentia. Světoznámá je především díky své architektuře a umění z dob středověku a renesance. Byla jedním z nejbohatších měst vůbec, a proto získala přezdívku „Athény středověku“.
Co mají společného Galileo Galilei, Enrico Fermi a Guglielmo Marconi?
Krátkou zastávku učiníme na místě posledního odpočinku mnoha významných Florenťanů, v bazilice sv. Kříže (Basilica Santa Croce). Najdeme zde například památník „božského“ básníka Danta Alighieriho (který je ale ve skutečnosti pohřben v Ravenně), leží tu novelista a básník Giovanni Boccaccio, slavný Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarotti, diplomat a spisovatel Niccolò Machiavelli a také módní návrhář Guccio Gucci.
Galileo Galilei (* 15. 2. 1564, Pisa, Itálie; † 8. 1. 1642, Arcetri, Itálie)
Vědci milován, církví dlouho zatracován. Tak by se dal stručně charakterizovat fyzik, astronom a filozof Galileo Galilei (foto č. 1). Najdeme desítky verzí jeho životopisu, které někdy jsou a někdy nejsou úplně správné. Mnoho bylo napsáno o jeho dalekohledu, který byl vylepšením jiných holandských dalekohledů, o objevení měsíců Jupitera (tedy o jakémsi prokázání koperníkovského učení, neboť se jednalo de facto o model heliocentrické soustavy v malém), o problematice volného pádu, kyvadlovém pohybu nebo roztažnosti vzduchu k měření teploty. Jeho nejslavnější Dialog o dvou největších systémech světa, ptolemaiovském a koperníkovském dovedl Galilea až k inkvizici.
Galileo bývá nazýván otcem moderní fyziky, otcem moderní astronomie a mnoha dalšími „otci“. Kontakty udržoval například s českým lékařem, matematikem a fyzikem Janem Markem Marci z Kronlandu, který některé své práce Galileovi posílal.
Zastavme se krátce u prvně jmenovaného „otce“, tedy otce moderní fyziky. Proč právě u něj? Často je tak totiž nazýván také Isaac Newton. Fyzika, jakožto moderní exaktní věda, kterou známe dnes ze střední školy, se utvářela právě především v sedmnáctém století. Dogmatická tvrzení přejímaná od Aristotela konečně začala ustupovat a díky rozvoji techniky a matematiky se začala fyzika opírat o jediné nezpochybnitelné – o fyzikální experiment. Právě u zrodu tohoto moderního pohledu na matematicko-fyzikální popis nestál ani tak Newton, jako spíše Galileo Galilei. Svými pokusy zjistil, že lehká i těžká tělesa padají ve vakuu se stejným zrychlením. K vyvrácení aristotelovského tvrzení použil vtipný argument. Často se sice uvádí, že Galilei házel předměty s různou hmotností ze šikmé věže v Pise, nicméně dnes je tento příběh považován spíše za historku vymyšlenou jeho žáky (mezi námi, ona „nezávislost“ volného pádu na hmotnosti kvůli odporu vzduchu není moc vidět). Vlastní argument proti Aristotelovi je spíše myšlenkový: vezměme kouli a rozřízněme ji na dvě polokoule (budeme mít tedy DVĚ tělesa s poloviční hmotností původní koule). Polokoule k sobě přitiskneme a hodíme z budovy. Jak bude tato soustava padat k Zemi? Přece stejně jako jedna celistvá koule.
Galileo také zjistil, že stav klidu a rovnoměrného přímočarého pohybu je prostě nerozlišitelný. Sám navrhl jiný myšlenkový experiment: uzavřenou lodní kabinu bez oken, která se pohybuje rovnoměrným přímočarým pohybem po moři. Dokázal, že žádným (mechanickým) pokusem nelze rozlišit, zda se soustava pohybuje či zda je v klidu. Tím de facto zavedl pojem vztažné soustavy a také tzv. setrvačnost (inertia). První dva tzv. Newtonovy zákony lze tak vlastně nalézt už v myšlenkách Galileových. Sám Newton přiznal, že jeho Principy vznikly právě díky Keplerovi a Galileovi.
Jeho slavné dílo Dialog, které dokončil v roce 1629, má formu rozhovoru tří osob, které se během 4 dnů baví o 4 tématech. Bylo vydáno v italštině ve Florencii v roce 1632 (foto č. 2). Galileo využil metodu fiktivní diskuze k popularizaci svých myšlenek o heliocentrismu. 22. června 1633 byl církví vynesen rozsudek: zákaz šíření Dialogu, doživotní vězení a po tři léta odříkávání žalmů. Než koncem roku 1637 Galileo zcela oslepl, sepsal další významný rukopis, Rozpravy a matematické důkazy o dvou nových vědách, kde ve formě besedy stejní „hrdinové“ z Dialogu diskutují mimo jiné o odporu vzduchu, volném pádu, pohybu kyvadla a těžišti tělesa.
Ve velké řadě encyklopedií lze nalézt informaci, že „před inkvizičním soudem Galileo Galilei své učení sice odvolal, ale vzápětí zvolal známé: A přece se točí! (Eppur si muove!)“ Existuje však několik výkladů této skutečnosti. Asi nejméně pravděpodobnou variantou je právě vyřčení před inkvizičním soudem, které by znamenalo jistou smrt. Je možné, že se tato verze šířila z podnětu novináře Giuseppa Barretiho v polovině 18. století. Nejblíže pravdě je asi spekulace, že po rozsudku bydlel Galileo u sienského biskupa Ascania Piccolominiho, jehož bratr působil na španělském dvoře. Není tak vyloučeno, že se o inkriminované poznámce dozvěděli biskupovi příbuzní v Madridu, kde několik let po učencově smrti vznikl obraz s názvem Galilei píše svůj protest na zeď vězeňské cely. Galileo ale nikdy takto vězněn nebyl. Kde nejsou důkazy, zůstávají dohady, ale i tak je zvolání „A přece se točí!“ větou, kterou si pamatují celé generace.
Galileo Galilei zemřel 8. ledna 1642 v Arcetri. Jeho ostatky jsou uloženy v chrámu Santa Croce (viz foto č. 3) v honosném hrobě od sochaře G. B. Fogginiho z roku 1737. Určitou satisfakcí byl v roce 1968 podnět k revizi procesu s Galileem. Tento podnět dal papež Pavel VI. Roku 1979 se papež Jan Pavel II. za tento proces omluvil a v roce 1992 zvláštní papežská komise uzavřela svou dlouholetou činnost závěrem, že soud svaté inkvizice rozhodoval v dobré víře a s ohledem na stav poznání.
Ve stínu slavnějších
V bazilice je umístěna pamětní deska (foto č. 4) italského fyzika Enrica Fermi (* 29. 9. 1901, Řím, Itálie; † 28. 11. 1954, Chicago, USA), který se podílel na vývoji prvního jaderného reaktoru. Je jedním z „otců“ atomové bomby a držitelem Nobelovy ceny za fyziku z roku 1938. I když se na internetu (např. v nejmenované volné encyklopedii) dozvíme, že je pochován právě v bazilice sv. Kříže ve Florencii, není to pravda. Místo posledního odpočinku našel na hřbitově Oak Woods Cemetery v Chicagu. Zemřel po delší nemoci (rakovině žaludku) ve svém domě.
Nedaleko je umístěna pamětní deska italského fyzika, nositele Nobelovy ceny za fyziku z roku 1919, vynálezce, politika a podnikatele, markýze Guglielma Marconiho (* 28. 4. 1874, Bologna, Itálie; † 20. 7. 1937, Řím, Itálie). Marconi byl dlouho považován za autora mnoha vynálezů, a to např. bezdrátového telegrafu (i když si velmi podobný vynález o něco dříve patentoval Nikola Tesla). Zajímavostí je i to, že během 2. světové války byla v Americe řada jeho patentů zrušena, neboť byly „již obsaženy ve starších patentech“.
Sporná byla i Marconiho politická kariéra. Působil jako senátor a inklinoval k rodícímu se fašismu. Bezpochyby lze ale říci, že byl velmi schopným podnikatelem. Již ve svých 24 letech měl firmu, později jich vlastnil dokonce několik. Tyto firmy zajišťovaly například telegrafická lodní spojení včetně pronájmu stanic a jejich obsluhy. V prosinci 1901 se Marconimu podařilo odvysílat přes Atlantik písmeno "S". Pro papeže Pia XI. postavil v roce 1931 Radio Vatikán, jehož budovu (foto č. 5) v Římě nelze přehlédnout. Zajímavostí je, že autorem světoznámé znělky tohoto rádia je autor oficiálního aranžmá české státní hymny, někdejší děkan HAMU, hudební skladatel a pedagog prof. Jan Kunc.
Marconiho život byl rozporuplný, a to zejména v oblasti původních myšlenek. Jak je ale řečeno ve filmu Jára Cimrman ležící, spící: „Marconi: Strhal jste mi telegrafní dráty! Cimrman: Zkuste to bez drátů, milý Marconi.“
Nicméně dle stejného filmu: „Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory a můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co proti tomu můžeme dělat.“ Pokud si uděláte cestu do Itálie, můžete se zastavit kousek od významného univerzitního města Bologna, do nějž se podíváme v některém z našich dalších putování, v Marconiho muzeu ve Ville Griffone.
Bazilika San Lorenzo a horror vacui
V jednom z největších florentských kostelů, v bazilice San Lorenzo, je místo posledního odpočinku všech vůdčích členů jednoho z nejvýznamnějších rodů v Itálii – rodu Medici. Kostel, který byl prý vysvěcen již ve 4. st. n. l. (jde tedy o románskou budovu), začal být v první polovině 15. století výrazně přestavován. V prostorech baziliky nalezneme zákristii od Michelangela a je zde pohřben i sochař rané renesance Donatello. Často se uvádí, že je pohřben v bazilice San Croce, což je ale mylná informace.
V San Lorenzu leží také Evangelista Torricelli (* 15. 10. 1608, Faenze, Itálie; † 25. 10. 1647, Florencie, Itálie). Italský matematik a fyzik se narodil ve městě Faenze, v domově tzv. fajánské keramiky (fayence). Torricelli v dětství osiřel, ale jeho strýc rozpoznal u malého Evangelisty velký talent a postaral se, aby získal nejlepší vzdělání. Toho se mu dostalo např. u Galileova žáka a přítele, matematika Benedetta Castelliho. Díky experimentální zručnosti a invenci přispěl Torriceli k obrovskému rozvoji fyziky; dnes se ale bohužel většině vybaví jen rtuťový barometr. Jeho originální práce Opera geometrica vydaná ve Florencii v roce 1644 se věnuje vlastnostem kuželoseček a pohybům těles v gravitačním poli a na nakloněné rovině.
Torricelli výrazně přispěl k pochopení a definování zákonů z hydromechaniky a hydrodynamiky. Jako první vysvětlil podivné chování pump v zahradách toskánského vévody, kdy voda pístem vystupovala „jen do výšky 10 metrů“, a přispěl tak k objevu atmosférického tlaku – tedy k vyvrácení Aristotelova tvrzení, že příroda má strach z vakua (tzv. horror vacui), což potvrdil právě známým pokusem s tzv. Torricelliho skleněnou trubicí naplněnou rtutí a do rtuti poté ponořenou. Pokus prý poprvé provedl nikoli Torricelli, ale Galileův žák Vincenzo Viviani.
Castelli dokonce domluvil Torricellimu spolupráci s Galileem, kterou však přerušila Galileova smrt. Osud Torricellimu nepřál, zanedlouho zemřel také ve věku pouhých 39 let na tyfus. Kdyby nepřišla věda o Galileova nástupce Evangelistu Torricelliho, mohla být mnohem dál.
Krásnou procházkou po florentské náplavce dojdeme za nejznámějším a velmi osobitým Starým mostem (Ponte Vecchio) k novému mostu pojmenovanému Ponte Amerigo Vespucci, kde se nachází umělecká deska znázorňující zámořské objevování (foto č. 6). Jen malý kousek od něj stojí kostel Všech svatých (Ognissanti). Zde našel místo odpočinku například známý raně renesanční malíř Sandro Botticelli, který své jméno získal díky svému bratrovi Giovannimu. „Botte“ znamená soudek a „battiloro“ zlatotepec. Jeho bratr prý splňoval obé.
Jak text napovídá, v kostele se nachází i hrob mořeplavce, obchodníka, amatérského matematika a astronoma Ameriga Vespucciho (* 9. 3. 1454, Florencie, Itálie; † 22. 2. 1512, Sevilla, Španělsko), podle něhož byl snad i pojmenován Nový svět, tedy Amerika. Toto označení – oficiálně vytištěné – poprvé použil německý kartograf Martin Waldseemüller v roce 1507. Zda bylo kontinentu přisouzeno jméno na počest mořeplavce je otázka, která vyvolává vášně dodnes.
Tento problém ale nechme k řešení historikům. Amerigo Vespucci díky účasti na plavbě, která měla za úkol najít nejkratší cesty do Asie, rozhodně prokázal svůj intelekt, a to při sepsání svého díla Mundus Novus, které mu přineslo věhlas. Pravděpodobně jako jeden z prvních totiž pochopil, že „Amerika“ není ostrov, ale větší útvar (v dnešním chápání kontinent). Zajímavá je souvislost známých obrazů od Botticelliho s Vespucciho rodinou. Podle některých pramenů se na několika malbách pravděpodobně objevuje manželka Amerigova příbuzného, Simonetta Vespucci, která byla považována za vzor renesanční ženské krásy. Ať to je pravda či ne, vedly i tyto úvahy k všeobecnému znovuobjevení Botticelliho díla na konci 19. století.
Další díly putování
Zahraniční
putování po hrobech slavných matematiků, fyziků, astronomů III:
Pařížský hřbitov Père-Lachaise
Zahraniční
putování po hrobech slavných matematiků, fyziků, astronomů II:
Pařížský hřbitov Montparnasse
Zahraniční
putování po hrobech slavných matematiků, fyziků, astronomů I: Pařížský
hřbitov Montmartre
Zdroje
Find a grave [online]. Find a grave, Inc., 2014 [cit. 11. 8. 2014]. Dostupné z: http://www.findagrave.com/.
Průvodce Florencií [online]. Poznávej.cz, průvodce městy a státy, 2014 [cit. 11. 8. 2014]. Dostupné z: http://www.florencie.info/.
NOBELPRIZE.ORG. Guglielmo Marconi – Biographical [online]. Nobel Media AB 2014. Web. 11 Aug 2014 [cit. 11. 8. 2014]. Dostupné z: http://www.nobelprize.org/nobel_prizes/physics/laureates/1909/marconi-bio.html.
VLACH, M. Doprovodný text k pořadu České televize Rande s fyzikou [online]. Release Date: September 2, 2011 [cit. 11. 8. 2014]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10319921345-rande-s-fyzikou/211563230150003-newtonovy-zakony/5529-co-se-do-tretiho-dilu-neveslo/.
MESORRI, V. Pensare la storia: Una lettura cattolica dell´ avventura umana. Paoline, Michigan, 1992.
NEWTON, I. The Principia: Mathematical Principles of Natural Philosophy. University of California Press, 1999.
CORRADI, G. Guglielmo Marconi. Tracce di un genio nel Tigullio. Gammarὸ, Italy, 2009.
SMOLJAK, L. SVĚRÁK, Z. Jára Cimrman ležící, spící. Film, 1983.
HARNESS, B. The Art of Botticelli: The Face That Launched A Thousand Prints [online]. Fyzikou [online]. Release Date: August 10, 2009 [cit. 11. 8. 2014]. Dostupné z: http://www.finearttouch.com/The_Art_of_Botticelli_The_Face_That_Launched_A_Thousand_Prints.html.
ČAPEK, R., A KOLEKTIV. Geografická kartografie. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1992.