Další zastavení v cyklu o hrobech významných matematiků, fyziků a astronomů učiníme netradičně mimo naši republiku, a to ve Francii. A kde jinde, než v Paříži.
První část putování budeme věnovat druhému nejmenšímu ze čtyř slavných pařížských hřbitovů, jehož rozloha je pouhých 11 hektarů. Hřbitov se nachází nedaleko „Pařížské hory“ Sacre Coeur a známého Moulin Rouge v umělecké čtvrti Montmartre (foto č. 1, 2). Na tomto místě založeném na počátku 19. století můžeme uctít památku velké řady známých osobností nejen z oblasti literatury, hudby a malířství. Jsou zde pochováni velikáni jako Stendhal, Heinrich Heine, Alexander Dumas, Edgar Degas, Jacques Offenbach, Adolphe Sax (foto č. 3) či Hector Berlioz.
Na omšelé orientační mapě hřbitova si přečteme dlouhý jmenný seznam slavných pohřbených. Nenajdeme v něm však jednoho z nejvýznamnějších českých malířů druhé poloviny 19. století, Václava Brožíka. Přiženil se do rodiny rakouského obchodníka Charlese Sedelmayera podnikajícího v Paříži a v městě romantiky, daleko od milovaného domova, našel smrt.
Brožíkův hrob jsem chtěl vypátrat, ale štěstí mi nepřálo. Ochranka hřbitova mi slušně naznačila, že je čas odchodu, byť do zavírací doby zbývalo půl hodiny. Na místo činu jsem se vrátil příští den a získal řadu jiných „úlovků“. Zde jsou.
André Marie Ampère (* 20. 1. 1775, Poleymieux, Francie; † 10. 6. 1836, Marseille, Francie)
Francouzský matematik a fyzik, podle jehož příjmení byla nazvána základní jednotka elektrického proudu. Nikdy sice nenavštěvoval střední školu, ale výtečného vzdělání se mu dostalo díky domácí výuce jeho otce. Toho ztratil André za Francouzské revoluce.
Ve 34 letech začal přednášet na École Polytechnique v Paříži. V roce 1827 byl Ampère zvolen členem Královské společnosti. Z prvního manželství měl syna Jeana-Jacquese, pojmenovaného po dědečkovi, který později vyučoval na Sorbonně a působil jako profesor literatury na prestižní Collège de France. Závěr života prožil Ampère v existenčních a zdravotních potížích. Působil jako generální vysokoškolský inspektor. 30. května 1836 již velmi nemocný odjel na kontrolu Collège Royal (nyní Lycée Thiers) do Marseille, kde 10. června v časných ranních hodinách skonal. Daleko od své rodiny a ve městě, které mu bylo cizí.
André-Marie Ampère byl pohřben na místním hřbitově Saint-Charles. Jako epitaf si na svůj hrob i přes veškerá prožitá úskalí nechal napsat: „Tandem felix“, tedy „Přeci šťasten“. Hřbitov později zcela zanikl, neboť na jeho místě vyrostlo nynější hlavní marseilleské železniční a autobusové nádraží Gare Saint-Charles. Jeho ostatky byly přeneseny na hřbitov Montmartre k odpočinku vedle jeho syna (foto č. 4 a 5). Jeho přítel, učenec a politik François Arago napsal do dnes již neexistujícího časopisu Blackwood’s magazine nekrolog a o tři roky později také mnohastránkovou ódu na velikána, jehož lze považovat za matematika, fyzika, chemika, básníka a filozofa a který přinesl tolik cti francouzskému národu. Jeho jméno je ostatně spolu s dalšími jedenasedmdesáti jmény francouzské vědecké historie zvěčněno na Eiffelově věži.
Jean Bernard Léon Foucault (* 18. 9. 1819, Paříž, Francie; † 11. 2. 1868, Paříž, Francie)
Francouzský fyzik-samouk zprvu studoval medicínu a tři roky dělal asistenta jednomu z objevitelů leukémie, Alfrédu François Donné. Jeho blízkým přítelem byl Louis Jacques Daguerre, který vypracoval jednu z prvních metod fotografování a s nímž prováděl Foucalt některé fotografické experimenty.
Proslavil se prvním přesvědčivým důkazem o rotaci Země, který představil v roce 1851. Ve spolupráci s F. Aragem jej předvedl nikoli v pařížském Pantheonu, jak se často mylně uvádí, ale v budově pařížské hvězdárny Observatoire de Paris-Meudon. Teprve o několik týdnů později bylo tzv. Foucaultovo kyvadlo instalováno v Pantheonu, aby byl experiment přístupný lidem.
Tento objev ale již dříve učinili dva Italové, Vincenzo Viviani (1622 – 1703) ve Florencii a sochař Lorenzo Bartolini (1777 – 1850) v Rimini. I když se tedy v roce 1851 vědělo, že se Země otáčí, bylo Foucaultovo kyvadlo prvním jasně viditelným důkazem a způsobilo obrovskou senzaci nejen u odborníků, ale také u laické veřejnosti. Konstrukce Foucaultova kyvadla je velmi náročná. I malá nepřesnost může způsobit odchylky, které pak mohou převládnout nad vlivem zemské rotace. Nejkritičtější je potom samotné spuštění kyvadla. Odpor vzduchu kyvadlo brzdí, a proto je možné pohyb kyvadla pozorovat maximálně několik desítek minut.
Foucaultovo kyvadlo o váze 34 kg visící na 21 m dlouhém závěsu si můžete v Praze prohlédnout například v budově ČVUT na Karlově náměstí, kde je umístěno od roku 1994. Mimo Prahu lze známé kyvadlo nalézt nedaleko historického centra Kroměříže v zástavbě rodinných domů, kde je situován skvost evropské zahradní architektury doby baroka, Květná zahrada Libosad. Zde bylo kyvadlo instalováno už v roce 1906. Váží 30 kg a je zavěšeno nad stolem ve výšce 25 m.
V krátké době si kyvadlo snad budete moci prohlédnout i na MFF UK na Karlově v budově Fyzikálního ústavu, kde se nyní připravuje k instalaci. Kyvadlo o hmotnosti 18 kg bude zavěšeno na lanku o délce 21,5 m, doba kmitu bude zhruba 9 sekund. Kyvadlo pochází z historických sbírek fakulty. Po jeho původu se stále pátrá, pravděpodobně se jedná o exponát ze sbírek převzatých od Geofyzikálního ústavu Přírodovědecké fakulty UK po roce 1945 či o dědictví po zrušené Německé univerzitě v Praze.
Foucaultovi je připisován objev gyroskopu. Zjistil také, že indukované proudy vznikají nejen v cívkách, ale i v masivních vodičích, které se nacházejí v proměnném magnetickém poli. Proto tyto proudy dnes označujeme nejen jako vířivé, ale někdy též jako Foucaultovy. Všechny jeho objevy jsou vyobrazeny na jeho náhrobku (foto č. 6 a 7).
Stanislaw Marcin Ulam (* 13. 4. 1909, Lvov, dnešní Ukrajina; † 13. 5. 1984, Santa Fe, Nové Mexiko, USA).
Polský matematik a fyzik je jednou z dalších významných osobností, kterou je možno na hřbitově v Montmartre nalézt. Vynálezce moderní verze metody Monte Carlo byl žákem známého polského matematika Stefana Banacha, zakladatele moderní funkcionální analýzy. Z fyzikální oblasti – resp. teorie chaosu – je dnes znám tzv. Fermi-Pasta-Ulamův problém či paradox. Kromě jiného byl Ulam účastníkem projektu Manhattan (do USA dorazil na základě pozvání jiného významného matematika maďarského původu Johna von Neumanna) a jedním ze spoluautorů vodíkové bomby.
Ulam zemřel na srdeční infarkt v roce 1984. Jeho tělo bylo po smrti jeho manželky Françoise Aron Ulam v roce 2011 přemístěno na pařížský hřbitov do jejího rodinného hrobu. Nález jeho hrobu lze považovat za velký objev – v hřbitovní knize Montmartre totiž zaznamenán není, v kanceláři mi ochotně poradili, že je pohřben v Montparnassu a v Montparnassu mě poslali zpět na Montmartre. Možná je náhoda, že zrovna Ulmanův hrob způsobuje takový chaos. Pochován je nicméně opravdu na Montmartru.
Zdroje
SOPER, S. Montmartre [online]. Les cimetières de Paris, 2014 [cit. 1. 7. 2014]. Dostupné online z: http://www.pariscemeteries.com/pages/montmartre.html.
ARAGO, M. Eulogy on Ampère. General appendix To The Smithsonian report for 1872, Annual report, Smithsonian Institution,, Washington, Goverment printing office, 1873.
BERTRAND, R. Pour une étude géographique des cimetières de Marseille. Méditerranée (1991), Volume 73, pp. 47-52.
KRAUS, I. Fyzika v kulturních dějinách Evropy. Česká technika – nakladatelství ČVUT, Praha, 2008.
ULAM, S. Adventures of a Mathematician. Charles Scribner's Sons, New York, 1983.
THE SANTA FE NEW MEXICAN. Francoise Ulam. Obituary. [online]. The Santa Fe New Mexican, 2013 [cit. 1. 7. 2014]. Dostupné z: http://www.legacy.com/obituaries/santafenewmexican/obituary.aspx?pid=150769924.